Patří k řadě rodičů, kterým se to stalo. Chtěli miminko a nedařilo se, po umělém oplodnění situace nabrala velice rychlý spád. Když se termín porodu urychlí, nedonošeným dětem hrozí různá rizika…
Sedí spokojeně v dětském koutku a sledují Adámka s Dominikem, jak řádí mezi hračkami. Klukům je rok a půl a není poznat, že se narodili hodně před termínem. Nebylo tomu tak vždycky, Monika s Michalem si prošli velkou životní zkouškou. „Když jsme se rozhodli, že bychom chtěli miminko, čekali jsme rok,“ začíná vyprávění Monika. „Pak už nám bylo divné, že nemohu otěhotnět. Vyšetření navíc neukázala žádné problémy. To bylo vlastně nejhorší, nebylo co řešit. Tak jsme neváhali a podstoupili umělé oplodnění.
Povedlo se hned napoprvé a my jsme měli obrovskou radost. Vůbec jsme si nepřipustili žádné komplikace. Ovšem ty přišly téměř okamžitě a trvaly celé těhotenství. Hematom, krvácení, pak se na ultrazvuku ve 22. týdnu ukázalo, že miminko B (dnes Adámek) má brániční kýlu. Vůbec nic jsem o tom nevěděla, jen jsme měli obrovský strach,“ popisuje průběh těhotenství Monika. „V Podolí nám pan
primář Straňák vysvětlil, jaká rizika hrozí, že budou miminko hned operovat a pokusí se ho zachránit. To jsem ještě netušila, že bude hůř.“
Jela na kontrolu a porodila
Po zjištění této zdravotní komplikace jela Monika do Podolí na vyšetření. „Ráno si čistím zuby a sestra na mě volá, že mám dva kluky,“ přidává se Michal. „Nechtěl jsem tomu věřit, vždyť večer neměla Monika bolesti, mluvili jsme spolu, odvezl jsem ji jen na kontrolu!“ Kluci se narodili ve 27. týdnu těhotenství, vážili 1170 g a měřili 36 centimetrů. Dominik dorostl v inkubátoru a Adámek šel hned druhý den na operaci. Rodiče byli podrobně informováni o jejím průběhu i o rizicích. Brániční kýla není vidět ani na magnetické rezonanci, takže nebylo jasné, zda má Adámek jen dírku, nebo je problém fatální. To se zjistilo až na sále.
Operace naštěstí dopadla šťastně, zvítězila lepší varianta a pak to začalo. „S Domčou nás pustili po čase domů, ale za Adámkem jsme jezdili do Podolí. Když ho konečně propustili domů, bráška nechápal, že má sourozence a brečel 24 hodin v kuse. Bylo to náročné, protože Adámek měl kyslíkový přístroj a já se s ním potřebovala naučit pracovat,“ dnes už se směje Monika. „Vypadalo to děsivě: Adámek měl kyslíkové brýle (dýchací hadička v nosíku s úchyty za ušima), bombu v kočárku, protože jedna plíce byla nedovyvinutá a potřeboval pomoc s dýcháním. Jezdili jsme jen po zahradě, nikam ven mezi lidi jsme nemohli, neustále jsme hlídali dýchání. Máme dům za Prahou, hodné babičky a dědečky, to všechno alespoň trochu usnadnilo život, protože první rok byl fakt náročný. Sousedi na nás koukali soucitně, Adámek vypadal jako těžce postižené dítě. Naštěstí jen vypadal. S kyslíkovým přístrojem jsme prožili osm měsíců, Adámkovy plíce byly tak slabé, že ho mohlo ohrozit běžné nachlazení. Proto dostával protilátku proti RSV viru, aby byl chráněný před záněty plic.
Celý článek naleznete ZDE
Foto i text zdroj: www.maminka.cz
Napsat komentář