Když jsem ráno odjížděla z nemocnice, ve které jsem porodila císařským řezem naše dvojčátka, do perinatologického centra, kam převezli našeho chlapečka (holčička byla v jiném PC), věděla jsem, že dlouho žít nebude. O tom jsme měli zprávy už předem. Tenkrát jsem si myslela, že když se na něj nepůjdu podívat, bude pro mě jeho ztráta daleko méně bolestivá. Dovedu si představit, jak to musí působit na všechny, kdo si ničím podobným neprošli. Teď když se na to dívám s odstupem času, vím sama, že to byl mylný úsudek.
Lékaři mě nakonec přesvědčili, abych se k inkubátoru našeho kulíška podívat šla. V tu dobu jsem se nacházela ve zvláštním rozpoložení. Bylo to, jako by se věci děly kolem mě, jako bych na svůj život nahlížela nějak z vrchu a přímo se mě nedotýkal nebo dotýkal až moc. Těžko se mi mé vnímání a chápání, v tu dobu, vysvětluje. Zlobila jsem se proto tenkrát na lékaře (potichu jen sama v sobě), že mě k tomu „donutili“, a že se na svého chlapečka musím podívat, a obávala jsem se, že mě to strašně zasáhne.
A zasáhlo! Ležel na bříšku a, oproti holčičce, která byla skoro o polovinu menší, vypadal skoro jako normální miminko. Do obličeje jsem mu tenkrát neviděla a moc jsem se o to ani nesnažila, protože jeho tělíčko bylo jedna větší a barevnější podlitina než druhá. Z pohledu na něj mi bylo strašně úzko a nedokázala jsem ho jít ani pohladit (popravdě mi to nikdo nenabídl a sama jsem se k něčemu podobnému vůbec neměla chuť ani touhu odhodlat). Zrazovala mě od toho ta obrovská bolest, kterou jsem na hrudi cítila, a která jen tak nezmizela. Vlastně nezmizela vůbec, jen se zmírnila.
Po pohovoru s lékaři jsme odešli s tím, že náš chlapeček dostal možnost odejít z tohoto světa. Jeho následky z předčasného porodu nebyly slučitelné se životem. Byli jsme zdrceni a manžel se šel s naším drobečkem ještě rozloučit. Já jsem to nedokázala. Náš chlapeček zemřel tentýž den (třetí den po porodu) ve tři čtvrtě na tři odpoledne, když nám zazvonil budík, který jsme si nařídili, než jsme oba s manželem vyčerpáním usnuli.
Nedávno jsem četla, že v zahraničí nechávají taková miminka zemřít v náručí jejich rodičů! Kdyby mi tenkrát tuto možnost někdo nabídl, myslela bych si, že se zbláznil. Nyní vím, že bych za to dala všechno na světě. V tu chvíli to sice musí být pro rodiče děťátka neuvěřitelná bolest, ale pak žijí s tím, že své miminko nenechali v těch těžkých, prvních a vlastně zároveň posledních chvílích jeho života o samotě. Že ho drželi ve svém náručí, kam nejlépe náleží, až do poslední chvíle.
Vím, že o předčasný porod se předem nikdo nezajímá. Tuto problematiku řeší až ti, kterých se to, naneštěstí, týká. Tím méně se mnou, zřejmě, nechá inspirovat někdo v tomto ohledu. Nikdo si nepřeje, aby se mu miminko narodilo předčasně, natož aby mu miminko zemřelo, a tak si tuto možnost vůbec předem nepřipouští. Přesto jsem se tento článek rozhodla napsat, a přesto doufám, že alespoň někomu pomůže. Že díky němu aspoň někdo neudělá stejnou chybu jako já.
Zároveň bych touto cestou chtěla poděkovat Mgr. Evě Korbelové, díky níž jsem tento článek mohla napsat.
Autor: Hana Zemanová
maminkám jsem k dispozici na diskuzním fóru Nedoklubko .
Hani, musí to nesmírně bolet, donutit se znovu vzpomínat. Máš můj veliký obdiv za odvahu a odhodlání se rozdělit s ostatními o příběh vaší rodiny . Že ti záleží na tom, aby rodiče, kteří by se museli rozloučit se svým děťátkem ( kéž by se tak nemusel toho dočkat žádný pár ) se snažili neudělat chybu, se kterou ty ses musela vyrovnávat mnohem déle, než tvůj manžel, který byl díky rozloučení smířenější …
Děkuju, Klárko! Nemůžu říct, že by se s tím vyrovnal díky rozloučení jednodušeji, ale neměl výčitky, která já jsem měla – mám…
Paní Zemanová, velice Vás obdivuji jak jste vše zvládli. Přejeme Vám hodně štěstí, zdraví, síly a energie:-) Velký dík za to, co vše pro nás maminky děláte 🙂 Vaše podpora je úžasná.:-) Emmince všechno nejlepší a ať krásně prospívá! Ještě jednou DÍKY!!
Mnohokrát děkuji, paní Jandová 🙂
Pani Zemanova ja vam nebudem pisat, ako vas obdivujem. Viem, ze o to maminky, co stratili dieta alebo deti, nestoja. Patrim totiz k nim aj ja. Mne zomrel predcasne narodeny syncek minuly rok v maji. Dozil sa 8. tyzdnov. Chapem vas, ze to bolo hrozne tazke a nic si prosim nevycitajte. Vsetko ste urobili tak, ako ste to citili, cize spravne. Ani ja som pri svojom dietatku nebola, ked odisiel, ale neexistuje spravne a nespravne rozhodnutie v momente, ked sa nam ruca svet a my sme vystaveni takemu soku, ze sa nevieme ani nadychnut. Ci je to lespie alebo nie, to sa nikdy nedozvieme, ale ja svoje rohodnutie nelutujem. Moje dieta sa rozhodlo odist tak a v tu chvilu, aby som to nemusela vidiet. Myslim, ze ma chcelo toho usetrit. Prajem vela sil. Momentalne som v 24. tt a mam strach ze sa zopakuej to iste co spred roka. Pomaly sa blizim k osudnemu tyzdnu (26. tt).
Leni, velice Vám děkuji za krásnou podporu! Je mi úplně jasné, jaké obavy Vás teď provází.. Věřím ale, že člověk nevstoupí dvakrát do stejné řeky, jak se říká, a tak i že se Vám nebude vše opakovat znovu, taková krutost snad na světě neexistuje, doufám. Moc na Vás budu myslet a když se ozvete až minimálně po 38. týdnu porodíte, budu moc ráda 🙂 zemanova@nedoklubko.cz Držím palce, opatrujte se!
Hezký den, naprosto s výše uvedeným článkem souhlasím.Dnes mám již 3,5 letého (druhého) chlapečka nar. 26+1 týden.Jeho zdravotní stav je OK. Poprvé v roce 2007 jsme,ale toto štěstí neměli.Prvního chlapečka jsem bohužel nerodila v porodnici se speciální neonatologickou péčí a tak nám po porodu v 25 týdnu zemřel.I na moji opakovanou žádost ho vidět a rozloučit se jsem byla striktně odmítnuta se slovy ať si doma dojdu za psychologem! V této porodnici jsem ležela již týden před porodem a byl mi odmítnut i převoz do jiné porodnice s neon. péčí se slovy,že je lepší počkat na klasický porod a pak nechat chlapečka umřít, protože „takovéto“ děti jsou stejně pak poškozené. Nic na tom nebyla pravda.Dnes již vím,že tato obrovská ztráta byla naprosto zbytečná a že by i první syn byl OK.Takže celý tento přístup lékařů zakončený již zmíněným odmítnutím možností rozloučit se se svým synem, mi způsobil obrovské trauma, které neustále nosím v sobě.Přeji všem, aby jste se nikdy do takovéto situace nedostali.A pokud ano, nedejte se odstrčit lékaři od možnosti (pokud to tak budete cítit) rozloučit se se svým dítětem !!! Andrea
Dobrý večer,
přes článek na Robouška jsem se dostala k Vašemu příběhu. Vím, že Vám má slova nepomohou, ale přesto Vám chci říct, že si to vyčítat nemůžete. Ta situace, ve které jste se náhle ocitla, je tak extrémní, a jak píšete, nikdo se na ni nemůže dost dobře připravit…. Navíc, není-li podána pomocná ruka od někoho sice zasvěceného, avšak osobně nezainteresovaného, v tomto případě samozřejmě od lékařů a sester. Já první dny chodila jak fantóm Apolináře, neustále brečela a ztratila asi 12 kg. Vůbec si nejsem jistá, že bych byla schopna rozhodnout se jinak než lékaři, neřku-li proti jejich vůli… Měla jsem doma 5-ti letou dceru, takže jsme na noc chodili domů, ale byli jsme domluveni s lékaři, že si můžeme kolem půlnoci zavolat. V těch prvních dnech jsem sama nebyla schopna (lépe řečeno byla tak zbabělá) to číslo vytočit a počkat na „verdikt“. Stála jsem u manžela a snažila se vyčíst z hlasu a tváře, jak na tom Bobešek je…
Když se Bobeš „U Apolináře“ narodil, byl na tom špatně, jak jsem již psala. Když jsme za ním poprvé přišli, paní doktorka nám řekla o klokánkování, že jej podporují, ale ne u intubovaných dětí, protože tam hrozí riziko poranění plic. Jaké bylo moje překvapení, když nám 6. den po porodu a 2. po operaci střev bylo klokánkování nabídnuto. Dnes si myslím (a po Vašem článku se mi to znovu vybavilo), že lékaři příliš nevěřili v Robouškovo uzdravení a chtěli nám dát právě tu šanci se vzájemně užít …. I za to jsem všem u Apolináře vděčná a přála bych takovou péči všem maminkám v podobné (ale i daleko lepší či „úplně normální“ situaci).
Děkuji všem za příspěvky a podporu.. Je mi jasné, že předem se na situaci nikdo připravit nemůže a spousta rodičů si pak různé situace dodatečně vyčítají.. Na to asi žádná rada není, ale jsem přesvědčená, že v té situaci dělá každý z nás maximum, které je v té dané chvíli možné a o němž je v té chvíli přesvědčen, že je to správné.. Proto bychom si nikdo neměli nic vyčítat.. V případě, že výčitky vyvstanou a člověk si to neumí sám uspořádat, určitě by vyrovnání dojít za pomoci někoho dalšího – kineziolog, psychoterapeut apod…
…někdy mi přijde jako by z toho byli chlapi vyjmuti.. Není tomu tak a proto taky „přispěji..“. Náš chlapeček – na kterého jsem jako na první své dítě čekal a těšil se roky se narodil po 24tt u Apolináře. Do posledního dne před předčasným porodem jsme byli naprosto zdraví, pak taková rána. Nečekané, stejně jako asi u vás ostatních to byla rána a ze dne na den se člověku změní život.. Nám se změnil na dva týdny zmatených dnů, které jsem žil každou minutou pro manželku a pro Vojtíška. Podržet manželku znamenalo tvářit se každý den jako by to bylo běžné a všední. Dva týdny nákupů potřeb na mléko, ubrousků, plen, krmení, doteků, pohledů, ale také vysvětlování, studování literatury a příspěvků, sledování přístrojů a monitorů, děkování za každý nový den a modlení se, aby krvácení v mozku jinak „naprosto“ zdravého a neuvěřitelně vyvynutého drobečka přestalo.. Nepřestalo, a po dvou týdnech se k už tak náročnému úřadování přidalo další, o to smutnější, a už tak oslabeným dvoum novopečeným rodičům přibyla nová starost, jak to ustát a zůstat spolu. – No dokázali jsme to a dnes manželka nastupuje na neschopenku. Čeká nás „doufám“ 8 měsíců nervů a čekání a strachu, tak nám držte palce.. Ani přs to vše co se snažím krátce přiblížit bych nic na světě nevyměnil za ty chvilky s ním, za držení jeho ruky, za jeho chytání mé ruhy. Za možnost krmit ho.. Děkuji lékařům a sestřičkám že nám to nejen unmožnili, ale také nabídli a pomohli nám.. A díky vám, že tu jste a „pomáháte nám“. – Jen, nezapomínejte na tatínky, jsou tu taky 😉
Dobrý den Vítku,
chtěla bych Vám moc poděkovat, že jste k tomuto tématu přispěl pohledem tatínka. Příliš často se nám nestává, že by tatínci své city a prožitky na našich stránkách odhalovali,bohužel.. Proto to, asi, může někdy vypadat, že tatínky vynecháváme a omlouvám se, pokud to takto působí. Myslím, že tatínci jsou nedílnou součástí všech těch těžkých chvil, ať po předčasném porodu nebo nakonec, v některých případech, po úmrtí miminka. Za podněty a názory tatínků, stejně jako za sepsaný příběh tatínkem bychom byli nesmírně rádi, právě proto, že tatínci hrají v této situaci moc důležitou roli a rádi bychom tak otevřeli prostor pro další tatínky, aby se nebáli o dané situaci komunikovat..
Rovněž bych Vám chtěla poděkovat, že jste nám váš prožitek a příběh vypsal a je mi jasné, že to bylo neuvěřitelně těžké období pro Vás, pro manželku, pro vás oba jako pár.. Taková událost otřese životem kompletně a proto mě o to víc těší, že vám můžu popřát, abyste tentokráte prožili těhotenství šťastné a mohli se na jeho konci těšit z donošeného zdravého miminka!!
Děkuji Vám!
Hanka
Dobrý den, (nejen) Hanko..
díky za reakci.. Děkovat nemusíte, pomohl (ulevil) jsem tím mikropříspěvkem víc sobě než ostatním. Pozítří by jsme slavili první narozeníny a za pár dnů to bude rok co se to vše pokazilo. Manželka je ale zatím zdráva, poslední dny snad trochu veselá a bez větších starostí a teď už stačí počkat půl roku a budem snad konečně veselá rodinka. Píšu to hlavně pro ty, kterých se týká věta „..když se záchrana kulíška nepodaří..“, abych je motivoval a aby viděli, že na prvním místě je dobrá nálada, pozitivní mysl a věnovat se jeden druhému, .. to ostatní přijde samo.
To ale neznamená že by člověk byl vysmátý a neměl nervy, starosti. Ve stresu jsem teď jak nikdy dřív, už jsme jednou jeli i na pohotovost, naštěstí zbytečně. Ať už jsou to rodiny s předčasně narozenými které se podařilo zachránit nebo ti méně šťastní, všichni budem muset čelit trochu většímu náporu starostí a strachu a myslím si, že právě to že si to aspoň takhle, neformálně povíme, si můžeme maličko pomoci..
Děkuji Hanko za přáníčko, už teď se na mimi moc těšíme 😉
V.
Nemůžu jinak než reagovat, Vaše písmenka mi vehnala slzy do očí…předevčírem to bylo 20měsíců, jsme s manželem v náručí čekali na poslední vydechnutí naši nádherné Haničky, většího z dvojčátek, které jsem předčasně porodila ve 30.tt naprosto nečekaně po prasknutí plodové vody…nikdy se nesmířím s tím, jak vše dopadlo a dodnes se tím vším velmi trápím. Vychovávám krásného a zdravého Matýska, který vše dohnal a je dnes mým jediným štěstím. Bohužel u nás to moc dobře nedopadlo a manžel od nás už před rokem odešel…
Dobrý den Veroniko,
je mi opravdu hodně líto, že tato nešťastná situace, osud a životní nadělení, zasáhli váš vztah s manželem natolik, že jste spolu nemohli dále zůstat. V našem příapdě to rovněž nebylo jednoduché a jsem si jista, že podobný případ otřese každým vztahem. Tiše Vám ale „závidím“ Vaše rozloučení s Haničkou. Věřím, že jste pro ni udělala maximum možného. Určitě se jí teď daří dobře.. Přeji Vám, ať můžete být jednoho dne znovu šťastná, věřte, že tato doba přijde, moc Vám to přeji..
Veroniko, ale i Hanko a ostatní.. Od posledně se i u nás mnohé změnilo.. Sice jsme se s Manželkou nerozešli ani to nechystáme – naopak se snažíme být si co nejvíce nablízku; nicméně si s námi osud opět trochu pohrál. Na pohotovosti jsme nebyli jednou ale mockrát – až jsme nakonec opět rodili, opět předčasně. Tentokrát to bylo o velký fous lepší pro mimi – 29tt. Holčička je uplně suprová a moc moc se snaží, zatím vše zvládá a je tuze statečná. O to víc se to obrátilo na maminku která teď leží již po druhé operaci a jak předpokládám, psychycky na tom jistě nebude dobře. Je sice moc pěkné slyšet ze všech stran jaké máme štěstí že je holčička v pořádku, bohužel nám to zatím moc „nestačí“ a máme co dělat to vše ustát. moc se snažím maminku podpořit a doufám, že se mi to podaří. Pokud se nám podaří to zvldánout a vše dobře dopadne, bude z nás maličká ale šťastná rodinka a měl by být tento příspěvek přesunutý asi jinam.. Předpokládám ale že si další rodiče kterých se výše uvedené velmi choulostivé téma dotkne uvědomí, že v tom nejsou sami. A že i v té těžké chvíli se dá myslet pozitivně a doufat v lepší zítřek.. Vždycky se dá najít nějaké pozitivum a na to je potřeba se v těžkých chvílích zaměřit. To pomahá mě a mé manželce přejít všecny ty bolesti a těšit se ze života i když zrovna nechodí dobré zprávy (a ty nám teď o mamince poslední týden opravdu nechodí). Držte nám prosím palce stejně jako je držíme upřímně i my nám všem, „ne moc“ šťastným rodičům. Vítek
Dobrý den Vítku i Hanko (nositelko toho nejkrásnějšího jména pro mne jako matku dcery Hanulky andílka), i u nás se osud opět zvrtl nečekaným směrem, jen doufám, že tentokrát budeme tak stateční rodiče jako Vy! Moc na Vás myslím, v tyto těžké dny a budu se snažit posílat energii, nikdy jsem na tyto „nesmysly“ nevěřila, ale po těžké ráně udělěné osudem se lidé obrací různými směry a mně pomohla kniha o andělech, a možná částečně i díky ní, teď budu psát následující řádky…Manžel nás nedokázal plně opustit a tak jsme dnes v 7tt. Znovu na začátku naší neuvěřitelně klikaté a vrtkavé cesty…moc chci věřit, že tentokrát se nám vše povede tak, jak má! Moc chci věřit, že miminko, které nosím pod srdcem, je seslané mým andělem Hanou, moji nádhernou dcerou, se kterou nám bylo vyměřeno jen krátkých 14 společných dní, na které nikdy nezapomenu a nikdy se nesmířím s naším rozdělením! Snad nám osud zamotala a teď nás s manželem dá opět dohromady, jak se zdá…Vítku, ze srdce Vám přeji, aby vše dopadlo na jedničku a byli jste zdravá a šťastná rodina, doufám, že nás o tom časem informujete…tentokrát nebudu skromná ani já a chci přát šťastný konec i nám! Musíme věřit! Veronika
Hanko, děkuji!
Dobrý den Vítku, je mi tak líto, že vám opět není dopřáno se radovat z příchodu vaší šikovné holčičky a daň si vybíráte zase jinak :-(( Dovedu si představit, v jak těžké situaci se opět nacházíte a věřím, že vaše strachy a bolesti spousta lidí z okolí nechápe.. Je to hrozné, když se strach o dítě střídá se strachem o milovanou ženu 🙁 Přesto jsem ráda za Vaše povzbudivá slova a věřím, že Vaše povzbuzení pomůže mnoha rodičům, kteří zde tyto řádky čtou.. Z celého srdce vám přeji, aby vám VŠE dobře dopadlo a co nejdříve jste začal dostávat o manželce i holčičce jen pozitivní informace a došli jste i přes veškeré komplikace ke šťastné kompletní a zdravé rodině!
Dobrý den Veroniko, strašně Vám držím palce, ať se to tentokráte povede a můžete být šťastná!!!
Ahoj a dobrý den – všem moc díky za podporu! Už je to sice opravdu mimo původní článek, nicméně mi to nedá a chci tu poděkovat těm, kteří drží palce nejen mé mini rodině, ale všem kteří jsou na tom podobně.. Manželku už mám doma, pomalu se ze všeho dostává a i když se na malou jezdíme dívat, věřím že je vše na dobré cestě.. ještě jednou díky všem a hodně štěstí! Vítek
Dobrý den Vítku, tak to slyším ohromně ráda! Moc doufám, že jste si mohli Vánoce užít už v trošku větším klidu! Opatrujte manželku a těšte se na svojí holčičku 🙂 Pokud budete mít někdy náladu a vzpomenete si, potěší mě určitě, když pošlete fotku, až budete všichni pohromadě 🙂 zemanova@nedoklubko.cz Držte se a moc věřím, že to jde všechno k lepšímu!