Pavlík se narodil po velmi dobrodružném těhotenství, přesně na den tři měsíce před termínem porodu, ve 27. tt s váhou 770 gramů. Důvodem byla “potvora” preeklampsie. I přes tohle všechno byla jeho poporodní adaptace velmi dobrá. Po porodu prý křičel na celé kolo, zaintubovali ho a za několik hodin si již dýchal sám s pomocí CPAPu. Manžel byl u porodu a malého viděl. Já pak až druhý nebo třetí den po porodu. Nevím to přesně. Byla jsem po císařském řezu na reoperaci. Kvůli vysokému tlaku jsem stále krvácela a prý bylo potřeba něco málo ještě zalátat. Dvě narkózy a neklesající tlak mi tyto první dny docela zamlžily.
Nějak jsem si nedokázala uvědomit, že už jsem maminkou, a že tam někde v útrobách nemocnice leží náš Pavlík. První cesta k němu na oddělení JIRP byla velmi nervózní. Vše bylo nové, neznámé, lehce strašidelné a provoněné desinfekcí. Pavlík si hověl v inkubátoru, měl hrozně velké ruce, nejmenší plenku až po prsa a kolem sebe spoustu hadiček. Všude něco pípalo a blikalo. Hrozně moc jsem si ho chtěla pohladit, ale zároveň jsem se toho bála. Byl tak hrozně malinký a „průsvitný“. Po první návštěvě jsem byla seznámena s odsávačkou, která se na dlouhých sedm měsíců stala mou velmi dobrou kamarádkou. Na JIPu jsem strávila šest dní a pak jsem byla přeložena zpátky na oddělení rizikového těhotenství.
Každý den jsme s manželem za Pavlíkem chodili, pohladili ho a promluvili s lékaři a sestřičkami. V nemocnici jsem ležela ještě dva a půl týdne po porodu. Během této doby se mi hezky zahojila jizva, tlak pomalu klesal, mlíčko se rozjelo a já se konečně začala cítit jako maminka. Poporodní hormony se mnou cloumaly a já byla jedno velké slzavé údolí. Pamatuji si, že jeden den při naší návštěvě, se Pavlík v inkubátoru trochu hýbal a protahoval. Jak já si přála, aby přestal a hezky v klidu spinkal. Měla jsem hrůzu z toho, že mu něco je, že se mu tam nelíbí, že ho něco bolí. Asi po deseti dnech jsem mohla poprvé klokánkovat. Sestřička mi to řekla již dopoledne, když jsem přišla s mlíčkem. Zbytek dne, až do té chvíle, jsem byla naprosto na nervy a opět měla strach, jak to Pavlík zvládne. On to zvládl na jedničku, tři hodinky krásně spinkal a měl jen jeden pokles. Já jsem byla naopak rozlámaná a necítila zadek, jak jsem se bála celé tři hodiny o kousíček pohnout, abych mu neublížila. Pak jsme klokánkovali každý druhý den a vyzkoušel si to i manžel. Bylo krásné je vidět spolu. Pořád jsem se usmívala jako blázen. Pavlíkův stav byl stabilní. Dobře přijímal mlíčko, jeho dávky mu postupně zvyšovali a střeva pracovala, jak měla. Radost nám kazila otevřená Botalova dučej, která se naštěstí po dvou ibuprofenových kůrách uzavřela.
Po dvou týdnech jsem zažila šok, kdy jsem při své dopolední návštěvě Pavlíka na JIRPu nenašla. Sestřička mě rychle uklidnila a odvedla na vedlejší JIP, kam byl Pavlík pro dobrý stav přeložen. Na tomto oddělení strávil další měsíc a půl. Už jsem tam chodila skoro jako domů. Po mém propuštění jsem za ním jezdila každé odpoledne a užívala si ty tři hodiny s ním. Apnoické pauzy už neměl vůbec, jen časté poklesy saturace, které si ale většinou sám hezky zkorigoval. Také dostal jednu transfuzi. Trochu ho trápil zánět v oku, ale po antibiotikách se i toto spravilo. Navíc se mu udělala tříselná kýla. Čekalo se, až bude mít přes 2 kila, aby mu jí mohli operativně odstranit. Jinak se v inkubátoru hezky dopékal a rostl. My jsme se zapojili do péče o něj, přebalovali, mazali, převlékali a dokonce jsem ho jednou směla vykoupat. Vážil něco málo přes kilo. Po měsíci se přesunul na vyhřívané lůžko. Projevil se jako plážový chlapec a i přes vysokou teplotu na oddělení jsme mu při přebalování ještě přitápěli a on se nahatý hezky vyhříval a byl naprosto blažený. Také proběhly první neúspěšné pokusy o kojení. Pavlík byl lenoch a spáč a jeho malou pusinkou sání zatím nezvládal. Z dudlíku mu pití naštěstí šlo, ale i tak byl ještě párkrát za den dokrmován sondou přímo do bříška. Hrozně rychle ho jakákoliv aktivita unavila. Na oddělení už jsme znali skoro všechny sestřičky a lékaře a měli vytipované naše oblíbence. Také s ostatními maminkami mrňousků jsme se daly dohromady a sdílely naše strachy a hlavně úspěchy. Každý nabraný gram nebo pár hodin bez CPAPu byl důvod k radosti všech. Všechny jsme na tom byly stejně, takže i pláč byl normální. Bylo skvělé moct se vybrečet a postěžovat si někomu, kdo přesně věděl, o čem mluvím. Na JIPu jsme z naší „party“ zůstali poslední a nemohli se dočkat, až postoupíme do další úrovně na Intermediál. Tam dostal Pavlík další transfuzi a úplně se zbavil poklesů saturace. Také už měl dost sil a začal baštit už jen z lahvičky.
Blížil se den, kdy jsem měla nastoupit k Pavlíkovi do nemocnice a měli jsme se začít sžívat. Jednou před víkendem mi doktorka řekla, že v pondělí nastoupím. Nakonec z toho byla až středa, ale konečně jsme byli spolu. Pavlík byl celou dobu hrozně hodný a vůbec nebrečel. Poprvé jsem ho slyšela brečet asi až měsíc po příchodu domů. Strávili jsme tam deset dní, během kterých mu ještě odoperovali tříselnou kýlu. V den propuštění jsem se už už nemohla dočkat až odejdeme a zároveň jsem tam chtěla zůstat ze strachu, že to sami doma nezvládneme.
Po příchodu domů jel manžel ještě nakoupit pár drobností, které nám chyběly a pak začal náš rodinný život. Pavlík krásně jedl i spal a vůbec byl naprosto ukázkové miminko. Do dnes říkám, že ho máme za odměnu. Začal kolotoč lékařských prohlídek, cvičení 4x denně a běžného provozu. Trochu se to zlepšilo asi po měsíci, kdy se Pavlík poprvé přisál a začali jsme s kojením a já mohla konečně omezit odsávání. Ze začátku byl velký problém vyrazit i na hodinu ven. Než se nakrmil, já odsála, oblékli jsme se, tak zbývala jen chvíle na procházku a už jsme zase chvátali zpět domů cvičit, krmit, odsávat atd. Pavlík krásně přibíral na váze a vyšetření vycházela na jedničku.
Nedávno mu byl rok, váží přes 8.5 kila, má spoustu vlásků, krásně a hlavně velmi rychle se plazí a šmejdí, kde by co provedl. Lezení ho nebaví, tak rovnou přešel na stání. Je to náš malý lump. Ještě čekáme na další vyšetření očí, jestli i tam bude vše v pořádku. Ostatní vyšetření dopadla dobře, neurologie, kardiologie, ortopedie, ti všichni už nás buď vidět nepotřebují nebo jen kontrolně, nejdřív za půl roku. Cvičení jsme se ještě nezbavili, ale snad se brzy zadaří, když je takový šikula – nevím, co pak budu dělat s takovým množstvím volného času.
Moc děkujeme všem lékařům a sestřičkám z perinatologického centra v Motole. Jejich péče o Pavlíka a přístup k nám, rodičům, byly naprosto vynikající
rodiče Pavlíka Semeráka
Napsat komentář