Lucinka 31+0tt. 1700g

Když si předčítám příběhy kulíšků na nedolklubích stránkách, tak je mi občas hodně úzko. Dočítám příběh v naději, že nakonec vše dobře dopadne a jsem šťastná.

I my jsme prožili jeden z příběhů, kdy se narodilo miminko předčasně, ale ten náš není, bohudík, tak dramatický, jako většina ostatních. A tak si stále a znovu uvědomuji, jaké nás potkalo obrovské štěstí.

Nejprve jsem si myslela, že náš příběh je tak obyčejný, že by snad ani nikoho neoslovil, ale pak jsem si uvědomila, že možná právě proto, že je v podstatě optimistický, by mohl ostatním maminkám v této nelehké situaci pomoct, stejně tak, jako mě byly a jsou oporou a rádcem příběhy ostatních maminek a tyto skvělé stránky.

Díky za ně!

Své první těhotenství jsem prožívala ve svých sedmadvaceti letech. S manželem jsme si miminko moc přáli a zadařilo se nám, jak se říká, hned napoprvé. Celé těhotenství probíhalo v podstatě bez problémů a porod začal přesně týden před plánovaným termínem. Nástup jako z učebnice, odtokem plodové vody a postupně zesilujícími kontrakcemi. Bohužel po příjezdu do porodnice vše dostalo trošku jiný směr a porod nepostupoval. Po podání podpůrných medikamentů a téměř čtyřiadvaceti hodinách porodních bolestí se konečně schylovalo k narození tolik očekávaného miminka. Znovu nastaly komplikace, a to se špatnou rotací hlavičky miminka a tak museli lékaři přistoupit k císařskému řezu. Po celou dobu byl se mnou můj manžel, který mi byl velikou oporou a byl to právě on, kdo spatřil našeho chlapečka po porodu jako první. Tomášek vážil 3700g a měřil 49 cm. Byl to kluk jako buk.

Radovali jsme se, že vše nakonec dobře dopadlo a narodil se nám krásný a zdravý chlapeček. Naše potíže ale nebraly konce. Po porodu jsem se cítila hodně vyčerpaná a do rány se mi dostala infekce, takže se nehojila a já musela podstoupit její každodenní čištění a po třech týdnech nakonec znovu operaci, která měla hojení urychlit. Celá rozbolavělá, nevyspalá a unavená jsem záviděla ostatním maminkám, které mohly vyskočit z postele, starat se o své miminko, jezdit na procházky a užívat si ty nejkrásnější okamžiky.

Trvalo docela dlouhou dobu, než jsem se trošku dostala do formy. Přes všechny tyto peripetie jsem kojila Tomáška do jeho 15 měsíců, za což jsem byla velice šťastná. Nedávno oslavil Tomášek své desáté narozeniny a těší se společně s námi z naší sedmiměsíční holčičky Lucinky, která bohužel neměla to štěstí jako on a narodila se předčasně.

Dvě děti jsme si s manželem moc přáli. Když jsme se před několika lety pokoušeli Tomáškovi pořídit sourozence, nedařilo se. Dnes to přikládám stresu a obavám, které jsem tenkrát prožívala, ze strachu, ne jaký bude porod, ale jaké mne znovu čekají komplikace po něm.

Když jsem nastoupila do zaměstnání, stresu bylo čím dál víc a k tomu jsem ve svých kristových létech prodělala plané neštovice, které mi bohužel velice oslabili imunitu, a já trpěla častými infekty dýchacích cest, které jsem z obavy o ztrátu zaměstnání přecházela. Všechna tato moje nezodpovědnost vyústila velkým a velice bolestivým zánětem kloubů celého těla a já se tak dostala do péče vynikající lékařky, která mne začala léčit. Myšlenky na miminko tak byly na delší dobu pasé. Po třech letech léčby jsem se konečně cítila výborně. Protože jsem byla zdravá a šťastná, tak jsem se i po psychické stránce cítila skvěle. Plná optimismu a radosti ze života, jsem si začala uvědomovat čím dál větší touhu po dalším miminku. I když mi rozum našeptával, že mám přece jen už sedmatřicet a těhotenství by bylo rizikové, můj optimismus a touha mít miminko, byly mnohem silnější.

Manžel si druhého potomka také velice přál, a tak jsme se po všech úvahách rozhodli, že to přece jen zkusíme. Vyšlo to a opět na první pokus, což jsme vzhledem k našemu věku považovali za zázrak.

To, že budu pravděpodobně těhotná, jsem tušila už čtrnáct dní po početí. Ze dne na den mi začalo být hodně nevolno a přepadala mě neskutečná únava. Ještě týden před očekávanou menstruací jsem si udělala těhotenský test. Dvě čárky se na něm objevily hned a já jsem byla jako ve snu. Zavalila mne vlna neskutečné radosti a nemohla jsem se dočkat, až tuto nádhernou novinu sdělím manželovi. Ten byl stejně překvapený jako já, protože jsme takovou rychlost opravdu nečekali. Prožívali jsme společně nádherný pocit euforie a štěstí.

I když mne trápily nevolnosti, které přetrvávaly permanentně dnem i nocí, hormony pracovaly na plné obrátky a já byla ten nejšťastnější člověk na světě. Bohužel naše bezmezná radost netrvala dlouho. V devátém týdnu těhotenství jsem začala mírně krvácet, což mě velice vystrašilo. Protože se mi to přihodilo poprvé a navíc v zaměstnání, nedokázala jsem se už na práci soustředit a nemohla se dočkat následujícího dne, kdy mne čekalo vyšetření u mé lékařky. Ta mi po důkladné prohlídce sdělila, že plod je vzhledem k týdnu gravidity v pořádku a srdeční akce odpovídá. Dále mi řekla, že takové krvácení může mít více příčin, a že budu muset bohužel nastoupit na rizikové těhotenství. Předepsala mi léky a klidový režim a já jsem zůstala doma. Moji dva chlapi se o nás pěkně starali. Tomášek se mnou prožíval intenzivně celé mé těhotenství. Vyptával se, kdy a ke kterému lékaři jdu a jak dopadlo vyšetření. Pravidelně jsem mu musela nosit fotky z ultrazvuku, aby mohl vidět, jak naše miminko pěkně roste. Byl velice pozorný a milý. Na miminko se moc těšil.

Po třech týdnech mého domácího lenošení jsem začala znovu krvácet, tentokrát mnohem silněji. Celá vystrašená jsem třesoucím hlasem volala manželovi, že budeme muset do porodnice, protože krvácení neustávalo a bylo velice intenzivní. Necelá hodina čekání před ambulancí, než přijde lékař, byla mučivá. Seděli jsme s manželem a mlčeli.

Když přišla lékařka, omlouvala se, že měli právě komplikovaný porod, a proto jsme museli tak dlouho čekat. Ihned mě vyšetřila a provedla ultrazvuk, ale přes silné krvácení toho nebylo moc vidět a upozornila mne na skutečnost, že se může jednat o počínající potrat. Hospitalizace byla nutná s tím, že za několik dní se uvidí více. Srdce mi bušilo jako o závod, mísily se ve mně všechny možné pocity, ale pořád jsem si nepřipouštěla, že se vize lékařky může vyplnit. Věřila jsem, že to bude dobré. Dostala jsem injekci a musela dodržovat klid na lůžku v očekávání, co bude dál. Po pětidenní hospitalizaci mi lékař provedl kontrolní ultrazvuk. Stále jsem věřila, že mimi bude v pořádku a dočkala jsem se pozitivní zprávy. Sama jsem na monitoru viděla tlukoucí srdíčko a pohyby miminka. Bylo mi vysvětleno, že příčinou krvácení byl hematom na děloze, který prasknul, ale že pomalu ustupuje a vše vypadá nadějně.

Druhý den po propuštění, nás čekalo plánované genetické vyšetření, které se provádí ve 12 týdnu.

S manželem jsme podstoupili kompletní genetické vyšetření. Podle ultrazvuku se mimi vyvíjelo tak jak mělo a všechno bylo pořádku. Opět jsme se cítili po delší době znovu šťastní. Krevní testy dopadly také výborně, ale přesto nám byla vzhledem k našemu věku nabídnuta amniocentéza. Tu jsme ale odmítli, vzhledem k předešlému krvácení s vírou, že naše miminko je prostě zdravé.

Po čtvrtém měsíci těhotenství začaly nevolnosti i silná únava ustupovat a já se začala cítit výborně. Byla jsem nesmírně pyšná, když jsem slýchala, jak mi to těhotenství opravdu prospívá a, že zářím jako sluníčko.

První pohyby miminka jsem zaregistrovala už v 16 týdnu a od té doby, byly velice časté a já měla radost, že o sobě miminko dává vědět. Bylo to nádherné období. Prožívali jsme je s manželem a synem velmi intenzivně.

Další genetické vyšetření ve 20. týdnu, dopadlo také velmi dobře. Konečně jsme se dočkali a na obrazovce pozorovali malého človíčka, který sebou mrskal, cucal si paleček a pěkně prospíval. Když nám ještě paní doktorka prozradila pohlaví miminka, byla to už jen třešnička na dortu. Nejpodstatnější bylo, že se miminko vyvíjí tak jak má. Přesto mi zpráva, že čekáme holčičku, vehnala slzy do očí.

Byly to nepopsatelně nádherné okamžiky. Tomášek byl nadšený, že bude mít sestřičku a od té chvíle to byla už jen Lucinka. Předčítal jí z knížek a měl obrovskou radost, když na jeho hlas reagovala kopnutím. Manžel už chtěl co nejdříve pořizovat výbavičku a vše potřebné, i když mně se to zdálo ještě brzy, ale nechtěla jsem mu kazit radost, tak jsme pomalu vybírali a nakupovali. Později jsem prozřetelnost svého muže velmi ocenila…

Bylo jaro a mne čekalo ultrazvukové vyšetření miminka ve 31 týdnu. 17 května jsem upekla dort a uspořádali jsme malou rodinou oslavu manželových čtyřicátin. Ta velká nás teprve čekala. Druhý den ráno jsem se probudila se zvláštním, těžko popsatelným pocitem jakési úzkosti. Chtěla jsem vstát z lůžka a v tom jsem uslyšela zřetelné prasknutí. V okamžiku byla postel plná plodové vody. Seděla jsem na ní celá vystrašená a překvapená z toho, co se právě stalo. Po chvíli jsem vstala a šla vzbudit syna do školy a poté volala manželovi do zaměstnání, že budeme muset co nejrychleji do porodnice. Rozloučila jsem se s Tomáškem, který měl v očích spoustu otázek, na které jsem mu nedokázala odpovědět. Jen jsem ho objala a řekla mu, ať nemá strach, že vše bude určitě dobré a že Lucince už se asi v bříšku nelíbí a chce se podívat na svět o něco dříve.

Když jsme s manželem dojeli do porodnice, byla čekárna před ambulancí plná nastávajících maminek čekajících na vyšetření. Sestřička nás uklidnila, že mne pan doktor vyšetří, co nejdřív to půjde. Pan doktor se na mne ani nepodíval, ani nepromluvil. Provedl vyšetření a stále mlčel a to mne velice znepokojovalo tak jsem se ho zeptala, jak to s miminkem vypadá. Stroze mi odpověděl, že plod je vitální, a že mne odešle na specializované pracoviště. Možná neměl svůj den, možná byl přepracovaný, ale já jen doufám, že tohoto pana doktora, už nebudu muset v životě nikdy potkat. Myslím, že nějaká empatie a podpora z jeho strany by byla v tu chvíli na místě. Bohužel se tak nestalo.

Vydali jsme se s manželem do 25 km vzdálené Fakultní nemocnice, kde nás už očekávali. Všichni lékaři i sestřičky byli velice milí, vstřícní a obětaví. Dostalo se nám odpovědí naše otázky a podpora všech byla úžasná. Na porodním oddělení jsem strávila dva dny. Dostala jsem medikaci na podporu růstu plic miminka a oddálení děložních kontrakcí. Napojili mne na monitor, aby nepřetržitě hlídali ozvy miminka. Vše nasvědčovalo tomu, že vše je zatím v pořádku. Císařský řez mi byl naplánován na pátek 20.5. Déle už se bohužel vzhledem k odtoku plodové vody čekat nedalo. Večer před plánovanou operací, provedli všechna nutná vyšetření a já se začala těšit, že už brzy spatřím našeho drobečka. Celou noc jsem probděla. Nemohla jsem usnout, i když jsem si to neustále přikazovala, abych byla odpočatá a měla hodně síly, kterou budu jistě potřebovat. V hlavě se mi honily všechny možné myšlenky. Až teprve k ránu mne začala přemáhat únava a v tom jsem začala pociťovat mírné děložní stahy. Napadlo mě, že to budou asi jen poslíčci a tak když pak přišla sestřička na kontrolu, tak jsem se jí o tom zmínila. Přivolaný lékař mne prohlédl a řekl, že už se začínám otevírat a rozbíhá se porod. Hned na to, mi zavedl dvě tablety a infuzi na posílení a urychlení kontrakcí, což opravdu rychle zabralo. V tu chvíli jsem byla tak překvapená, že jsem si ani neuvědomovala, co se mnou děje. Celou noc jsem se připravovala na operaci a teď jsem měla rodit přirozeně. Přetrvával ale ve mně takový zvláštní rozporuplný pocit, že to asi dobré nebude, což bylo způsobeno neblahou zkušeností z prvního porodu. Později se má předtucha v podstatě vyplnila. Bolesti byly mnohem silnější, než jaké jsem znala a po několika hodinách již vše přetrvávalo v jednu dlouhou nekončící kontrakci. Tím, že jsem byla napojená na monitor, a byla nucena ležet v jedné poloze, jsem neměla možnost najít alespoň nějakou úlevu, když už byla bolest téměř nesnesitelná. Přestože bolesti trvaly pouhých osm hodin, byla jsem docela vyčerpaná. Porod přesto nepostupoval a monitor začal ukazovat, že miminko špatně snáší kontrakce a klesá mu tep. Tím pádem se situace radikálně změnila a muselo se co nejdříve na sál. Přirozeně porodit děťátko se bohužel, opět nepodařilo.

Když jsem se ještě na sále probrala, stále jsem se vyptávala na miminko, je-li v pořádku. Převezli mne na JIP, kde mně mohl alespoň na malou chvilinku navštívit manžel. Celý šťastný a rozzářený jako sluníčko mi přinesl ukázat fotky naší právě narozené holčičky a řekl mi, že je nádherná a v pořádku. V tom okamžiku ze mne spadla všechna tíseň a já věřila, že to zvládneme. Po chvíli nás navštívila paní doktorka z neonatologie, aby nám sdělila, že Lucinka je v inkubátoru, vede si skvěle, je moc šikovná, že nepotřebuje ventilátor, jen trošku kyslíku a je zatím bez potíží. Po narození naše Lucinka vážila 1700g a měřila 43 centimetrů. Tak moc jsem toužila si ji pochovat a přitisknout k sobě. Na tenhle kouzelný okamžik jsme si však museli ještě pár dní počkat.

Po dvanácti hodinách strávených na JIP jsem byla přeložena na gynekologické oddělení, kam jsem si už došla pěkně pomalu, ale po svých, což bylo pro mne dobré znamení. Na rozdíl od prvního porodu, jsem se dostávala do formy velice rychle. Byla jsem tak šťastná, že máme zdravou holčičku, která se má k světu, a to mi dodávalo spoustu energie a optimismu. Druhý den jsem konečně mohla navštívit Lucinku na JIP. Když jsem ji spatřila poprvé, úplně mne to dojalo. Stála jsem před inkubátorem jako přimražená a nemohla jsem se na ten malý uzlíček vynadívat. Paní doktorka mně opět uklidnila, že je vše jak má být, a že Lucince byly nasazeny antibiotika, protože u ní byly prokázány protizánětlivé změny. Třetí den po porodu se začala u Lucinky projevovat novorozenecká žloutenka a to v plné síle. Léčba pod modrým světlem trvala celých 7 dní. Poté už vše nabralo ten správný směr a žloutenka pomalu vymizela a byla ukončena i léčba antibiotiky. Třetí den už Lucinka nepotřebovala přidávat ani kyslík a vedla si opravdu výborně. Během prvních několika dní zhubla na 1400g. Pomalinku jí bylo podáváno mateřské mléko, nejprve sondičkou přímo do bříška, a každým dnem se dávky mléka postupně navyšovaly. Lucinka mlíčko přijímala na výbornou. Když pak začala opět přibývat na váze, měla z části vyhráno. Mateřské mléko se mi dařilo odsávat a laktace se úspěšně rozjela, z čehož jsem měla obrovskou radost, takže jsem Lucince mohla poskytnout dostatek mlíčka. Také rána se mi začala pěkně hojit a já jsem se už po pár dnech cítila mnohem lépe.

Každý den, jsme s manželem společně Lucinku navštěvovali a já jsem mimo tyto společné návštěvy za ní chodila vždy v době krmení, kdy jsem jí nosila odstříkané mléko. Těšila jsem se z každé chvilky s ní, kdy jsem ji mohla pohladit a povídat si s ní. Šestý den po jejím narození jsem si ji mohla konečně pochovat. Sestřička mi ji dala do náručí a byl to ten nejsilnější okamžik, jaký jsem kdy zažila. Byla tak křehká a lehoučká, že se mi v náručí ztrácela. V tu chvíli se mi řinuly z očí slzy a nešly zastavit. Z těchto společně strávených chvil s mou dcerkou, jsem byla opět nabitá novou sílou a energií. Další den už Lucince zkoušeli dát první dávku mlíčka z lahvičky a zvládla to skvěle. Pan doktor ji velice chválil, protože během několika dnů, se její dávka mohla zvýšit o další lahvičku. Všichni jsme byli nadšení jak moc dobře si vede. Osmý den už jsem ji mohla v inkubátoru z lahvičky nakrmit sama a sestřičky mně učily jak s tak malým miminkem manipulovat a přebalovat. Byla jsem za to moc ráda a každý okamžik s Lucinkou jsem si užívala.

Devátý den po porodu jsem byla propuštěna z porodnice. Bylo mi moc líto, že už nemohu Lucinku navštěvovat několikrát denně jako doposud, ale každý den jsme s manželem dojížděli 25 km tam a zpět, abychom mohli být naší dcerušce na blízku. Také jsem jí vozila čerstvé mateřské mléko, které jsem poctivě po třech hodinách ve dne v noci odsávala. Bylo to velmi hektické období, protože doma na nás ještě čekal náš devítiletý Tomášek, kterému bylo moc líto, že nemůže jezdit s námi. Na svou malou sestřičku se moc těšil a prozatím ji znal jen z fotek a videa. Jedenáctý den byl pro nás velikým mezníkem, protože Lucinka mohla být přeložena z JIP na intermediální péči. Byli jsme šťastní. Lucinka přijímala jednu lahvičku za druhou a sestřičky nám dávaly velikou naději, že mne brzy přijmou k ní a odtud je už je jen malý krůček k tomu, abychom odjeli všichni společně domů.

Lucinka si vedla báječně. Šestnáctý den už nadobro opustila inkubátor a mohla ležet v postýlce. Každý den jsem si ji mohla přebalit mimo postýlku, nakrmit a pomazlit se s ní. Pozorovali jsme, jak se každým dnem mění a jaké dělá obrovské pokroky. Každý, ač malinký pokrok, který jsme u ní zaregistrovali, byl pro nás velkou hnací silou a obrovskou radostí.

Jednou jsme na naši cestu za Lucinkou vzali i Tomáška, který si to moc přál a i když ji nemohl ještě navštívit, přesto chtěl jet s námi a být jí alespoň vzdáleně na blízku. Zažili jsme ale nádherný okamžik, kdy byla sestřička velice ochotná a ukázala Tomáškovi Lucinku alespoň z dálky, kde to pro miminka bylo bezpečné. Byl to sice jen krátký okamžik, ale Tomášek na tu chvíli nikdy nezapomene. Byl nevýslovně šťastný. Když jsme odcházeli z nemocnice, řekl mi: „Mami, to bylo zatím to nejkrásnější, co jsem v životě zažil!“ Byla jsem dojatá a šťastná, že mám tak báječného syna. Tyhle okamžiky jsou v životě ty nejkrásnější…

Dvacátý čtvrtý den mne přijali do nemocnice za Lucinkou, protože už zvládla vypít bez problémů předepsaných sedm lahviček mléka. Vedla si po všech stránkách skvěle a nám stačily pouhé dva dny na to, abychom zvládly vše potřebné a sestřičky nás naučily jak se starat o předčasně narozené miminko v domácím prostředí. Z nemocnice jsme odcházeli 16. června, tedy šestadvacátý den po porodu. Při propuštění vážila Lucinka 2200g a měřila 45 cm. Konečně jsme mohli být společně všichni doma.

První dny a týdny byly docela hodně náročné. To, že se nám, bohužel, nedařilo přirozené kojení a já musela i nadále mlíčko odsávat, zabíralo docela dost času, ale postupně jsem si utvořila režim, který dobře fungoval. Naše paní doktorka nás chodila pravidelně navštěvovat, za což jsem byla ohromně vděčná, protože jsem se s ní mohla vždy poradit a to mi dodávalo jistotu. Paní doktorka nám také zapůjčila váhu, abychom mohli Lucinku pravidelně převažovat a kontrolovat její váhové přírůstky. Lucinka krásně přibývala a prospívala. I když ji v prvních měsících trápily bolesti bříška, což je u miminek docela běžné, byla velice klidné a pohodové miminko. Měla i své noční období neustávajícího pláče, které postupně během čtvrtého měsíce docela vymizelo. Od Lucinčiných deseti týdnů jsme začali rehabilitovat cvičením Vojtovi metody, kterou cvičíme dodnes. Je to vynikající rehabilitace a vidíme, jaké veliké pokroky ve vývoji Lucinka zvládla. Ve svých šesti měsících vážila 8540g a měřila 67 cm. 20. Ledna bude Lucince osm měsíců. Právě včera, jsme absolvovali jednu z pravidelných kontrol na dětské neurologii, a když nás paní doktorka pochválila, jaké obrovské pokroky jsme opět udělali a jak moc je Lucinka šikovná, a že svým vývojem dohnala a v něčem i předehnala své vrstevníky, je pro nás tou nejkrásnější odměnou a velkou motivací nepolevit v rehabilitaci a udělat pro ni vše, jak jen nejlépe dokážeme. Lucinka je šťastná, usměvavá a zvídavá holčička. Je opravdu moc šikovná a dělá nám obrovskou radost. S Tomáškem jsou velká dvojka a zbožňují se navzájem.

Přála bych všem předčasně narozeným miminkům, aby se jim vše dařilo přinejmenším tak dobře jako nám, aby krásně prospívaly, byly zdravé a svým rodičům dělali jen samou radost.

Tímto bych chtěla ze srdce poděkovat za obrovskou podporu a pomoc nejen v těch nejtěžších chvílích: Mému manželovi a synovi, nejbližší rodině, přítelkyním Jitce a Blance a jejich rodinám.

Velký dík patří především všem vynikajícím lékařům a sestřičkám FN v Olomouci, kteří se svým vysoce profesionálním a obětavým způsobem podíleli na léčbě a péči o naši předčasně narozenou dcerku.

Ráda bych popřála všem maminkám a tatínkům, kterým se narodí předčasně narozené miminko, hodně síly, energie, optimismu a především víry, že vše dobře dopadne.