Náš příběh začal tak, jako většina ostatních. Začali jsme se snažit o miminko, které však stále nepřicházelo. Proto jsme se obrátili na kliniku. První pokus nevyšel, po druhém pokusu jsem taky začala krvácet… Necítila jsem se nějak ve své kůži a po testu jsem zjistila, že jsem těhotná. To bylo radosti! U prvního ultrazvuku nám lékař sdělil, že čekáme dvojčátka, u druhého však, že čekáme trojčátka. Byli jsme v šoku. Aby se jedno vajíčko rozdělilo na dvě je prý stejná šance, jako vyhrát ve Sportce. Věděli jsme, že z důvodu mé vrozené vady – dvojité dělohy, tři děti nedonosím…Lékaři nám nakonec po dlouhých úvahách poradili podstoupit zákrok a nechat si miminko jen jedno. Nebylo nám z toho dobře, ale brali jsme to tak, že je lepší mít jedno dítě než žádné….Při kontrole před zákrokem nám však lékař sdělil, že příroda zakročila a nakonec nám zůstala dvojčátka…Bohužel nám však žádný lékař nedokázal říct, jak dlouho se udrží, kolik budou mít místa, jestli budou zdraví. Měli jsme hrozný strach, ale snažili jsme se brát vše s nadhledem, hrozně jsme se těšili.
Musela jsem být na rizikovém těhotenství, od 24.týdne jsem měla nařízeno jen ležet. Nakonec ve 31.týdnu jsem se vzbudila s bolestí břicha. Snažila jsem se to rozchodit, ale když mi začala odtékat plodová voda, zavolala jsem manželovi a jeli jsme do nemocnice. Paní doktorka mi moc nevěřila, že rodím, ale když mi při kontrole praskla plodová voda úplně, začali do mě hned píchat injekce a uložili mě na pokoj. Za necelou hodinu však porod začal. Najednou se kolem začali hemžit lékaři, lékařky, sestry a já se jen se strachem v očích dívala na manžela, který zůstal zabarikádován u okna…
Prvního – Filípka jsem porodila raz dva. U druhého – Kubíčka však začaly problémy. Vylezla nožička a pupeční šňůra. S hroznou bolestí mě tedy rychle vezli na sál.
Když jsem se vzbudila, vůbec jsem nevěděla, co se děje. Podívala jsem se na ruku a viděla náramek a dvě čísla. Na telefon jsem nedosáhla, tak jsme poprosila sestřičku. Byla tam spousta gratulací, ale pořád jsem nevěděla, zda jsou kluci zdraví. Sestřička mě odkazovala na to, že přijde pan doktor. Asi po hodině skutečně přišel a informoval mě o tom, že mám dva kluky, každý 1800g . Kubíček byl napojen na dýchacím přístroji, Filda dýchal sám. Druhý den jsem se na ně jela podívat a nemohla jsem nic než brečet, když jsem tam viděla ty malé drobečky se spoustou hadiček a propadlými hrudníčky.
Po čtyřech dnech mě pustili domů a s manželem jsme jezdili každý den za klukama. Pohladit je a dovézt mlíčko. Po týdnu kluky přeložili z JIPky a po třech už leželi v postýkách. Já už se mezitím cítila líp, jezdila jsem za nimi dvakrát denně, učila se kojit, starat se o ně a taky cvičit „ Vojtu“. Manžel mě ve všem podporoval a kromě kojení 🙂 se učil všechno se mnou.
Poslední týden jsem bydlela v nemocnici s ostatními maminkami a pravidelně jsme chodily kojit.
Když nás propouštěli, byli jsme šťastní. Pan doktor nám však sdělil, že dělali ještě rentgen mozku a Filípek tam má nějaký nález. Nedokázal nám však říct, co přesně to znamená, jaké to bude mít následky nebo zda se to může spravit. Opět jsme žili ve strachu a před každým kontrolním rentgenem byli hrozně nervozní. Po třetí takové kontrole nám řekli, že se vše vstřebalo a je to v pořádku.
Bylo to úžasné, spadl nám obrovský kámen ze srdce.
Dnes je klukům 19 měsíců, jsou skvělí. Někdy z nich mám opravdu „velkou hlavu“, protože jsou všude. Berou všechno, lezou málem i po lustrech…Ale přesto – jsou to naši zázraci. Naše zlatíčka, která si musela už od bříška všechno vybojovat a vybojovali..
Napsat komentář