Koncem roku 2009 konečně došlo k očekávanému zpoždění a na těhotenském testu jsem objevila dvě slabé čárky. Tiše jsem se radovala a plná dojmů šla hned následující den ke své gynekoložce.
Ta mě vzhledem k silným bolestem v podbříšku nechala v pracovní neschopnosti. Bohužel v děloze nebylo nic vidět i přes zvýšené Hcg v krvi. Po týdnu stráveném v bolestech a bezesných nocí jsem šla na kontrolu, Hcg sice rostlo, ale jelikož v děloze nebyl stále vidět žádný váček, má gynekoložka mně vypsala doporučení do fakultní nemocnice Hradec Králové, kam jsem se ještě týž den měla dostavit s podezřením na mimoděložní těhotenství.
Když mě tam hospitalizovali, všechny sestry mně skládaly „poklony“ jak jsem statečná, že ani nepláču. Nechtěla jsem mluvit a vysvětlovat jim, že všechny slzy jsem už vybrečela před nástupem do nemocnice a teď už nemám ani co plakat. Byla jsem jak tělo bez duše. Odpoledne jsem šla na svůj první operační zákrok v mém životě. Pamatuji si jen tu strašnou zimu, a jak jsem se celá klepala, zimou či strachy? Byla provedena laparoskopie a po probuzení na pokoji mi lékař sdělil, že se o mimoděložní těhotenství nejednalo a budu dál sledována na jejich oddělení.
Za dva dny po zákroku se v děloze objevuje gravidita, a i když neodpovídala o dva týdny, můj pocit beznaděje vystřídal pocit štěstí. Těhotenství bylo potvrzeno.
Přesně za měsíc bylo vidět bijící srdíčko, já obdržela těhotenskou průkazku, testy byly negativní a stejně tak i vyšetření cukru, i když jsem za půl roku přibrala 20kg.
15. 6. 2010 ve čtyři ráno jsem se probudila a cítila teplou tekutinu mezi nohama. Otočila jsem se na manžela, zatřásla s ním, aby se probral a vyslovila větu: „Honzo, mně asi praskla voda.“ Vstala jsem a pomaličku došla do koupelny, v tom manžel vyletěl z postele a už na mě volal, že to není voda, ale krev. Trochu jsem se osprchovala, oblékla se, naházela během minuty základní věci do igelitky, protože ve 28 týdnu těhotenství jsem ještě tašku do porodnice sbalenou neměla a zpětně jsem zahlédla tu spoušť v posteli a krvavou stopu, která určovala mou trasu do koupelny. Manžel nastartoval auto a vyjeli jsme opět do fakultní nemocnice Hradec Králové, která je asi 15km od našeho bydliště. Byli jsme tam za osm minut a i přes tak krátkou dobu mi cesta připadala nekonečná. Seděli jsme oba tiše jak přibití, hlavou se nám točily všechny hrůzné myšlenky, co bude dál.
Na příjmu mě vyšetřovali hodinu a půl, při ultrazvucích se vystřídali tři doktoři a následně mě přesunuli na JIP. Závěr byl takový, že se miminku v bříšku vůbec nelíbí, jeho růst se zastavil přibližně před 4 týdny, není vyživováno, tak jak by mělo, jelikož pupečník je přiškrcený. Nulové toky v placentě a málo plodové vody byly dalším důvodem proč těhotenství ukončit.
Na jednu stránku jsem byla ráda, že se děťátko takhle ozvalo, dalo o sobě vědět, že u maminky už být nemůže, protože i podle doktorů by v brzké době zemřelo. Začali mně píchat kortikoidy, aby se dotvořily plíce. Sotva jsem se nechtíc smířila s tím, že se něco děje, přede mnou bylo rozhodnutí, zda porodit přirozeně či císařským řezem. Podle podrobného ultrazvuku by mělo miminko mít něco kolem 600g a být koncem pánevním. Nezapomenu na slova jedné lékařky: „Pokud byste byla moje dcera, radila bych vám porodit dítě přirozeně, s největší pravděpodobností se narodí mrtvé, vy nebudete mít žádnou jizvu na děloze a tím pádem i větší šanci znovu a rychleji otěhotnět než po císařském řezu“. I když jsem chtěla rodit přirozeně, celé těhotenství jsem se na porod připravovala a „těšila se na něj“, po zvážení všech pro a proti jsem se rozhodla pro císařský řez – tu nejšetrnější možnost pro naše miminko a zároveň pro mou psychiku, protože pokud tohle dopadne dobře, budeme potřebovat ještě hodně sil, já i to malé.
Když mě pediatři seznamovali, s čím vším se můžeme u dítěte setkat, s jakými postiženími, bedlivě jsem je jedním uchem poslouchala, ale zároveň vypouštěla informace druhým ven, nechtěla jsem si připustit, že něco takového se může stát nám a pokud ano, má to tak být, nic s tím neuděláme, nic nezměníme.
16. 6. 2010 v 12:30 začíná příprava na můj druhý operační zákrok, tentokrát žádná zima, žádné klepání těla, strach jsem potlačila, protože teď musím být silná! Hodně mi k tomu pomohla smska, kterou jsem dostala ráno od manžela:
Ach vy moje sluníčka, líbal bych vás na líčka.
Je mi strašně smutno a jen na vás myslí moje hlavička.
Snad to bude dobrý a vše se spraví,
Přeju si, abychom byli tři a všichni zdraví.
Držím všechny pěstičky, ať mám odpoledne dvě zdravý holčičky.
V 13:00 ještě při vědomí, natřená dezinfekcí a oblepená čekám, až přivezou pediatři domeček pro naši holčičku. Začínají provádět císařský řez a v 13:11 je Eliška na světě. Má 600g a hned je přesunuta na dětskou kliniku.
Protože jsem byla pod celkovou narkózou, probudila jsem se na JIP ještě celá omámená. Přišel za mnou manžel a sdělil mi, že máme Elišku, krásnou Elišku, že se za ní byl podívat a je hrozně droboučká. Hned druhý den mě za ní odvezl. Hrozně jsem se bála toho, jak bude vypadat. Četla jsem v různých knížkách, že se mamince po porodu děťátko obvykle nelíbí, protože je ještě celé zmuchlané a má i jinou barvu kůže, ale takhle malé miminko jsem nikdy neviděla, ani v knížkách, ani v televizi, ani na internetu. Neznala jsem nikoho, kdo by tak malé miminko měl.
Když jsem poprvé přistoupila k inkubátoru a podívala se do něj, na jemňounké chlupaté dečce ležel malý „stáhnutý králíček“ – naše Eliška. Byla tak snědá.., přes CPAP jsem zahlédla jen kousek pusinky a bradičky, už v ten okamžik se mi zdála nádherná a celá po tatínkovi. V mém životě byla najednou každá minuta důležitá a vzácná, během chviličky se Elišky stav mohl vážně zhoršit a já byla za každou další minutu vděčná. S manželem jsme si připadali jak na kolotoči, jednou jsme byli nahoře, když jsme poprvé slyšeli Elinky pláč, když na nás otevřela oči, vyplazovala jazýček nebo se na nás usmála a jednou zase dole, když dostala infekci kvůli zanícené nožičce, když měla nadmuté bříško a špatně se vyprazdňovala, když měla problémy s dýcháním a museli ji zaintubovat. Naštěstí těch dnů, kdy se kolotoč s námi zastavil nahoře, bylo za celý ten Eliščin pobyt v nemocnici mnohem více než těch špatných.
celý příběh naleznete zde
Foto i text zdroj Betynka
Napsat komentář