Daneček 27tt. 820g

Pomalu se blíží Danečkovy druhé narozeniny, tak bych i já chtěla naším příběhem podpořit nejen novopečené rodiče nedonošeňátek, ale i celý tým lékařů porodnice v Podolí. Velký dík patří neonatologům a hlavně sestřičkám, které jsou u našich drobečků 24 hodin denně. Jsou to právě ony, kdo nás naučil postarat se o tak malá miminka, kdo nám je poprvé přikládal na tělo, když došlo konečně na klokánkování. Zrovna ony se stávaly dalším členem naší rodiny, když jsme za Danečkem o víkendu přijeli s manželem společně.

Náš příběh se začal před pár lety, cesta k vytouženému miminku nebyla jednoduchá a proto jestli teď zrovna  čte někdo, kdo se o naše miminko staral, může si být jistý, že mu v duchu každou chvíli děkujeme, že máme doma takového čiperného modrookého blonďáka.

Když se nám ani po roce neukázala na těhotenském testu druhá čárka, vložili jsme osud naší rodiny do rukou lékařů. Návštěv reprodukčního centra bylo nepočítaně, podstoupili jsme šest neúspěšných inseminací a došlo na první IVF a hned velké zklamání, oplodněná vajíčka se nedožila transferu, následovala další dvě neúspěšná oplodnění a byl před námi poslední pokus hrazený zdravotní pojišťovnou. Rozhodli jsme se pro krátkou pauzu, kdy jsem si naordinovala lázně.  Tentokrát všechno klaplo a já koncem dubna 2009 odjížděla na měsíc do Františkových Lázní. Natrefila jsem tam na fajn partu lidiček, se kterými jsme se po procedurách nestihli ani chvíli nudit. Vlastně víceméně v jednu chvíli jsem si z nudy udělala těhotenský test, nebyl sice ještě úplně čas menstruace, ale co kdyby. A ono jo, byly tam obě čárky. Ani na chvíli jsem nezapochybovala a novinku jsem hned všem ohlásila…. Ono to ani nešlo tajit, z lázní mě poslali hned domu a já toužebně čekala na první ultrazvuk potvrzující ten malý život tam uvnitř. Konečně jsem slyšela srdíčko. Do práce už jsem se nevrátila, neschopenka mi zůstala ještě z lázní. Byla jsem ráda, protože jsem už několikátým rokem dojížděla denně z Kolína do Prahy. Tenkrát by mě ani ve snu nenapadlo, že budu zase dojíždět………

Během těhotenství mě potkalo hned několik nepříjemných situací v gynekologických ordinacích. Ta první byla v chebské nemocnici, kde se lékař pokoušel o ultrazvuk ve 4.tt a přesvědčoval mě, že když nic nevidí, jedná se nejspíš o mimoděložní těhotenství a sestra mi vnucovala, že moje špinění je přicházející menstruace. Naštěstí jsem na jejich řeči nedala a myslela jsem si své. HCG bylo 719, tak ať si říká kdo chce co chce… Další špatný vtip jsem zažila na kolínské gynekologii, kam jsem dorazila s pocitem, že je konec, protože jsem krvácela, tady se slova ujala sestra, zkonstatovala, že srdeční akce ještě není, a když jsem ji ubezpečila, že před dvěma dny už byla, podívala se pořádně a srdíčko našla. Hned bylo veseleji až do tripple testů. Vyšly hodně špatně, že prý to vypadá na rozštěp páteře. Následoval týden obrovského strachu, kolotoč genetických vyšetření a první návštěva Podolí. Tenkrát by mě ani nenapadlo, že tam nakonec budu rodit, připravovala jsem se na naši vyhlášenou kolínskou porodnici. Konečně příjemná zkušenost s lékaři, tady nám potvrdili, že je miminko v pořádku a statistika si mohla udělat další čárku mezi chybně stanovené výsledky těchto testů. Taky jsme se dozvěděli, že čekáme kluka. Od teď už bylo všechno OK, pravidelné měsíční kontroly, nakupování, zařizování. Až do té osudné kontroly, kdy jsem už dopředu tušila, že není něco v pořádku. Když si člověk přijde jak dělová koule těsně před vybuchnutím, boty, které si koupil v pátek, už v úterý neobuje, tak se asi něco děje. Do poradny jsem jezdila do Prahy, tam jim bylo jasné, která bije hned mezi dveřmi a co teprv po změření tlaku a po kontrole moči. Paní doktorka mi vysvětlila, že jsem dostala preeklampsii a že musím do nemocnice. Určitě mi řekla, že to bude k porodu, ale to mě nějak nedocházelo, obzvlášť když váhu miminka odhadovala na pouhých 830g. Dodneška jí nemůžu odpustit, že mě nechala odejít, ač věděla, že pojedu do kolínské porodnice a vlakem. Tam by miminko nezachránili. Jenže já, neznalá věci jsem tam opravdu odjela. Tam jsem to hned schytala a mazala jsem sanitkou do Podolí. Ještě jsem tam stihla v záchodové míse utopit mobil. V Podolí mě ubytovali na porodním sále, což mě zarazilo, já jsem přece nepřijela rodit!!! Spletla jsem se, bylo úterý a porod na sebe nenechal čekat, absolvovala jsem 4 dávky kortikoidů a hned po té poslední se jelo na sál. Tam se mě sestřička ptala, jak se bude chlapeček jmenovat, jenže na tom jsme se ještě nedohodli. Výjimečně to nevadilo. Malý se měl po porodu naštěstí čile k světu, začal hned sám dýchat a cestou na RES viděl poprvé svého tatínka. Zato já s ním příští čtyři dny mohla mluvit jen po telefonu, tak dlouho mě totiž drželi na JIPce. Tlak ne a ne klesnout. Kolem mě se den po dni střídaly maminky, kterým nosili na kojení poprvé jejich miminka, a já tiše myslela na toho svého drobečka. Nabízeli mi sice, že mě za ním manžel doveze, ale já věděla, že se nechci rozrušovat, abych mohla rychle z JIPky  pryč.  A každý rodič, který viděl při první setkáním ve svém miminku staženého králíčka ví, jak velké rozrušení to způsobí.

První setkání s Danečkem, to už měl jméno, bylo hodně zvláštní, slzy snad nezadrží žádná maminka. Nevěděla jsem, co si mám myslet, byla jsem naštvaná na celý svět, proč zrovna já nemůžu mít “normální“ miminko, to se střídalo s naštváním sama na sebe, že jsem jemu nedokázala dát to, co potřeboval – ještě dalších 13 týdnů v bříšku. No nic, stalo se, miminko žije a my musíme všechno zvládnout. Obrovskou sílu mi dodal sám Daneček, nejen, že jsem ho mohla pohladit, že mi ho sestřička položila do dlaní (schovalo se do nich celé tělíčko) ale když jsme s manželem obestoupili inkubátor, pohladili jsme Danečkovi svýma velkýma rukama jeho dlaně a on nás oba chytil za prst…. Spojili jsme se všichni tři a jako bychom se navzájem nabili obrovskou silou do dalších třiasedmdesáti dní, které nás čekaly v nemocnici. Nebyla jsem připravená poslouchat prognózy typu: rozhodující je první týden života… můžou nastat takové a takové komplikace… Nic z toho jsem nechtěla vědět, raději jsem žila v blahé nevědomosti, problémy budu řešit, až nastanou. Proto jsem se nikdy nevyptávala lékařů, vystačila jsem si s informací od sestřiček. Většinou totiž bylo všechno v pořádku. Ze začátku ale Daneček špatně přijímal mateřské mlíčko, to dostával z mléčné banky. Za tuhle možnost jsem taky moc vděčná. Mlíčko špatně trávil, ale brzy se to spravilo. Tou dobou už jsem já ležela na oddělení gynekologie. Další záležitost hodná pochvaly, znám dva příběhy v kolínské nemocnici, kdy moje kamarádky musely po potratu v pokročilém stupni těhotenství ležet na šestinedělí, dokonce s nápisem na posteli “vítáme vás, maminko“.  Po týdnu už to ale i tam na mě bylo dlouhé a moc jsem chtěla domů. Za Danečkem jsem chodila pravidelně před krmením. Jedna návštěva byla dost zásadní, Daneček měl problémy s dýcháním, zatím mu stačil Cpapík. Pro jistotu se udělaly odběry, aby se vyloučila případná infekce. Bylo to večer a já dobrých deset minut stála a přemýšlela, jestli chci výsledky znát. Nakonec jsem před nimi normálně utekla, ještě na chodbě jsem potkala sestřičku nesoucí výsledky v ruce. Někdo možná nepochopí, ale nezeptala jsem se. Jestli to má být špatná zpráva, raději se na ni vyspím. Ráno mi infekci potvrdili. Než se vyléčila, chodila jsem se na Danečka jen koukat, nenašla jsem odvahu hladit tak křehké tělíčko náchylné k dalším infekcím a nemocem. Po jedenácti dnech v porodnici jsem uslyšela tolik očekávaný verdikt, že můžu odejít domů. Byla jsem nesmírně šťastná, ale čím víc jsme se vzdalovali od Prahy, tím víc se mi začínalo stýskat. Byl pátek a v neděli už jsem nevydržela, sedli jsme do auta a jelo se. Od té doby pravidelně třikrát týdně sama vlakem a počtvrté s manželem.

Díky velkému úklidu na Resu jsme se dostali poměrně brzy na Jipku, infekce byla za námi a my mohli poprvé klokánkovat. Nemohla jsem ani dospat, jak jsem se těšila. Neznám jméno sestřičky, která mi poprvé vyndala Danečka z inkubátoru, ale nikdy už nevymažu z paměti její obličej. Danečkovi se dařilo dobře, nezapomínal dýchat, bez odmlouvání si dával solárko, poctivě nosil čepici a nesundával si ani ponožky, tak jsme jen pokaždé sledovali, o kolik nám ten náš klučina přibral a radostně jsme hned sdělovali příbuzným, kteří na zprávu pokaždé netrpělivě čekali. Bylo nám líto, že babičkám a dědečkům můžeme ukazovat jen fotky, vždyť se jedná o naše první miminko, ale pravidla jsou pravidla. Za Danečkem jsme jezdili od října do prosince v období chřipek a byli jsme rádi, že se od nás bacily držely dál. S přesunem na OPN1 jsem za Danečkem jezdila na celý den, dopoledne jsem mu popřála dobrou chuť k obědu, nechala jsem ho strávit mlíčko, sama jsem si zašla do místní jídelny a potom jsem se vracela klokánkovat. Libovala jsem si tu hodinku s miminkem na hrudníku, byly to chvíle, které mi nikdo nevezme a nikdo jiný je s ním nezažije. Nemohla jsem se na něj vynadívat, byl tak křehký a krásný, vždycky hned usnul, někdy si cucal palec, jindy kopal nožičkou, ale nikdy neplakal, snad jen, když musel zpátky do domečku. Právě pro tyhle chvíle jsem byla ráda, že už mám svoje miminko na světě a jako žádná jiná maminka můžu pozorovat, jak se z těch kostiček potažených kůží stává krásné miminko.

Poprvé v životě jsme zažili zvláštní vánoce, s miminkem, ač bez něj. Z domova jsem byla zvyklá na rodinný štědrý den a najednou byla naším domovem porodnice v Podolí, na OPN1 byly ten den sestřičky, které jsem neznala a ani jim jméno Houser nic neříkalo, aby taky ano, když náš prcek byl už na OPN2. Tam nás přivítaly sestřičky v červených čepičkách a zavedly nás mezi spoustu malých postýlek. Náš Daneček tam ale jako jediný ležel ještě v inkubátoru, na vyhřívané lůžko byl ještě malý. Od té doby vzalo všechno strašně rychlý spád… No ještě abych nezapomněla, tou dobou už se vědělo, že má Daneček lehkou formu nedonošenecké retinopatie. A zase se projevilo moje srabáctví nebo jak to nazvat, věděla jsem, že paní doktorka Zobanová u dětiček byla před svátkama, ale nechtěla jsem se ptát o Štědrém dnu. Retinopatie se naštěstí velice brzy zahojila, neměli jsme ani zákaz spaní na bříšku. Když jsem přijela 29. prosince, vyptávala jsem se, proč ještě Daneček nemá svoje vyhřívané lůžko, prý je na to stále malý, na 1800 mu chybělo 50g. Byla jsem smutná, ale za chvíli přivezla sestřička rovnou postýlku, na co vyhřívané lůžko, Daneček je silný a zvládne to. Že prý potřebují inkubátor, tak jsme poprvé Danečka oblékli, dostal svojí vlastní čepičku, dvě deky, zavinovačku a ještě duchnu navrch. Další fajn zpráva přišla od paní doktorky, že se uvolnilo místo a jestli můžu hned zítra přijít na rooming.  A je to tady, poslední noc přede mnou, kdy se můžu vyspat, jak to, že tak rychle, co když bude Daneček brečet, zvládnu se o něj postarat? Najednou mi naskočila spousta otázek, vždyť neváží ani dvě kila. Na ty jsme se ale velice rychle dostali a po týdnu si nás oba taťka odvážel domů. Na první návštěvy jsme připustili pouze babičky a ostatní se k nám chodili na drobečka koukat jen na terasu přes okno.

Čekalo nás několik dalších návštěv Prahy, na neurologii jsme jezdili do Podolí, pan docent i rehabilitační sestřička byli vždycky spokojení a nám doma vyrůstal normálně se vyvíjející klučina. Dokonce i paní doktorka Zobanová byla překvapená, že miminko narozené ve 27.tt nepotřebuje brejličky. Další kontrolu nám naplánovala až ve třech letech. Na ušním jsme dopadli taky výborně, i když dost často mi připadá, že Daneček vůbec neslyší , jenže na tohle neslyšení neexistuje žádný lék.

Děkujeme všem, kteří dočetli až sem, držíme palce nedonošeňátkům, jejich rodičům pevné nervy a posíláme tenhle příběh všem sestřičkám jako podporu k jejich další práci na odděleních RES, JIP, OPN1 a OPN2, jste to právě vy, kdo nám stejně jako naše maminky předávají svoje zkušenosti s péčí o miminka a za to vám patří velké uznání. Strávili jsme s vámi 77 dní, všude vás chválíme a Danečkovi neustále opakujeme, že se jako správný Houser narodil blízko u vody, přímo nad řekou mezi spoustou tet a strejdů, kteří o něj výborně pečovali. No, a jelikož nás coby Housery voda stále přitahuje, můžete s našimi více či méně pravidelnými návštěvami i nadále počítat. A kdo by se nemohl Danečka dočkat naživo, může omrknout jeho fotky a vtipná videa zde: http://houhouseri.rajce.idnes.cz/

Ještě jednou díky, že jste tu pro nás byli a zůstáváte i pro ty ostatní.

Daneček, Daniela a Radek Houserovi

 .