Uvolněný a milý Pohádkový happening pro miminka do dlaně
Průběh happeningu jsem si představovala různě, ale mírou pohody a spoustou pozitivní energie, kterou jsem zde dárkem dostala, jsem byla nakonec stejně překvapena. Překrásné prostory Galerie Lapidárium poskytly pro happening nádherná a útulná zákoutí natolik dobře, že tu byl prostor pro hru i čtení či volný pohyb příjemně rozdělený, a přesto všichni mohli sdílet právě probíhající program a díky skvělé akustice slyšet, co předčítající či úžasná moderátorka happeningu Šárka Smíšková říkají.
Program happeningu byl opravdu pestrý a skvěle se vzájemně doplňoval. V
jednu chvíli byly předčítány Pohádky pro kulíšky a za chvilku už nás unášela daleko od současného hektického světa skvělá hra na didgeridoo Josefa Šponiara, která byla opravdu povznášející. Uvolněnou atmosféru doplňovaly také přítomné děti, které zde po prostoru mohly volně pobíhat nebo využít jednu z mnoha připravených zábavných disciplín, ať už šlo o kreslení, vymalovávání omalovánek, vystřihování, malování na obličej nebo hru na různé hudební nástroje. Nutno dodat, že mimo ty dětské, si zde děti mohly vyzkoušet rovněž již zmiňovanou hru na didgeridoo, což byl pro ně opravdu výjimečný zážitek.
Šárka Smíšková upoutala pozornost k předčasně narozeným dětem také tím, že
předala Nedoklubku více než dokonalé, z hlíny vyrobené miminko do dlaně, které by mělo být do budoucna zdrojem pro zajištění chodu jednotlivých projektů Nedoklubko os. Děkujeme! Read more
Rozhovor s ředitelkou a nyní i předsedkyní Nedoklubko o.s. Klárou Csirkovou
Rozhovor s Klárkou Csirkovou vám přináším opravdu s velkou radostí. Nápad představit jednotlivé dobré duše Nedoklubko o.s. přinesla „kolegyně“ Lucka Přikrylová a mně se ohromně líbil. Máte tak nyní možnost poznat Nedoklubko také z jiné stránky, z té lidské a dozvědět se, že Nedoklubko není jen samovolně fungující organizace, ale že se na jejím běhu podílí lidé. Lidé s osobním příběhem a velkým srdcem.
Klárko, jaké byly Tvé pocity, když jsi prošla sama předčasným porodem?
Asi podobné jako u všech rodičů – úleva, z toho, že kluci přežili smísená s ohromným strachem a nejistotou. Obrovské odhodlání udělat cokoliv, co by jim mohlo pomoci, vyčerpanost po operaci, osamění a ztráta v nové, neznámé situaci. To se zlepšilo až přechodem z gynekologické JIPky na oddělení neonatologické, kde ležely ostatní maminky spolu se svými dětičkami. Komunita již „ostřílených“ maminek byla pro mě nejlepší terapií.
A kdy u Tebe pak nastal okamžik, že jsi dokázala o svém prožitku mluvit a cítila potřebu pomoci ostatním rodičům, kteří podobný příběh prožívají také?
V období, kdy jsem s klučíky ležela na neonatologii, jsem vnímala nedostatek informací, potřeb a oblečení na kulíšky. Říkala jsem si, že až to bude možné, pokusím se to nějak změnit. Prvních šest měsíců jsem byla ráda, že chodím a žiju 
. Když už byla péče o kluky trošku méně náročná a vyčerpávající, založila jsem vlastní webové stránky s informacemi a odkazy a kontaktovala i Lenku Novotnou, tehdejší předsedkyni Nedokluba. Cítila jsem nesmírnou potřebu pomoct ostatním a vrátit všem ten dar, který jsme dostali – dva zdravé kluky, kteří si vybojovali, za ohromné podpory zdravotníků, svoje místo na sluníčku.
Zajistit fungování Nedoklubko, o.s. ale není nijak jednoduché. Co Ti stále dodává energii pomáhat rodičům a jejich nedonošeným dětičkám?
To je těžká otázka . Nevím, jestli mám dostatek energie a jestli jsem opravdu tou pravou, která dokáže vést organizaci pomáhající rodinám v tak náročné situaci. Okolo Nedoklubka je ale tolik dobrých duší, tolik lidí, kteří se snaží nezištně pomáhat rodinám s kulíšky, že si říkám, že to musí dopadnout dobře . To je vlastně mou největší motivací a asi i motivací ostatních – že se všichni společně snažíme dělat svět lepší, že si umíme představit, v jaké situaci se noví rodiče nacházejí, a víme, že jim můžeme jejich těžké začátky alespoň trošku ulehčit. Není nic krásnějšího, než žít s vědomím, že takových lidí máte okolo sebe desítky. To je neskutečný motor, neskutečná energie, a když o tom přemýšlím, já jsem vlastně sobecky u Nedoklubka možná i kvůli tomuto přílivu . Read more
Reportáž z kojeneckého ústavu: sestry si občas nad dětmi i pobrečí
Navštívila jsem v ústavu úplně ty nejmenší opuštěné děti a pozorovala sestry při práci. Čekala jsem, že jim tu nebudou stačit ruce a že jim bude scházet čas, ale netušila, že musí ovládat a spravedlivě dávkovat své city.
Sestra slouží v karlovarském domově pro děti do tří let ve dvanáctihodinových směnách od sedmi ráno do sedmi večer. Je sama na celém oddělení. K ruce má jednu pomocnici a zodpovědnost za sedm kojenců, anebo za pět menších či větších batolat, případně za šest dětí postižených. Jsou to skvělá čísla, protože dřív jich na jednu sestru bývalo o hodně víc. Naštěstí právě o nejmenší děti mají náhradní rodiny největší zájem, takže tu většina z nich pobude jen tak dlouho, kolik je třeba na vyřízení právních formalit.
Rychle si mě porcují
Jsem mezi kojenci teprve hodinu a už cítím, jak si rozdělují mé sympatie. Sedmiměsíční holčička s odstátýma ušima se směje, až se na hracím koberci nahlas zajíká, chlapeček, který se v náručí sestry staví na nohy, na mě zas tiše valí svá velká hnědá kukadla. Nejmladší, teprve měsíční kojenec tvrdě usnul.
Občas se neubráníte tomu, že si nějaké dítě zamilujete víc než jiné, zvlášť, když je tady déle,“ čte mé pocity vrchní sestra Jana Šumová. „Nic takového ale na sobě nesmíte dát znát, ani když odchází do rodiny. I když můžeme mít smíšené pocity, jsme hlavně rády, že dítě se bude mít líp. Horší je, když se nám opakovaně vrací z původní rodiny. To si sem tam některá z nás i tajně pobrečí.“ Read more
-
Vyzkoušejte Google Groups
Jste členkou nedoklubka a chcete být v obraze? Zažádejte o členství a vyzkoušejte si nový nástroj pro Vaše přehledné emailové konverzace.
Nedoklubko Navštivte naši skupinu
Dárci a partneři
