Matyášek narozený ve 24. týdnu těhotenství, s váhou 490 g

Bylo to již několikáté těhotenství. Ta předchozí jsem vždy samovolně potratila. Po druhém velkém potratu nám bylo doporučeno, abychom podstoupili genetické vyšetření v Českých Budějovicích. Díky výsledkům jsme se dozvěděli, že u nás nebyla nalezena žádná mutace genů, a tak jsme se pokoušeli dál otěhotnět přirozenou cestou. Po šesti neúspěšných měsících snažení jsme se rozhodli, že podstoupíme umělé oplodnění.

Objednali jsme se tedy na specializované pracoviště. Na první schůzce nám odebrali krev a vysvětlili nám, co nás bude v dohledné době čekat. Domluvili jsme se, kdy přijedu na první pokus. Ten jsem sice podstoupila, ale bez úspěchu. Při kontrole a přípravě na druhý pokus nám bylo řečeno, že není ten pravý čas a oplodnění jsme museli odložit na další měsíc. Nevzdali jsme to a zkoušeli jsme to dál i sami. Na kontrolu jsem měla přijet po menstruaci, která stále nepřicházela, a tak jsem si došla ke svému gynekologovi, který mi řekl, že jsem těhotná!

Mezi svátky jsem obdržela těhotenskou knížku a pan doktor mi vypočítal termín porodu, který připadal na 5.8.2011 a druhý na 7.8.2011. Modlila jsem se, aby bylo vše v pořádku. První tři měsíce, které jsou nejrizikovější, ale i dál po celou dobu jsem měla strach, aby se něco nestalo.

Do 23.tt jsem byla v pořádku.

Bylo to 6. dubna 2011 večer, když mi začalo být tak nějak nepříjemně, ale nic mě nebolelo. Druhý den ráno jsem volala svému gynekologovi, abych se s ním poradila a řekla mu, co mě trápí. Na to mi odpověděl, že mám přijet k němu. Cestou i v čekárně u gynekologa se mi honilo hlavou mnoho myšlenek, jestli je vše v pořádku. Konečně jsem přišla na řadu a po vyšetření mi pan doktor sdělil, že jsem na 2 – 3 cm otevřená, a že mi odešla hlenová zátka.

Hned mi objednal sanitku a já jsem jela do nemocnice, kde mi bylo řečeno, že pokud vypukne porod, bude se jednat spíše o potrat. Ulehla jsem tedy hned na nemocniční lůžko a dostávala do žíly něco na utišení kontrakcí. Musela jsem být v klidu. Tak jsem ležela asi jeden týden a pak mi bylo zjištěno, že mi odtéká plodová voda. Putovala jsem tedy rychlou záchrannou službou do Českých Budějovic na gynekologii.

Po vyšetření za mnou přišli primář gynekologie s primářem neonatologie, kteří mi řekli, že jsou dvě možnosti, co dál. Buď mi vyvolají porod s tím, že „to“ nechám na sále a bude to potrat, nebo se budou pokoušet porod alespoň na 48 hodin zastavit, aby mi mohly píchat léky pro miminko na dozrání jeho plic. Za každou cenu jsem chtěla, aby nám naše dítě zachránili, a tak mi bylo řečeno, že udělají vše, co bude v jejich silách.

Vydržela jsem požadovaných 48 hodin, a protože lékaři říkali, že porod bude rychlý, hned ráno jsem volala manželovi, aby přijel, že dneska budeme rodit. V odpoledních hodinách jsem měla poslíčky, ale nic víc se nedělo. V podvečer se mi chtělo na záchod, tak jsem se vypravila na malou, ale když jsem se utírala, cítila jsem něco jinak, než obvykle. Volala jsem hned na sestru, že se mi něco nezdá a hned přiběhla. Když viděla, že mám mimi skoro venku, tak jsem opatrně přešla na sál a další sestra doběhla pro mého manžela, který nic netušíc seděl v pokoji, ve kterém jsem ležela. Manžel přiběhl do toho zmatku a já už jsem čekala na ultrazvuk. Hlavou se mi honilo – co bude dál a hlavně, aby bylo miminko v pořádku! Po ultrazvuku mi lékař řekl, že se miminko otočilo, tak mi ho museli zatlačit zpět a já jsem hned žádala o císařský řez. Podepisovala jsem prázdné papíry, protože už nebyl čas je vypisovat. Šlo o život mě i našemu miminku. Putovala jsem honem na sál, kde mě během chvíle připravili na uspání.

Matyášek byl venku během chvíle, ale protože byl malinký, tak s ním pospíchali rychle do inkubátoru. Sice dýchal sám, ale nebylo to dostatečné, tak ho museli zaintubovat. Manžel stále čekal před sálem, a když odváželi Matyáška, viděl ho jen na pár sekund a paní doktorka mu řekla, že když si počká tak dvě hodiny, tak ho k němu pustí. Matyášek vážil 490g a měřil 28 cm.

Po třiceti minutách prý vyvezli i mě a rovnou mě odvezli na JIP gynekologie. Musela jsem být asi dvanáct hodin na kyslíku. Na JIP jsem tak strávila skoro pět dnů a po tu dobu jsem Matyáška neviděla. Vždy jen přišel lékař a řekl mi, jak na tom naše dítě. Také jsem se dozvěděla, jak mám zkoušet masírovat prsa, aby se mi začalo tvořit mezlivo. Pátý den mě přestěhovali na normální pokoj a ukázali mi Matyáška, který byl tak malinký a ještě neměl proříznuté oči. Bylo to strašně těžké přijmout tuto realitu.

Na gynekologickém oddělení jsem strávila ještě asi jeden a půl dne. Šestý den po císařském řezu mě poslali domů, protože byl Matyášek moc malý a byl v inkubátoru. V tu dobu mu stačila jen lékařská péče, protože byl stále zaintubovaný a nedělalo mu dobře, když se s ním nějakým způsobem manipulovalo. Za Matyáškem jsem dojížděla asi 2-3 krát týdně a vozila jsem mu mlíčko, které dostával jen na štětičku do pusinky. Jinak jsem si každý den volala a ptala se lékařů, jak se vyvíjí jeho zdravotní stav. Kromě toho, že byl Matyášek zaintubovaný, měl ještě problémy s Botalovou dučejí, která se mu nechtěla uzavřít. Což lékaři začali řešit léky a zároveň začal dostávat krevní transfúze. Po prvním pokusu se nic nezměnilo, tak lékaři za několik dní léčbu zopakovali, ale opět nepřicházelo žádné zlepšení. Operativně to řešit nešlo, protože Matyášek nebyl stabilní, a tak by byl problém s převozem do Prahy, protože v Českých Budějovicích se tato operace neprovádí. Po několika dnech se dučej začala nepatrně uzavírat. V té době byla Matyáškovi zjištěna také tříselná kýla. Byla mu také zavedena sonda do žaludku, kterou byl vyživován mateřským mlékem.

Na konci měsíce května mi bylo doporučeno, abych nastoupila do nemocnice k Matyáškovi. Domluvili jsme se tedy na termínu a já jsem smluvený den nastoupila na neonatologii. Začátkem června se lékaři rozhodli, že Matyáška odintubují a nasadí mu nostrilky. Matyášek byl šikula, tak tento velký krok zvládl a po třech dnech jsme poprvé klokánkovali. Byl to krásný pocit. A protože to Matyášek zvládal docela dobře, mohli jsme klokánkovat každý den na hodinu mezi jídlem. Po skoro dvou týdnech mu začali sundávat nostrilky na 30 minut po 4 hodinách. Když to Matyášek zvládal, začali to zkoušet po hodině a postupně se to prodlužovalo, až se jich po třech týdnech zbavil a dýchal sám. Klokánkovali jsme také už dvakrát denně.

V tomto období se mi ale přestalo tvořit mléko, a tak musel Matyášek dostávat mlíčko od jiné maminky, která měla mléka dost. Koncem měsíce června jsme mohli slavit, protože Matyášek konečně vážil 1000g . Pak nastal další velký pokrok a začali ho krmit samospádem. To také zvládl dobře. Po třech měsících od narození přesunuli Matyáška na intermediální péči a po třech dnech zde, jsem ho konečně dostala na pokoj v inkubátoru, kde jsem se o něj začala starat sama, jen s jídlem mi ještě pomáhaly sestřičky. Na pokoji už jsem mohla klokánkovat i vícekrát denně. V inkubátoru měl Matyášek stále podporu kyslíku – jen o dvě procenta víc, než je ve vzduchu, a i tu mu postupně snižovali. Také ho převedli na umělé mléko. Začátkem srpna musel na operaci tříselné kýly, a protože měl kýlu velkou, tak mu ji operovali na dvakrát. Před operací dostal už několikátou transfúzi krve. V té době už vážil 1600 g. Po operaci mu museli vrátit zpět kyslík a trvalo asi 14 dnů, než se ho zase zbavil. Pár dnů před druhou operaci přendali Matyáška do vyhřívané postýlky. Na druhou operaci šel v druhé polovině srpna a vážil už 1960 g. Po operaci už zůstal v postýlce, nad kterou mu dali jen zvlhčovač vzduchu, do kterého mu pustili kyslík, ten však už nebylo po 24 hodinách potřeba. Zotavování po operaci bylo bez komplikací, a tak nás 26.8. pustili konečně domů.

V nemocnici strávil Maytášek 135 dnů.

 

 

Dnes váží Matyášek 4000 g a měří 52cm. V současnosti už jen cvičíme Vojtovu metodu..

 

 

 

Všem, kdo se dostanou do podobné situace, držím palce a věřte tomu, že to vše bude lepší. 19.11.2011