Dominiček 23+6t.t. 740g

Mé těhotenství probíhalo vcelku poklidně.  Miminko jsme si přáli a otěhotnět se nám podařilo ve velmi krátkém čase. Pár dní před očekávanou menstruací jsem už tušila, že jsem těhotná, a těhotenský test mou předtuchu potvrdil. Bylo to 1.6.2009 na Den dětí. Na ten pocit nikdy nezapomenu. Chodila jsem po bytě a pořád si opakovala: „jsem těhotná!“. Vzala jsem telefon a volala svému příteli a ani na ty jeho první slova nezapomenu: „no, nekecej!“. 🙂 Bylo to zvláštní, najednou se změnil celý svět a já věděla, že dříve či později bud muset s pravdou ven, a to především ve svém zaměstnání.
Druhý den jsem opakovala test znovu a objednala jsem se ke své gynekoložce. Mezitím jsem začala špinit, ale brala jsem to jako součást začátku těhotenství a ani ve snu mě nenapadlo, že by to mohl být problém. Oči jsem měla stále nalepené na obrazovce počítače a hltala každou informaci o těhotenství.
Z mé první návštěvy gynekoložky jsem odcházela se slzami v očích, těhotenství bylo potvrzeno, gynekologické vyšetření bylo s normálním nálezem, ale mou doktorku znepokojilo „špinění“ a to vyjádřila se slovy: „určitě se nic neděje, ale může to být předzvěst potratu, okamžitě nastupujete na neschopenku-rizikové těhotenství!“. Ihned jsem to volala svému příteli, který mě jako vždy uklidnil svým pozitivním náhledem na situaci.  Ještě ten den jsem musela vysvětlit svému zaměstnavateli situaci, a to jsme chtěli ještě chvíli počkat, než to řekneme okolí! Zároveň mě hřál pocit, že nosím pod svým srdcem stvořeníčko, které miluji už teď. V 6. týdnech jsem poprvé viděla naše miminko na ultrazvuku. Seděl si tam jako v autobuse a skrz ultrazvuk se díval přímo na nás! 🙂

Další návštěvy gynekoložky probíhali v naprostém pořádku, všechna vyšetření byla negativní a já se těšila na každou další návštěvu v ordinaci, kdy své miminko uvidím znovu a znovu, posléze i se srdeční aktivitou. Tlukot jeho srdce mě dohnal až k slzám, nádherný pocit! Kila přibývala, ale přesto jsem bříško měla poměrně malé. Růst začalo až s pátým měsícem těhotenství. Když partner poprvé cítil pohyby miminka, byl na měkko. Užívali jsme si to oba dva!
Dne 13.10.2009 v úterý jsme byli objednáni na 3D ultrazvuk, partner mě držel za ruku a zírali jsme na každý pohyb našeho miminka. Nezapomněla jsem zmínit: „jéé, takhle bude naše miminko vypadat, až se narodí!“ Byla jsem 23+1tt. Tady nám poprvé lékař sdělil pohlaví miminka: „bude to kluk!“ Odjížděli jsme s blaženým pocitem, se snímky 3D ultrazvuku a videem. Poprvé jsem se odvážila něco koupit pro naše miminko.
V pátek 16.10.2009 jsem byla objednána na obvyklou kontrolu, kde jsme domluvili vyšetření na cukrovku. Děložní hrdlo bylo zavřené, žádné komplikace, nic nenasvědčovalo tomu, že budu druhý den rodit! Ještě před odchodem z ordinace gynekoložky se ptám:“kdyby se cokoli nyní stalo, zachrání naše miminko?“. Gynekoložka mě uklidňuje a říká:“ano, miminka zachraňují od 24.tt.“
Vzpomínám si, že v noci ve spánku jsem cosi vnímala – bolest břicha? Nevím. Následující den ráno jsem vstala se zvláštním pocitem, ale nic nenasvědčovalo blížícímu se, večernímu porodu.
Hodiny ubíhaly a můj strach o maličké se stupňoval, něco nebylo v pořádku. Po telefonickém hovoru se sokolovskou nemocnicí jsme v odpoledních hodinách dorazili. Jízda autem byla tou nejhorší, jakou jsem mohla zažít! Držela jsem si břicho, skoro jsem ležela a našeho broučka jsem cítila kopat opravdu hodně nízko. Přesto jsem věřila, že ještě týž den odjedeme domů se slovy lékaře:“nebojte se, vše je v pořádku!“ Nebylo tomu tak.
Zazvonili jsme na ambulanci, sestřička sešla z oddělení a začala se mnou sepisovat, co se děje. Kouká na mě a říká mi:“máte s sebou osobní věci? Myslím, že tu zůstanete!“ Brali mně mrákoty. Poté přišel doktor, lehla jsem si a čekala, co vysloví! NIKDY NEZAPOMENU na jeho slova:“přijela jste pozdě! To je hrozná škoda, proč jste nepřijela dříve!“  Kdy dříve? Dnes se necítím dobře! Dnes jedu!
Nejhorší slova, která může matka slyšet! Nejhorším trestem pro matku je, přijít o dítě! Při psaní těchto řádků se ještě dnes nemůžu ubránit slzám. Emotivně se vracím do tohoto dne, kdy se nám změnil celý svět. Počítala jsem s tím nejhorším!
V nemocnici, ve které jsem zůstala, není vybavena pro předčasné porody a převoz na specializované pracoviště nebyl možný. Měli strach, že by na cestě nastaly komplikace a mohli přijít i o mě! Ale já chtěla zachránit naše dítě! Pochopitelně!
Ještě na ambulanci mě napíchli infůzi, píchli injekci magnézia, vyšetřili UTZ.  Partner nechápal co se děje, seděl celou dobu před ordinací, a když mě viděl v slzách, odjíždět na vozíku, bylo mu stejně hrozně jako mě. Říkal: „to bude dobrý“. Já jen kývala hlavou, že ne. Poslali ho domů pro mé věci, byl zpět snad za pět minut, cca 25 km k nám domů, kterého stejně pak poslali zase domů. Nevím, proč tam tehdy nemohl zůstat se mnou. Vlastně jsme to ani nijak nevnímali. Zajímalo nás jen jedno! Zachrání naše miminko? Je to vůbec možné?
Dali mě na pokoj, kam dávají maminky před porodem, do ruky signalizační zařízení, kdyby se něco dělo a odešli. Na stěně přede mnou visel obrázek miminka, sestřička ho ochotně sundala dolů. Za chvíli přiběhla jiná sestra, sáhla do mě takovou silou, nechápala jsem, kývla a odešla. Pak přišel celý tým lidí, kteří říkají:“nemůžete nám tu takhle ležet, situaci musíme okamžitě řešit!“
Čekalo se na RZS se speciálním převozním inkubátorem. Všichni byli milí, věděli, co se děje a také pravděpodobně počítali s tím nejhorším scénářem, i přesto se pokusili o záchranu našeho broučka!
Na sále kolem mě běhalo spoustu lidí, nevěděla jsem, co bude, ochotně se mnou komunikovali a nejvíce dvě sestřičky, jedna po pravé, druhá po levé ruce, se slovy: „nebojte se, i kdyby to teď nedopadlo dobře, za rok tu budete rodit krásné zdravé dítě!“ Kontrakce mi vyvolávaly oxytocinem, neměla jsem žádné, dostala jsem kyslíkovou masku, hlavně kvůli miminku, a pak přišla ta otázka: „když se narodí dítě bez známek života, máme zahájit pokusy o oživování?“  Na takové otázky jsem rozhodně nebyla připravena. 🙁
Jako prvorodička jsem vůbec nevěděla, co mám dělat při porodu! Rodila jsem spontánní cestou, císařský řez nebyl v mém stavu možný.  Naslouchala jsem jejich radám, až se podařilo, i lékař zkonstatoval, jak rychlé to bylo. Odvrátila jsem hlavu, nechtěla jsem své miminko vidět! Nemohla jsem!
Dominiček se narodil ve 21.31hodin s porodní váhou 740g a mírou 33 cm. Na svůj týden pěkný cvalík! Po zajištění životních funkcí miminka okamžitě odjíždí do Fakultní nemocnice Plzeň vzdálené cca 100km.
Horší byl porod placenty, která nebyla připravena na odloučení, komplikovaný a dlouhý, tekly mi slzy vyčerpáním a bezvládím. Nástřih proběhl také, aby miminko mělo, co nejsnazší přístup ven, následovalo šití, až jsem vyjekla! Lékař se mi omlouvá. Najednou utichl celý sál a já zde zůstala sama.
Po hodině jsem potřebovala na WC, přivolávám sestřičku, která mě doprovází do sprchy, a po svých odcházím o patro níže na gynekologické oddělení. V ruce pár osobních věcí, ale to nejdůležitější u sebe nemám! Moje miminko! 🙁
Koukám na své břicho, stále cítím „pohyby“ a brečím, jako želva! Proč zrovna nám se to muselo stát? Usínám až k ránu cca na hodinku únavou!
Zprávy o miminku mi přichází říkat pediatři a k mému překvapení jsou velice příznivé! Našemu Dominičkovi se daří v rámci možností výborně!
V této nemocnici mi chtěli zastavit laktaci, prý mě tam pravděpodobně potřebovat nebudou, ale situace je úplně jiná: „maminko, přijeďte, co nejdříve, odstříkávejte mlíčko, vaše miminko ho potřebuje!“
Po pár dnech jsem propuštěna, obíhám úřady, je mi proti srsti, vyřizovat si mateřskou dovolenou, přihlašovat ho k pojišťovně, jít si pro rodný list, … vždyť u sebe miminko nemám! 🙁
Nastupuji do Fakultní nemocnice v Plzni šestý den po porodu! Nervozita stoupá s blížící se budovou nemocnice. Hledáme ten správný pavilon, to správné patro, to správné oddělení … našli jsme ho! Při vstupu na JIRP jsou všude kolem fotografie miminek po předčasném porodu, nemohu se podívat, asi ze strachu, později mi tyto fotografie moc pomáhaly překonat těžké období v nemocnici. Všechna tato miminka a jejich rodiče to zvládli, my musíme také!
Poprvé vidíme Dominička na vlastní oči od porodu! Na JIRPu je horko, nějak se mi stahuje hrdlo, pohled na Domču mě rozhazuje, asi omdlím, asi se zhroutím, sestřičky mě chtějí usadit, podávají kapesníky, brečím, partner mě objímá a říká: „podívej, naše miminko!“. Kde bere ten optimismus? Zdravotní zprávy jsou zatím příznivé!
Ubytovávám se na pokoji matek, všichni jsou milí. Ještě zdaleka netuším, co všechno nás čeká!
Každé tři hodiny odstříkávám mlíčko, dnes poprvé Domča dostává to mé, do dneška dostával ze zásob jiných maminek. Strašně mu pomohlo mlezivo na rozběhnutí střev a odolnost proti vnějším bacilům!
Začínám si psát deníček s postřehy a momenty, které stojí za zapsání! Píšu si i odstříkané mlíčko v mililitrech.
Až následující den se dotýkám maličkého tělíčka, mého dítěte! Vejde se mi do dlaně. Nevím, jestli něco cítím? Není to tak, jako když mají hned po porodu maminky miminka u sebe! Rozumně vím, je to můj Dominiček, ale emočně se peru! Dostávám i nabídku psychologické pomoci, kterou odmítám! To přece zvládnu!
Hodně mi pomáhá pobyt s maminkami na pokoji, sdílíme stejné pocity obav, starostí a strastí, bavíme se, kolik gramů naši broučci ubrali a kolik zase přibrali. Uvědomuji si, jak je život našich dětí křehký, jak důležité je bojovat! Přesto mi to trvá takový měsíc, než se ve mně něco zlomí a dokážu se více smát než brečet! Zdravotní stav miminek se mění přímo z minuty na minuty! Odcházím ráno, vše je v pořádku, přicházím odpoledne a moje krásné miminko resuscitují!
Nejnižší váhu máme 670g a od té doby naštěstí už jen přibíráme, jsme intubovaní – dlouhodobé dýchací potíže, dostáváme krevní transfúze, máme zavedený žilní katetr, sondičku  na mlíčko, napojené čidlo na snímání životních funkcí, dostáváme antibiotika na uzavření Botalovy dučeje – zabrala, máme krvácení do mozku, objevila se tříselná kýla, spoustu dalších vyšetření – to vše se odehrálo za 1. měsíc života, vážíme 960g.
Stále se snažím rozběhnout laktaci, zkusila jsem snad vše, co je na trhu, bohužel se nedaří, ale nevzdávám to! Každá kapka mého mlíčka je důležitá pro přirozený imunitní systém Dominička!
Poprvé jsem si mohla Domču přebalit a změřit teplotu. Konečně jsem zapojena do péče svého miminka. Vůbec nevím, jak na to, přebalit takhle malé miminko, je tak zvláštní, ale krásný!
Během pobytu v nemocnici také došlo „k zákazu návštěv“ z důvodu možné nákazy prasečí chřipkou. My nemohly ven, jiní rodiče dovnitř. Bylo to ještě náročnější na psychiku, ale zvládli jsme to. Byli jsme ve své podstatě ve výhodě oproti rodičům, kteří nemohli za svými kulíšky a to celých 25dní.
Domča si rád vytahuje kyslíček z nosánku či sondičku na krmení!  Dostáváme první bodíčko, čepičku, kalhoty a máme jiný pelíšek, z inkubátoru do vyhřívaného lůžka! Konečně na sebe nekoukáme přes plexisklo inkubátoru a posíláme tatínkovi MMSku, jak se nám krásně daří! Ve druhém měsíci vážíme 1520g a měříme 41cm.
Po 63 dnech si konečně můžu broučka pochovat. Kdo nezažil, neví, jaké je to čekat na první kontakt tělo na tělo, nejkrásnější pocit na světě! Konečně! Neuvěřitelný pocit! Kolem mě všechny maminky klokánkovaly a já stále nemohla kvůli dýchacím potížím Dominička, ale dočkali jsme se! Dominiček dostal svého prvního dudlíčka!
Na Silvestra o půlnoci jsme mohli k dětičkám na chvíli popřát Šťastný Nový Rok! Svátky jsme také trávili v nemocnici, ale tatínek byl s námi!
Začínáme zavádět umělou výživu. Konečně máme jen „nostrilky“ na dýchání. Tatínek poprvé přebaluje a chová. Krásný pohled!
Na týden odjíždím domů, nemáme nic zařízeno, předčasným porodem jsme byli zaskočeni jako všechny rodiče po předčasném porodu. Po příjezdu z domova se stěhujeme z JIRPu na JIP. Ve třech měsících už vážíme 2440g. Je to neuvěřitelný skok. Asi mi vyměnili miminko! 🙂
Učíme se pomaličku pít z láhve, jde nám to velmi dobře, i přes můj strach. Střídáme se sondičkou. Začínáme s rehabilitací.
Dne 3.1.2010 se stěhujeme s Domčou na Rooming-in. Tak jsem se na to těšila, až budeme s Domčou spolu, až jsem nyní zaskočena, ale zvládneme to!
První společné koupání, první Domčův sen, rehabilitace s míčem, úspěšné krmení lahvičkou, vyšetření kyčlí, očíček, oušek, atd., stěhujeme se do postýlky bez vyhřívání, první „slůvko“. 🙂
Ve čtyřech měsících vážíme 3590g.
Poprvé se setkávám s občanským sdružením Nedoklubko, jehož zástupci zavítali do plzeňské nemocnice. Dostávám krásné srdíčko z červených dřevěných korálků.
Ještě čekáme na operaci kýly a hurá domů!
Domů odcházíme s mobilním zásobníkem kyslíku, ale to už je to nejmenší!
Dne 10.3.2010 odcházíme domů s váhou 4110g. Pomalu opouštíme nemocnici a mám rozporuplné pocity. Strávili jsme tam tak dlouhou dobu – 5 měsíců, že je najednou zvláštní, že odcházíme domů!
Od té doby navštěvujeme pravidelně specializovaná pracoviště a sledujeme, co se dá.
Domácí oxygenoterapie trvala 3 měsíce, po přeměření na JIPu  ho můžeme vrátit, nepotřebujeme ho! Jupí!
Děkujeme lékařům a sestřičkám Fakultní nemocnice v Plzni a také Sokolovské nemocnici a týmu RZS Karlovy Vary.
Dnes jsou Dominičkovi 2 roky. Každý Domčův úsměv nás posiluje a nabíjí energií!
Přejeme všem rodičům a jejich předčasňátek spoustu sluníčkových dnů! Nepřestávejte věřit! Vše se v dobré obrátí! Dominiček se svou rodinou!

 .