S manželem jsme si miminko moc přáli. Konec mého těhotenství byl ale jiný, než jsem si představovala. Eliška se narodila předčasně kvůli preeklampsii. Nevážila ani kilo…
Po roce snažení se na nás usmálo štěstí a my jsme se mohli chlubit, že budeme rodina. Mé těhotenství probíhalo v naprostém pořádku. Na každý plánovaný ultrazvuk jsem se těšila.
Proto jsme se také rozhodli, že se zajedeme podívat na 3D ultrazvuk do Zlína. Byla jsem ve 21. týdnu. Dozvěděli jsme se, že budeme mít holčičku a že je naprosto zdravá. Lepší zprávu jsme snad nemohli ani čekat. Domů jsme si přivezli fotku naší dcerky a rozhodli se, že se bude jmenovat Eliška.
První špatné zprávy
Byli jsme tak nedočkaví, že nám to nedalo a jeli jsme ještě jednou na ten samý ultrazvuk. Ještěže! Byla jsem ve 27. týdnu. Moc příjemný pan doktor nám po provedeném ultrazvuku sdělil, že se mu něco nelíbí. Že má Eliška dilatovaný žlučník a zvětšené střívko. Tentokrát jsme odjížděli velmi smutní. S výsledkem jsem raději zašla za svým gynekologem, abych se zeptala, jestli to pro mne bude znamenat nějaké omezení (omezit nadýmavá jídla, kořeněná,…). “Nic to neznamená. Za tři týdny tam zajedete opět na kontrolu,” řekl nám lékař. Když jsem se ptala na otékání, kterým jsem trpěla, odpověď byla: ,,Co se divíte, když jste těhotná?” Nezměřil mi ani tlak, neprohlédl mě.
Zanedbal něco lékař?
Protože jsem zdravotník, věděla jsem, že není něco v pořádku, proto jsem zašla raději na kontrolu ještě za primářem gynekologicko-porodnického oddělení ve vsetínské nemocnici. Ten mi po vyšetření, změření tlaku a zjištění bílkoviny v moči a prohlídce otoků sdělil: ,,Pár dní si vás tady necháme. Přijďte zítra ráno na příjem.” Nebyla to radostná zpráva, ale na druhou stranu aspoň mi pomohou a zjistí, co se děje, říkala jsem si.
Přibrala jsem 25 kg, ani to nebylo dobře. Vysoký krevní tlak, bílkovina v moči na 3 křížky, velké otoky – bylo jasno: PREEKLAMPSIE. I když jsem zdravotní sestra, nevěděla jsem o této nemoci vůbec nic!
Převoz na specializované pracoviště
Po několikadenním pozorování a vyšetření mi po ultrazvuku byla sdělena neskutečná zpráva: ,,Průtok krve pupečníkem je nedostatečný, musíme vás okamžitě převézt do Zlína na oddělení rizikového těhotenství.” Plakala jsem tak, že jsem neviděla… Za dveřmi na mě čekal manžel, který se mě snažil utěšit. Po celou dobu mi byl velkou oporou!
Při příjmu mě vyšetřila paní doktorka, která nebyla moc příjemná. Poslali mě na oddělení rizikového těhotenství… Opět velký shon, spousta vyšetření, tlak, moč, ultrazvuky a monitor. Druhý den mi píchli injekci kortikoidů na vývin plic Elišky. Byla jsem ve 28. týdnu, na porod ještě strašně brzy… Ale já naivka jsem si myslela, že pár dní poležím a pustí mě domů. Elinka v bříšku kopala, zdálo se být všechno v pořádku. Mně vlastně taky nic moc nebylo. Jeden den bylo líp, druhý zase hůř. Jako na houpačce. Bylo to těžké, jak pro mě, tak pro rodinu, která za mnou skoro denně dojížděla.
Miminku se v břiše nedařilo
Bylo 6.6. 2010, asi 17:00 a moc hodný a milý lékař mi dělal ultrazvuk a měřil průtoky pupečníkem. Mlčel. Poté mi řekl: “Děťátku už se v bříšku vůbec nelíbí, neroste a má malý přísun kyslíku. Musí ven, bude to mít sice těžké, ale určitě to zvládne. Rodíme i menší děti. Bude mít okolo jednoho kilogramu. Císařský řez provedu já.” Věřila jsem mu. Jeho hlas zněl tak klidně. Ještě jsem si neuvědomovala, co porod ve 29. týdnu bude znamenat jak pro Elišku, tak pro mne. Šla jsem na pokoj sbalit ty nejnutnější věci. Volala jsem manželovi, že se nám narodí dcera. Přijel hned. To už jsem ležela na porodním oddělení. Oči plné slz.
Císařský řez
Manžel mi byl velkou oporou, byl pořád se mnou. Stále slyším ten klidný hlas lékaře, který mi měl provést císařský řez. Při operaci byly nějaké komplikace, proto mě převezli na pooperační JIP, do jiné budovy, než bylo mé miminko. O Elišce jsem neměla žádné zprávy. Celou noc a celé dopoledne jsem nevěděla ani jestli žije. Pak přišel manžel a ukázal mi fotku naší holčičky. Byla tak malinká, ale ŽILA! Narodila se 6.6.2010 ve 21 hodin a 13 minut, vážila 876 gramů a měřila 36 cm. Po třech dnech mě převezli na normální oddělení porodnice. „Konečně uvidím svou holčičku,“ říkala jsem si.
Poprvé u dcery
Eliška ležela na JIP novorozeneckého oddělení. První dny byly hrozné, pořád jsem si neuvědomovala, že už jsem matkou, že mám dceru. Neustále jsem si vyčítala, že mohu za to, že má tak těžký příchod na svět. Nic jsem k ní necítila, byla jsem zmatená, nevěděla jsem, jak se chovat, co cítit, co dělat. Kdo to neprožil, nikdy nepochopí!
První pohled do inkubátoru byl děsivý. Malý drobeček obklopený hadičkami ze všech stran, dýchací přístroje, všude to pípalo a zvonilo… Eliška tam ležela tak oddaně. Odkázána na pomoc lékařů a sestřiček. Přes pláč jsem ji nemohla ani pozdravit, ani pohladit, pochovat. Lékaři mi vysvětlili, co bude dál. Eliška dýchala sice sama, ale potřebovala malou podporu kyslíku, měla pupeční kýlu, retinopatii II. stupně. Bojovala. Já jsem věděla, že to dokáže, že ji v tom nemůžu nechat samotnou. Proto jsem začala odstříkávat mlíčko a nosila jsem jí ho každé tři hodiny.
Cesta domů
Na JIP byla Eliška asi 4 týdny. Po prodělané infekci a žloutence byla s váhou něco přes 1 100 gramů přeložena na oddělení intermediální péče. Tam byla asi 3 týdny. Po sedmi týdnech čekání jsem mohla mít svou berušku na pokoji na oddělení rooming-in. Bylo to super, učily jsme se spolupracovat a čekaly až Eliška přibere do 2 kg a propustí nás domů. Bylo to zdlouhavé, ale dočkali jsme se. 11. srpna nás propustili s váhou 2 020 gramů.
Mé poděkování
Moc bych chtěla poděkovat svému manželovi, který mě několikrát vytáhl ze dna, v nejhorších okamžicích mi byl vždy nablízku. Děkuji také lékařům a sestřičkám zlínské porodnice, s jakou pečlivostí se starali o naši princeznu. Nejvíce však prim. MUDr. Mackovi, který má neskutečně lidský přístup a o miminka se stará jako o vlastní. Moc děkujeme za záchranu života naší Elišky.
Děkuji Nedoklubku. DĚKUJI
redakčně upraveno
Napsat komentář