Oliver 25tt. 900g

Oliver se narodil 1. května 2011, vážil 900g a měřil 33cm, narodil se ve 25.tt..

Vypadal jako malá žabka. Poprvé jsme ho s jeho tatínkem viděli druhý nebo třetí den po porodu. Upřímně, mé pocity byly velmi smíšené, protože při pohledu na někoho tak malého se můžu jen ptát, jak to může zvládnout? Tělíčko měl Oliver plné nepříjemné bakterie Hemophilus influensea, kvůli které přišel na svět tak brzy. Také silné krvácení do mozku a téměř okamžitá intubace s vysokými nároky na kyslík nepřispívali Oliverovi ke zlepšení jeho stavu. Avšak ani přesto se malý nevzdával a bojoval dál. V cestě mu ale stálo ještě mnoho dalších komplikací. Oliverovo imunita je dost žalostná, a tak se hned třikrát setkal se Stafylokokem a následně se Streptokokem. To způsobilo, že se Oliverův nárok na kyslík vyšplhal až na 80%. Přesto všechno jsem každý den, ráno a večer koukala na největšího bojovníka, kterému jeho vytrvalost přinese dříve nebo později úspěch.

Vzhledem k Oliverovo zdravotnímu stavu nebylo možné klokánkování, a tak nám nezbývalo nic jiného, než jen doufat, že si jednou též budeme moci našeho malého chovat. Mléko jsem bohužel měla jen tři týdny, takže ani tak pro nás rodiče nebyla žádná možnost, jak malému pomoci. Vždy jsme stáli u inkubátoru, koukali na Olivera a ptali se sami sebe, jestli nás třeba slyší, nebo jestli aspoň ví, že máma s tátou jsou tu s ním a pevně věří, že to dokáže. Většina maminek kolem nás už klokánkovala, zatímco nám jen chodili stále říkat, jak se Oliverovi zvyšují nároky na kyslík. Moje bezradnost stále stoupala, neměla jsem malému jak pomoci a jediné co mi zbývalo, bylo věřit. Pořád se mi chtělo plakat, nešlo mi přestat a moje obavy, abych své nálady nepřenášela na malého, opět stoupaly. Nebylo nic na světě, co by mě bavilo nebo mi udělalo radost.

Proto asi největší DÍKY patří Oliverovo tatínkovi. Stále se snažil mi udělat aspoň trochu lepší náladu. Dělal, na co jsem si vzpomněla, vzal mě, kam jsem jen chtěla, nebylo v tu chvíli nic, co by pro mě neuděl. Jen aby mě to trochu potěšilo. Přesto, ať udělal cokoli, stejně to bylo špatně. Pokaždé, po návratu z nemocnice, jsem na Martina křičela, nadávala, že to ani tak není v pořádku. Brával mě s sebou do práce, vozil mě na všechny schůzky, jenom abych nemusela být sama doma. Věděl, že když jsem se přestěhovala 50km od svého města, že si ani nemám s kým popovídat, a tak by udělal i nemožné, jen abych nebyla sama. Muselo to pro něho být hrozné. Udržovat mě, aspoň trochu v normálu, zvládat situaci s Oliverem a ještě přede mnou dělat, jakože nic, abych měla lepší pocit. A ať jsem na něho byla jakákoli, nikdy mi neřekl ani slovo, že to má také těžké, že i jeho to bolí a trápí. Vždy se jen usmíval a dělal, že je vše v pořádku, že se vlastně tak moc neděje. To jsou pro mě zlomové okamžiky, díky kterým vždy budu vědět, jaké city k němu chovám. Nikdy nezapomenu na tak neuvěřitelnou podporu, jakou už dnes umí málokdo.

Po 2,5 měsících Oliverkovi nasadili třídenní kortikoidovou léčbu na plíce. Jako zázrakem se jeho nároky na kyslík během dvou dní snížil z 80% na 26%. Bylo to neskutečné. Zatím jeden z nejlepších dní od Oliverova narození.

Poprvé jsem dostala Oliverka pochovat! Nemám slov. Nevím, co bych k tomu měla napsat. Byla to tak dlouhá doba, tolik komplikací. Každý den jen doufáte, že tenhle okamžik jednou přijde, a když se tak stane, tak ani nevíte, co máte říct. Jen jsme tam tak spolu leželi, Oliverek na mě krásně spinkal a tatínek se na nás blaženě díval. Poprvé si i on mohl dovolit projevit své city a stejně jako já a několik sester pustil slzu. Od té doby bylo klokánkování na denním pořádku. Oliverkovo zdravotní stav se stále lepšil. Avšak s lepší stavem přicházela první stěhování na jiná oddělení. Nejdříve Olivera přemístili z JIPu pro novorozence na intermedial, což bylo pouze přes dveře. Stále jsme potkávali stejné doktory a stejné sestry, které věděly, na co jsme zvyklí. Na intermedialu byl Oliver asi 14 dní a opět ho stěhovali. Tentokrát na dětský jip. Tam nám přidělili nové lékaře a nové sestry a tím trochu začali další starosti, o kterých si dodnes myslím, že byly naprosto zbytečné. Lékaři byli z počátku vcelku milí, ale sestry byly pro nás větší problém. Na novorozeneckém JIPu jsme mohli za Oliverem chodit, kdy jsme chtěli, tak jak se nám hodilo a mohli jsme u něj být, jak dlouho jsme chtěli. Také bylo vždy zvykem, že po našem příchodu na oddělení za námi přišla sestra, řekla nám, jak na tom Oliver ten den je a jestli je mu dost dobře na to, abychom mohli klokánkovat. Bylo to super, protože člověk má hned lepší pocit, že je v obraze, všechno ví a taky že se nemusí bát si malého vzít k sobě. Avšak na novém oddělení bylo najednou vše jinak. Sestry byly zvyklé pouze na velké děti, o které se nemusely starat, a tak od začátku nebyly moc nadšené, že tam mají tak malé miminko. Chovaly se, jako by se jednalo o desetileté dítě, které je třeba i trochu rádo, že nemusí do školy a může se celý den dívat na televizi, a tak si na maminku třeba ani nevzpomene. Ale co to maličké, které nikdy nezažilo noc jiného, než CPAP, injekce, transfuze, inkubátor a když to bylo možné tak svojí maminku. Přesto nám sestry řekly, že k malému můžeme jen jednou za den a to tehdy, když nám řeknou, jinak by prý mohly ostatní děti žárlit, že Oliver tu maminku má a ostatní ne. Byl to prozatím největší úder, jaký jsem od porodu dostala. Návštěvy na příděl. Ale proč? Právě klokánkování je jeden z nejdůležitějších léků, které tomu malému může lidská bytost dát. Přesto byly sestry stále přesvědčeny, že by starší děti toto nepochopily. Další věc byla rehabilitace, kterou jsme začali dělat hned, jak to bylo možné, tedy už na intermedialu., aby si malý zvykl na určitý režim, který ho stejně čeká a já abych se, co nejdříve, začala rehabilitaci učit. Proto jsem dopoledne do nemocnice jezdila zejména tak, abych se tam setkala s fyzioterapeutkou, která s Oliverem cvičila a já se tak mohla vždy něco naučit. A ani toto pro sestry nebyl dost dobrý důvod, aby nám povolily volnější návštěvy. A lékaři? Tak ti nám řekli, že s tím nemohou nic udělat. Takže od teď naše návštěvy byly o tom, že jsme přišli, já jsem si s Oliverem zacvičila to, co už jsem uměla z předchozího oddělení, přebalila, namazala, převlékla a tím to skončilo. Návštěvu nám vždy povolili pouze na hodinu. Tím pádem na klokánkování nezbýval čas. V případě, že jsme zůstali déle, odcházeli jsme za průvodu nemístných poznámek a hlášek. Každý den jsem odcházela s pláčem, že už musím jít domů, když jsem si ještě nestihla pochovat Olievra. A ještě jsem při odchodu musela poslouchat, jak jsem hysterická matka. Chtěla jsem si zkusit malého nakrmit, ale byl ještě na kyslíku a občas mu u toho klesala výrazně saturace. Proto jsem požádala sestru, jestli by mi s tím pomohla, že jsem to ještě nikdy nedělala a také jsem měla obavy ze saturace. Odpověď: To si to radši udělám sama, když to neumíte. Já nemám čas tady s vámi být a učit vás krmit vaše dítě. Opět návrat domů s pláčem. Z příjemných návštěv, na které jsem se vždy tolik těšila, byla najednou noční můra. Co všechno musí člověk vytrpět, aby mohl ke svému dítěti, které ještě ani nikdy pořádně neměl? Nikdy na tyto sestry nezapomenu a také na to, kolik utrpení nám způsobily. To všechno stihly za 14 dní, a když jsem každý den na někoho nadávala, že ho nepolohují a pak má Oliver placatou hlavu, tak se rozhodli, že malého převezou do úplně jiné nemocnice. Do nemocnice u nás ve městě, kde nemají ani vyhřívané lůžko s kyslíkovým stanem, ani lékaře, který by uměl tak malé dítě v případě potřeby zaintubovat. Myslela jsem, že vzteky prasknu z toho, co jsou lékaři a sestry schopni podstoupit, když se chtějí někoho zbavit. Tehdy jsme si byli stěžovat i u náměstka krajské zdravotní, který se nám vysmál stejně jako lékaři.

Přesto všechno Olivera převezli a lákali mě na to, že hned jak Oliver nebude potřebovat kyslík, tak mi tam dají pokoj, pro mě i malého. Přesto za podmínek, které byli pro Olivera ohrožením, když mu kyslík pouštěli do boudy, kterou mu dali přes hlavu, na to napojili velkou tlakovou láhev a cpali do něj kyslíku bůh ví kolik, když k lahvi neměli ani pořádný průtokoměr použitelný pro měření potřebného malého množství, natož měření % kyslíku ve vzduchu jako v inkubátorech..

Poslední záchranou pro nás bylo, že Oliver byl od narození přirozeně inteligentní:)) a tak den po převozu začal dýchat sám!!! Bylo to nejkrásnější ráno, jaké jsem kdy zažila. Přišla jsem na oddělení a viděla to krásné dítko, čisté, bez hadiček, monitorů, inkubátoru. Tak hezké, tak nevinné. První co jsem začala řešit, bylo, kdy můžu nastoupit do nemocnice. Nakopli jsme auto a jako splašení jsme utíkali domů pro věci a asi ještě rychleji zpátky za malým. Odpoledne mě přijali na pokoj a hned potom mi přinesli Oliverka. A už nikdy mi ho nevzali!!! Samým blahem jsme oba buleli jako želvy a jediné co nám běželo hlavou, bylo to, že právě tenhle pocit stál za všechen ten boj, kterým jsme museli všichni projít. Na oddělení si nás nechali ještě deset dní, abychom se s malým naučili pracovat. Také nás sestry učily něco málo z první pomoci u našich dětí. To bylo vážně super. Díky tomu mne nestíhal takový strach z toho, až budeme sami doma. Od chvíle, kdy mi Olivera dali na pokoj, se jeho zdravotní stav stále jen zlepšoval. I když znovu chytil Stafylokoka, do týdne se s ním popasoval, dokonce bez kyslíku a po deseti dnech nás propouštěli domů. Konečně! U východu jsme se pozastavili, podívali se na sebe, nadechli a vztyčili hlavu, jak nejvýš to šlo. Až potom jsme poprvé po 3 měsících a 14 dnech vyšli všichni spolu z nemocnice. Hrdě jsme kráčeli k autu, připraveni ukázat Oliverovi konečně jeho domov. Domov, na který musel tak dlouho čekat a tolik bojovat, aby ho mohl konečně poznat.

Neměla jsem žádné obavy z toho, že bych to nezvládla, nebo že bych nevěděla, co mám dělat. Také sestry nám dost pomohly a o to jsem si byla jistější. Věděla jsem, že jediné co teď musím je, tvořit dnes a denně pro Oliverka to nejlepší prostředí pro jeho další zotavování. A tím začal další boj. Protože i když si Oliver vybojoval svůj život dost tvrdě, ten opravdový boj přichází až teď, kdy musí každý den poctivě makat, aby si ten vybojovaný život mohl jednou dost dobře užít.

Dnes je Oliverkovi 1 rok chronologicky, 9. měsíců gestačně. V důsledku zmíněného krvácení do mozku má Oliver v levé komoře prázdnou dutinu o velikosti vejce (40cm prům. Hlav.). To způsobuje centrální koordinační poruchu. Na pravé polovině je zhruba o tři měsíce pozadu, navíc s významnou spasmou. Také dlouhodobá ventilace nebyla velkým přínosem, takže kortikoidy máme do dnes třikrát denně- Bronchopulmonální dysplazie. Oliver má také Epilepsii (zatím úspěšně bez záchvatu) a potom už jen pár drobností jako ekzém, kýlu atd…

Na Vojtovu metodu dochází k nejlepší fyzioterapeutce, jakou jsme si mohli přát 2x denně a potom ještě cvičíme jednou večer spolu doma. Takže Oliverovův každodenní program není moc zábavný. Vlastně ráno vstane, napapá se, jde cvičit, přijde domů a jde spát. Vstane, napapá se a jde znovu cvičit. Poté opět spát, a když vstane, tak si můžeme konečně trochu hrát, pak si jdeme zacvičit spolu doma, vykoupat, napapat a znovu spát. Pak opět přijde ráno a zase všechno znovu. Každý den, pořád dokola. Nevím, pro koho z nás je to těžší. Jestli pro malého, který musí cvičit, ale během pár vteřin po skončení už neví (zatím:)))). Nebo pro mě, když se na to musím každý den dívat, nebo pro tatínka, který každý den musí řešit, kde seženeme peníze, aby si tenhle režim mohl Oliverek udržet. Jedno je však víc než jasné. Stojí nám to všem za to!!! Protože tohle je jen drsný začátek k tomu, abychom mohli mít krásný zbytek života.

Ale ani tohle všechno není pro Olivera překážkou a celé dny se jenom směje, což je opravdu bezedná studnice enegrie. A tak když vidíme Oliverka se smát a radovat z jakékoli lumpárny, kterou vyvede, víme, že ať je jakýkoli, i tak je pro nás největší bojovník!