Příběh Tamarky narozené ve 32. týdnu těhotenství

Tamarka po porodu

Náš příběh začal jako spousta jiných. Otěhotněla jsem plánovaně,  těhotenství probíhalo bez problémů. Při sono vyšetření ve 12. týdnu gynekolog vyslovil podezření na Downův syndrom. Hned druhý den jsem jela do Podolí, kde se naštěstí podezření nepotvrdilo.
Všechna další vyšetření byla v pořádku, tak jsem si užívala přípravy na miminko. Až do 30 tt, kdy dcera váhou neodpovídala svému stáří. V té době mi také začal stoupat krevní tlak a objevily se mírné otoky na nohou. Opět jsme jeli do Podolí, kde už si mě nechali, dávali mi magnezium v kapačkách, kontrolovali tlak a snažili se ho snížit léky. Samozřejmě jsem dostala první dávku kortikoidů. Dcera se sice pohybovala, ale málo – později mi vysvětlili, že dostávala málo živin a proto šetřila energií. Krevní tlak se mi ani přes léčbu nesnižoval.

Poslední monitor skončil ve 23:30, za chvilku  za mnou na pokoj přišla sestra s léky na tlak a řekla mi, ať si sbalím věci. Za půl hodinky jsem již byla na porodním sále, přišel za mnou vedoucí lékař služby a řekl, že není na co čekat a půjdeme na to hned. Nechápala jsem, na co půjdeme hned – o tom, že budu rodit dříve mě sice u příjmu informovali, ale tím dříve jsem myslela tak o týden nebo alespoň po celé dávce kortikoidů. Když viděl můj nechápavý výraz, tak mi vysvětlil, že by mohlo dojít k hypoxii plodu, protože výsledky se od příjmu (což bylo před 12 hodinami) stále horší. No nebylo co rozhodovat – šli jsme na to.

V 0:54 přišla na svět dcera Tamara, bylo to 32+2 tt. Na chvilku mi ji ukázali  a dlouho jsem čekala, než uslyším dětský pláč (alespoň mně to přišlo jako věčnost), nakonec jsem ho zaslechla – nejkrásnější pláč na světě, protože plakalo moje miminko, které se právě samo nadechlo. Dceru poté odvezli na RES a mě na JIP. Zbytek noci jsem střídavě spala, brečela a ptala se po dceři. Pediatr přišel až kolem 10 hodiny a řekl mi, že dcera váží 1380 g a měří 41 cm, dýchá sama, dostává infúze a zatím se vše vyvíjí dobře . Jak to ale dopadne, ukáže čas. Když přijel manžel, mohla jsem se mu vyplakat v náručí a poprvé jsem nahlas řekla to, na co jsem myslela celou noc – za všechno můžu já. Vyprávěl, jaká je maličká a nádherná a strašně moc šikovná, ale já jeho nadšení nesdílela – možná proto že jsem ji ještě neviděla, možná proto, že jsem cítila vinu a možná jsem se bála mít radost, když ještě není vyhráno. Druhý den jsem se již na dceru mohla podívat i já. Byla opravdu maličká, droboučká a bezbranná. Zase jsem začala plakat, protože mě opět napadlo, že to je jen moje vina, že jsem se nedokázala postarat o miminko, které jsem nosila, že jsem mu nedokázala dát to co potřebovala.

Jsem zdravotník a vím, že za to nemůžu, že preeklampsie je nemoc, kterou nemohl nikdo předvídat, ale v tu chvíli jsem byla jen matka toho drobečka v inkubátoru. Po pár dnech mě přeložili na standardní oddělení a dceru na JIP. Laktace se naštěstí spustila hned, a mohla jsem odstříkávat mateřské mléko, tak jsem několikrát denně chodila o patro níž za dcerou a nosila jí ho. Dceři se dařilo dobře. Vyskytly se jen problémy, které se daly čekat v souvislosti s předčasným porodem – anémie, žloutenka z rozpadu červených krvinek, infekce z důvodu zavedených kanyl – ale vše se podařilo vyřešit. Každý den jsem dojížděla za dcerou a vozila jí mateřské mléko, když jsme mohli  klokánkovat (to byl tak nádherný pocit držet toho malého tvorečka v náručí a zároveň jsem se strašně bála, abych jí náhodou nějak neublížila) jezdila jsem i dvakrát denně. Po třech týdnech byla Tamča přeložena na intermediár a já začala přikládat k prsu. Po dalším týdnu jsem byla přijata k Tamče na pokoj a „zaučovala jsem se v péči o dítě“. Když už jsme byly spolu na pokoji, bylo veselo. Zpočátku sice nepřibírala, ale po deseti dnech měla už 1980 g, plně jsem kojila, tak nás propustili domů.

To vše se stalo už před 17-ti měsíci. Od té doby jsme byly na několika kontrolách u neurologa, na rehabilitaci a také u psycholožky. Cvičili jsme Vojtovu metodu a později již stačilo jen motivovat k pohybu. 17.3.2010

Maminka Tamarky je laickou poradkyní Nedoklubka. Kdybyste si potřebovali popovídat, můžete jí kdykoliv napsat mamuska.romca@seznam.cz. Další laické poradkyně najdete zde: