Anička 1800g a Matěj 1600g, 31+5tt.

Zdravím všechny maminky a tatínky nedonošených dětiček. Chtěla bych se s vámi podělit o náš příběh, který vás, doufám, povzbudí a ukáže, že mít předčasně narozené dítě nemusí nutně znamenat velké stresy.

Naše dvojčata byla počata metodou IVF kvůli mým dlouholetým problémům s neplodností. Navzdory nepříznivým prognózám vyšel už druhý pokus. Za celou dobu trvání mého těhotenství jsem neproležela na nemocenské ani v nemocnici jediný den. Osud to ale zařídil tak, že mi v 31+5 tt, dva měsíce před termínem, praskla voda a děti musely ven předčasně.

Bylo to v noci, následoval rychlý převoz sanitkou do nemocnice. Bydlíme v Českých Budějovicích, takže jsme to neměli daleko. Záleželo jen na tom, jak dlouho udržím děti v sobě, aby mohly dostatečně zapůsobit kortikoidy na dozrání plic. Ale personál a hlavně lékaři na porodnickém byli milí a profesionální. Všechno mi vysvětlovali, což není vždy v našich nemocniciích pravidlem, a dokázali mě držet v klidu, díky čemuž jsem skutečně vydržela téměř celých 48 hodin, kdy účinkují kortikoidy. Přes množství kapaček na oddalování porodu mě přepadaly velmi bolestivé kontrakce. Nakonec mi bylo vhod, že děti půjdou ven císařským řezem. Navíc Anička změnila na poslední chvíli polohu, nechci radši domýšlet, jak by to mohlo dopadnout, kdyby tato možnost nebyla. Byla jsem ve spinální anestezii, takže jsem porod vnímala. Nejdřív doktoři vytáhli Matýska – ten hned po narození plakal. Aničku lovili poněkud déle, pořádně si lokla plodové vody a po vytažení jenom kuckala. Žádné ukazování dětí, natož přikládání, se nekonalo. U dětí narozených na hranici těžké nedonošenosti, což byl náš případ, hrozí nebezpečí z prodlení. Před sálem už čekal personál z neonatologické JIP, aby děti rychle naložil a mohl je tak co nejdříve stabilizovat v inkubátorech. Já jsem putovala na JIP na gynekologii. Děti jsem viděla po dvou dnech, když jsem se mohla postavit na nohy. Hned ráno po operaci za mnou ale přišla sestřička z JIP na NEO. Byl to úplný anděl. Dokonce i tak vypadala. Říkala mi, že se stará o Matýska a že je potřeba, abych už začala s odstříkáváním mléka. Dítkám že prý stačí pár kapek, ale je to moc důležité, protože v prvních dnech mlezivo obsahuje nejvíc imunitě prospěšných látek. Po císaři to není nic snadného, laktace se rozjíždí pomaleji, než když máte miminko okamžitě u sebe. Ale po pěti dnech se to jakž takž spustilo. To už jsem si užívala vymoženosti českobudějovické neonatologie. Lůžkové oddělení je totiž opravdu veliké, vejde se tam naráz až 21 maminek. Čili téměř každá maminka si tam může jít prakticky hned lehnout a být nablízku svému děťátku. Samozřejmě jsem toho využila a nastal mi kolotoč s nošením mlíčka co 2 – 3 hodiny na JIP.

Děti byly naštěstí v docela dobrém stavu. Matěj, ačkoliv byl o 200 g menší než Anička, nepotřeboval vůbec CPAP, pouze mu kyslík připouštěli pár dní do inkubátoru. Spokojeně si hověl v inkubátoru a vypadalo to, že nemá nejmenší problém. Hned druhý den jsem s ním mohla začít klokánkovat. To bylo jeho oblíbené a i díky tomu se určitě rychle zotavoval. Po pěti dnech byl tak z JIP přeložený na intermediární oddělení. Anička byla na JIP o něco déle, v noci po porodu měla dýchací problémy a musela dostat injekčně sufraktant přímo do plic. Několik dní měla na obličejí nostrilky, kterými ji pouštěli kyslík přímo do dýchacích cest. Adaptovala se ale taky dobře a hlavně neměla nejmenší problém s trávením. Za deset dní jsem ji měla na pokoji spolu s Matějem, který si u mě lebedil už po týdnu. 

S kojením to bylo slabší, měla jsem málo mléka a děti byly slabé. Anička se vůbec u prsu nechytala a Matěje jsem kojila asi tři dny, pak vysílením odpadl. Krmila jsem tedy z lahvičky odstříkaným mlékem, ale před odchodem domů už jsme byli de facto na Nutrilonu. Ten obě děti dobře tolerují, takže se jím živí doposud.

Na neonatologii byl docela přísný režim. Jakmile jsou děti na pokoji, vyžaduje se pravidelnost v krmení každé tři hodiny, ve dne v noci. Všechno se musí zapisovat. Je zřejmé, že při tom množství dětí a matek je pevný řád a jeho dodržování klíčové. Mně osobně to velmi pomohlo a po návratu domů jsem nebyla vcelku ničím zaskočená. Troufám si totiž říci, že na neonatologii si sáhne na dno svých sil každý. Je to svým způsobem mezní zážitek, ale myslím, že velice přínosný. Měla jsem asi štěstí, že se děti tak zdatně a bez komplikací ze všeho dostaly, a zřejmě i to příznivě ovlivnilo mé hodnocení neonatologického oddělení českobudějovické nemocnice. Osobně jsem se tam nesetkala nikdy s vyloženou nepříjemností a neprofesionalitou. Na personálu bylo znát, že se snaží dodat rodičům optimismu a u všech jsem se setkala s pečlivostí a vstřícností. Pan primář Hanzal je obětavost sama. Ráda bych také vyzdvihla velmi příjemnou paní vrchní a staniční sestru. Sestry mají velice náročnou službu a na nás, na maminky, byly taky docela náročné, ale jak jsem řekla, mně tento režim nevadil. Takže ačkoliv mi na spaní zbývalo velmi málo času a dny probíhaly ve stereotypu – odsávání mléka – příprava pro sondování – přebalování – cvičení Vojtovy metody – hlídání dětí při „jídle“ a za dvě hodiny to celé znovu, přičemž ven se člověk téměř nedostal, byla jsem ráda, že je o moje děti výborně postaráno a já můžu být pořád s nimi.

Od prvního týdne nás rehabilitační doktorka učila cvičit první cvik Vojtovy metody – všechny děti to měly povinné. Na prohlídky docházela i neuroložka a lékaři také dělali dětem v průběhu hospitalizace sérii vyšetření – sono hlavy, srdíčka, vyšetření sluchu a zraku. Oční bylo obzvlášť nepříjemné, nedoporučovali nám, abychom chodily s dětmi a viděli, co jim tam provádějí. U našich dětí bylo naštěstí všechno v pořádku. Také dětem dělaly pravidelné krevní odběry, především kvůli chodkrevnosti. Naše děti byly dvakrát svícené kvůli žloutence, kterou měli oba masivní – u nedonošených to tak bývá. Taky byly po propuštění domů anemické a museli jsme si jít lehnout na jednu noc na neonatologii kvůli transfuzi, kterou oba dostali. Ta jim pomohla a chudokrevnost už se nevrátila. Po měsíci měli oba okolo 2000 g a přibývali, takže nás pustili domů. Na ten den jsme se všechny těšily, jako snad na nic na světě. Zpětně ale vzpomínám na pobyt na neonatologii ráda. Asi i proto, že děti se rychle vzpamatovaly a neměly komplikace, ale také proto, že jsem tam poznala hodně fajn holek a z některých jsou mé dobré kamarádky. Takové zážitky lidi spojí. Vůbec jsem se tam nesetkala s nepříjemným jednáním, což v ženském kolektivu bývá dost neobvyklé – asi proto, že v takových vypjatých a náročných životních okamžicích jde zpravidla ego stranou a i ten nejpyšnější člověk zažije, co je to pokora. Nikdy si totiž nemůžete být jistí, všechno se může během pár hodin zkomplikovat a vy můžete jen přihlížet. Většina rodičů se tam tedy snažila poskytovat si navzájem podporu. I z tohoto hlediska to byl pro mě přínos.

Matěj i Anička se vyvíjí dobře. S Máťou jsme byli dva měsíce po propuštění na operaci tříselné kýly, což je u nedonošených kluků dost časté. Všechno proběhlo v pořádku. Obě děti měly i velkou pupeční kýlu, ta se ale nemusí operovat okamžitě. Pravidelným cvičením „Vojtovky“ se jim ale hodně zlepšuje. Máme už tři cviky a dětem pomáhají. Nyní je jim pět měsíců, korigovaně tři, a psychomotorický vývoj je v normě. Jelikož neměly nikdy problémy s jídlem, jsou od dvou měsíce na Nutrilonu, po kterém pěkně přibývají. Mají teď 6,5 kg, což je velice hezké. Brzy začneme s příkrmy, zatím jim dáváme na noc první kaši. Zdravotně jsou v pořádku, Matěj má sice podezření na astma, ale to pravděpodobně nebude souviset s nedonošeností. Jsou aktivní a komunikativní, krásně „povídají“ a pasou koníky, už se začínají otáčet na bok. Všechno berou do ruky a zkoumají pusou. Dělají nám radost.

Závěrem bych chtěla všem rodičům nedonošených děcek, které se narodily po 30.tt, říci, že se nemusí až tolik bát. I na hranici těžké nedonošenosti, jako byly naše děti, se mohou děti vyvíjet dobře a bez problémů. Ale i ty narozené ještě dříve mají zajištěnou špičkovou péči. Česká neonatologie je prý na předních příčkách v Evropě, ne-li na světě. Z vlastní zkušenosti doporučuji důvěřovat lékařům a sestrám. Děti potřebují, aby jejich maminka byla, pokud to jde, v dobré psychické kondici. Chápu, že jsem to měla jednodušší, když jsem u dětí mohla být nepřetržitě, doma se člověk asi víc trápí. I tak vám přeji hodně optimismu a síly a vašim dětem hlavně zdraví a co nejméně komplikací.

Kateřina Petrášová