Milé maminky, rádi bychom se s přítelem s Vámi podělili o náš příběh předčasně narozené dcerky Sárinky. Ale vše popořadě. S přítelem jsme spolu přes dva roky, od první chvíle jsme oba věděli, že bychom spolu chtěli mít miminko. Řekli jsme si, že první rok si maximálně užijeme jeden druhého a rok druhý vysadím antikoncepci.
Na Silvestra 2009 jsme si o půlnoci řekli,že je ten správný čas začít „pracovat“ na miminku. V květnu mě partner požádal o ruku. Pár dní nato jsem měla narozeniny, kdy jsem dostala ten nejkrásnější dárek. Těhotenský test ukázal ony dvě důležité čárky, které mi následně potvrdil i můj gynekolog. Začátek těhotenství jsem měla úžasný.
Žádné nevolnosti ani komplikace, kdybych nechodila na pravidelné prohlídky a pomalu přibírala na váze, tak ani nevím že jsem těhotná. Jediné v čem jsme viděli problém, byla zlomená noha mého přítele, který měl sádru až do doby odchodu z porodnice. Termín porodu jsme měli až 10.2.2011
Když ležel přítel druhý den v nemocnici a já se od něj vracela domů, hrozně špatně se mi dýchalo. Šla jsem na chvíli s naším psem Massimem ven a po návratu domů mi to nedalo a změřila si zkusmo tlak. Měla jsem 186/118. Volala jsem do teplické nemocnice, do které patřím, ale bohužel – 30 minut mi to nikdo nezvedal. Zavolala jsem tedy do nemocnice ústecké, kde mi řekli. ať hned přijedu. Rodiče mě vyzvedli, stihla jsem si jen sbalit nejnutnější věci, rozsvítila psovi, aby se večer nebál a vyrazili směr nemocnice. Jak jsme tušili, tak se stalo. Vzali mě na příjem a zůstala jsem na vyšetření, kde mi brali krev, měřili tlak a hlídali dcerku v bříšku. Tlak mi poté přes noc chodili měřit každou hodinu. Neklesal. Ráno mi vzali opět pár ampulí krve a za necelou hodinku jsem měla v pokojíku plno lékařů, kteří vyřkli ortel.
Dcera musí okamžitě ven, selhávaly mi ledviny, játra a bílé destičky. Měla jsem HELPP Syndrom. Těhotenství jsme tedy museli ukončit v 32 týdnu.. Nechali mne jen rychle zavolat příteli, aby věděl, že jdu na sál. Vše bylo tak rychlé, že než jsem sotva minutový hovor ukončila, byla jsem zacévkovaná a oholená. Na sále mne rychle připravovali a než mě uspali, ptali se na jméno budoucího miminka. Rychle jsem řekla Kryštof, Sára a už jsem spala. Po pár hodinách jsem se vzbudila na pooperačním pokoji. Lékař přišel a říkal, že byli rádi, že zachránili nejen mne, ale i dceru. Sárinka se narodila s porodní vahou 1100g a 38cm, dne 17.12.2010. Jelikož malá ležela na JIP v inkubátoru, já měla jít domů 23.12.2010 s tím, že budu do nemocnice docházet a vozit mateřské mléko. Bohužel dne 21.12.2010 jsem začala opět špatně dýchat. Brali mi krev, poslali na CT a zjistili plicní embolii. Opět jsem musela na JIP a byla na kyslíku s kapačkami. Na dceru jsem se chodila dívat po zlepšení stavu, vždy jen s odstříkaným mlíčkem. Za dcerou jsem mohla jen já a přítel. Bohužel, ten za mnou jezdil jen pokud ho někdo za mnou přivezl. Se sádrou se řídit nedalo. 27.12.2010 mi však lékař Sárinky nabídl, že budu moct s ní už být na pokoji. Byla jsem strašně šťastná. Byl to opět krok pozitivní dopředu. Stále za námi návštěvy nemohly, ale to vůbec nevadilo, byla jsem dceři nablízku. Vánoce i Silvestra jsem tedy trávila v nemocnici s dcerkou. Dny utíkaly a my měly už přesné datum propuštění domů.
Dcera byla zdravotně v pořádku a čekalo se na mé poslední výsledky embolie.
Bohužel nedopadly dobře, takže když už mohla Sárinka domů, tak nešla kvůli mně a pobyt jsme si o týden prodloužily. Konečně dne 29.1.2011 nám bylo přislíbeno, že budeme moct jít konečně domů za taťkou a psíkem. Jsem ráda, že mám tak skvělé rodiče, tchána s tchýní, švagrovou a plno přátel, kteří nám pomohli nejen s venčením psa, pomoc s dovozem přítele za námi, ale i psychicky. Samozřejmě velký dík patří sestřičkám a všem lékařům, kteří se o nás celých 6 týdnů starali.
Lucie a Sára
Napsat komentář