Robert narozený ve 24. týdnu těhotenství

Robert se narodil 18. září 2005 v porodnici u Apolináře. Na svět se začal drát už o den dříve. To zní jako banální příběh. Až na to, že lékaři se těhotenství snažili udržet, podařilo se to však jen jeden den, jelikož jsem měla zánět. Takže kdyby se Robert nenarodil, v děloze by jistě nepřežil, a díky tomu má uvedeno ve všech lékařských zprávách: narozen 24+1.

Vážil 690 gramů a měřil něco přes 35 cm. Očička ještě neměl rozlepená a pokožku na bříšku musel mít přelepenu náplastí, aby se mu nepotrhala, tak jemná ještě byla.

Úkolem tohoto vyprávění není chválit konkrétní neonatologickou péči, navíc samozřejmě s jinou zkušenosti nemám, ale péče neonatologie od lékařů přes úžasné sestry až po pomocný personál je jak z odborného, tak lidského hlediska zcela neuvěřitelná. Lékaři nás velice citlivě provázeli prvními dny, kdy se nám snažili nebrat naději, ale zároveň nás připravovali i na to, že by to nemuselo dobře dopadnout, protože Roboušek „na tom byl opravdu špatně“.

Pochopitelně, že každá minuta těchto prvních dnů byla pro nás neskutečným utrpením, což jistě nemusím vysvětlovat. Alespoň ne někomu, kdo měl někdy jakkoli nemocné dítě. Ale zároveň jsme měli velikou naději a víru v lékaře, a především v Robouška samotného, že to společně dokážeme zvládnout.

Když se již situace nepatrně zlepšila, přišly další pohromy. Nejprve nitrokomorové krvácení (ICH II. Stupně vpravo, vlevo I. – II. Stupeň) a především 5. den  převoz speciální sanitou do FN Motol s perforací střeva (v jeho případě střívka….). Ty dvě hodiny, po které jsme s manželem museli čekat na jeho návrat, byly bezpochyby ty nejhorší v našem životě. Přesto se nám vrátil, sice s fialovým bříškem, které bylo větší než jeho hlavička, ale živý. Následující dny byly v očekávání, zda střevem něco projde. Ta radost z prvního hovínka! Dále jsme řešili problém s látkovou výměnou (fosfatáza), prodělal katetrovou infekci atd. A po nějaké době začali s cvičením Vojtovy metody. Od té doby Roboušek prospíval výborně a v polovině prosince byl propuštěn domů. Přesně v den svého původně plánovaného narození, tedy 7. ledna, překročil hranici 3 kil a já se začala starat o zcela normální, zdravé dítě (ještě několik měsíců jsme cvičili Vojtu a přidávali do mléka fosfátový roztok). Plíce má v pořádku, přes svou extrémní nezralost nikdy nemusel ani na chvíli brát kortikoidy. Před rokem mu byla diagnostikována ROP.

Poslední dvě příhody spojené s jeho brzkým příchodem na svět byla operace ileu v 11 měsících. Druhá byla celkem kuriózní, jelikož nemohl být naočkován proti TBC a setkal se s člověkem, který v Keni TBC onemocněl, musel po dobu půl roku brát prventivně Nidrazidem a Pyridoxin.

Dnes je Robouškovi 5 let a od té doby nestonal. Vyšetření jak u psycholožky v nemocnici na Karlově, tak i z pedagogicko-psychologické poradny ukázalo, že co se týče vývoje, je mírně napřed i pokud se neodečítá věk, o který se narodil dřív. Navíc přes všechny problémy s nitrokomorovým krvácením není ani hyperaktivní. Přes to, že se to nikde neučí, už čte (nikoli slabikuje) a sčítá a odčítá. Chodí do dramatického souboru, už si zahrál ve filmu. Přes mé osobní obavy, zda 3 měsíční pobyt v inkubátoru bez maminky zanechá následky na jeho psychice, je to velice šťastné dítě, je velice přítulný a milý, nevykazuje jakékoli známky (ani takové té „klučičí“) agresivity. Každého na světě miluje.

Pravda je, že je extrémně tvrdohlavý, ale jak nás upozorňovali již u Apolináře, když byl ještě malinké miminko, s tím jsme museli počítat. Jak nám bylo řečeno, dnešní možnosti a schopnosti zdravotnictví a zdravotníků zmohou mnoho. Avšak je to tak 50% úspěchu. Dalších 50% je jen a pouze na každém konkrétním dítěti. A Roboušek se musel narodit se sakra silnou vůlí, když to všechno překonal. Takže i ta tvrdohlavost není důsledek, ale příčina jeho přežití.

Příběh byl napsán a rodiči publikován jako reakce na vyjádření ministra zdravotnictví a jako podpora Petice .