Richard, narozený 29+4, 1300 g

Náš příběh je vlastně na těchto stránkách obyčejný. Přesto si moc dobře pamatuju, jak jsem  v prvních týdnech života mého dítěte v nemocnici tyto příběhy hltala a nacházela v nich velkou útěchu a naději, že všechno bude v pořádku. Proto chci i já naším příběhem s dobrým koncem podpořit jiné maminky, které právě teď mají svá miminka v inkubátoru.

Moje první těhotenství probíhalo vzorně a ukázkově. Každé 4 týdny mě pan doktor pochválil, absolvovala jsem všechna předepsaná i dobrovolná vyšetření a prohlídky. Stále jsem pracovala a přestože první trimestr byl hrozný, druhý trimestr jsem si báječně užívala. Náš malý klouček ukázkově kopal do bříška, já jsem byla plná energie a síly.

Až do 26+5. Začala jsem se cítit zvláštně, malý se málo hýbal, v noci jsem začala trochu krvácet. Ráno jsem tedy místo do práce vyrazila do nemocnice. A už si mě tam nechali. Respektive převezli mě houkající sanitkou na kliniku. Ten den mě vyšetřilo snad 15 doktorů. Verdikt zněl hrozící předčasný porod, mimi mělo váhový odhad kolem kila. Napíchali mi kortikoidy na dozrání plic a přikázali striktní klidový režim. Situace se stabilizovala – ani lepší, ani horší, takže jsem ležela v nemocnici s vyhlídkou, že když se můj stav nezhorší, zůstanu tam až do porodu, což znamenalo ještě cca 3 měsíce. Kapačky, kontrolní odběry, monitory, z postele vylézt jen do koupelny, nohy nahoru. Co už, kvůli dítěti to přece vydržím.

Jenže porod se přece jen rozběhl. Ať dělali doktoři, co chtěli, kontrakce zastavit nedokázali. Bylo ráno, 29+4, když lékař na ranní vizitě prohlásil, nedá se nic dělat, porod už nezastavíme, jste zcela otevřená, přesuneme Vás na porodní sál. Bylo všechno v pořádku, takže mě nechali rodit přirozeně s tím, že tým lékařů byl připravený okamžitě se o malého postarat.

Za hodinu byl malý Ríša na světě. Dýchal sám, hned se rozplakal, chvilku mi ho ukázali, než ho odnesli na JIP do inkubátoru. Za několik hodin jsem se na něj směla jít podívat a byl tak krásný. Proti jiným dětem byl vlastně už veliký, 1300 g, vedle nás byl v inkubátoru chlapeček s porodní váhou 730 g. Mlíčko dobře snášel, takže jsem mu odstříkávala mlíčko, po pár dnech jsem ho už měla mnohem víc, než spotřeboval. Prodělal si běžné strasti – váhový úbytek po porodu, žloutenku, přidávaný kyslík do inkubátoru. Za chvíli začal pěkně přibírat. Poprvé mi ho vyndali z inkubátoru až po 10 dnech od porodu, to bylo asi to ze všeho nejhorší. 10 dnů si nesmět pochovat vlastní dítě. Po 3 týdnech měl kýžených 1.500 g a mohl být přesunutý z JIP na oddělení IMP, pořád ještě do inkubátoru, protože dechově nebyl stabilní.

A tam už to šlo všechno vlastně rychle, za 5 dnů se významně zlepšil s dýcháním, mohli mu odpojit kyslík. Za dalších pár dnů už ho přeložili na postýlku a mohli jsme poprvé (tedy asi 5 týdnů od porodu) zkusit kojení. Nejdřív jednou denně, postupně častěji. Pak už mi dovolili se o něj i víc starat, přebalovat ho, koupat, cvičili jsme Vojtovku. Dostal první transfuzi červených krvinek a bylo vidět, že mu to báječně prospělo. Prodělal všechna vyšetření a všechno bylo v pořádku. Hezky přibíral, takže jsme čekali na slíbených 36 týdnů a přes 2 kila, abychom mohli jít domů. Trošku jsme museli podvádět u jídla, protože předepsaných 7x denně 60 ml mlíčka bylo pro Ríšu prostě moc, takže jsem trošku fixlovala při vážení před jídlem a po jídle, protože už jsme z toho pobytu v nemocnici šíleli.

Dočkali jsme se asi 7 týdnů po porodu. Ríša byl 36+6 a měl asi 2.300 gramů, když si nás táta odvezl domů. A jak už to tak bývá, ve vlastní posteli a bez předpisů a nařízení jsme se krásně sžili a rozkojili.

Asi po měsíci jsme sice museli zase na dva dny do nemocnice na druhou transfuzi červených krvinek, ale zvládli jsme to v pohodě. Od té doby už naštěstí nic – žádná vážnější nemoc, žádná nemocnice.

Z deníčku vidím, že když mu byl přesně rok, byl šikovný a zdravý kluk, který odpovídal svému korigovanému věku. Lezl, seděl, sám se postavil a udělal pár kroků podél nábytku. Měl dva zoubky, uměl říkat „bababa“, občas i „mamama“ a výjimečně i „tatata“, taky „ham“ a „hop“. Měl krásných (skoro) 8 kilo.

Kojili jsme do 13 měsíců, chodit sám začal v 15 měsících korigovaných, do stejné doby jsme cvičili Vojtovku. V roce a půl sám zahodil dudlík, ve dvou letech korigovaných odložil plínečky.

Teď právě má 29 měsíců korigovaných a je to naše největší štěstí. Je maminčin mazlík  – jeho nejčastější věta je „kde je mama“. Slíbila jsem mu tenkrát, když jsem ho musela nechávat jako minidrobečka samotného v inkubátoru, že bude pak pořád se mnou, asi si to moc dobře pamatuje, chodí se mnou i na záchod. Těch hrozných a stresových sedm týdnů v nemocnici jsme už zapomněli. Od té doby už z něj máme jenom radost. Užili jsme si všichni toho opravdu dost, ale už je všechno v pořádku a hlavně můžeme být pořád spolu.

Milé maminky, my, co jsme byly před vámi, víme, jak se cítíte. Víme, jak je to hrozné, co prožíváte, známe ten strach a bezmoc. Ale bude to dobré, věřte tomu. Zvládnete to, vy i miminka. Dočkáte se a budete moct být spolu. Půjdete domů a všechno bude v pořádku. A děti porostou tak rychle. A tolik lásky a štěstí vám nikdo jiný nedá. Přeju vám hodně štěstí, pevné nervy, trpělivost a naději a víru.