2012 Lukášek a Pavlík – 25+2 t.t.

Náš příběh začal v březnu 2012, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. To, že čekáme jednovaječná dvojčata, jsme se k naší radosti dozvěděli až o víc než měsíc později. Mé těhotenství bylo až na silné nevolnosti v prvním trimestru naprosto bez problémů. Nemám fyzicky náročné zaměstnání, takže jsem ani nemusela přestat pracovat. Vše se zvrtlo ve 23+0, kdy mi gynekoložka na pravidelné prohlídce zjistila zkrácený děložní čípek. Dostala jsem k užívání Utrogestan a byl mi nařízen přísný klidový režim. Další týden jsem strávila doma v posteli s nohama nahoru a téměř se nehýbala. Na kontrole ve 24+0 jsem měla nález lepší, ale v naprostém klidovém režimu jsem pokračovala. Vše se zdálo lepší až do 25+0, kdy jsem začala mít kontrakce. Volala jsem své lékařce, která mě okamžitě odeslala do 70 km vzdáleného ÚPMD Podolí. Když mě tam manžel vezl, ani ve snu nás nenapadlo, že se toto zařízení stane na příští 4 měsíce naším druhým domovem.

Na příjmu mi řekli, že jsem otevřena na 2 – 3 cm a odvezli mě na porodní box, kde mi napíchli kapačku s magneziem a píchli první dávku kortikoidů na dozrání plic dětí. Lékař mi sdělil, že by bylo dobře, kdybych vydržela nerodit alespoň 48 hodin, aby stihli dát ještě druhou dávku kortikoidů. Na porodním boxu jsem ležela 50 hodin, potom jsem kvůli běžícímu porodu musela podstoupit akutní císařský řez. Kluci se narodili ve 25 +2.

První informace o dětech mi na JIP přišel sdělit ještě v noci ošetřující lékař kluků. Kluci byli s ohledem na gestační věk ve stabilizovaném stavu, Lukášek (A) vážil 760 g a Pavlík (B) 650 g. Oba měli APGARové skóre 4-6-8.

Děti jsem poprvé viděla druhý den. Kluci byli maličcí, vedly z nich hadičky, byli připojeni na umělé plicní ventilaci, oba dostávali antibiotika a nad hlavami jim neustále houkaly alarmy. Ale byli krásní a byli naši. A rozhodli se nám ukázat, jací to jsou bojovníci. Lékař nám sdělil, že jsou extremně nedonošení a prognóza je nejistá. Já jsem si však odmítala připouštět cokoli špatného a soustředila jsem laktaci. Ta se mi i díky výborné laktační poradkyni rozjela a já jsem mohla našim mrňouskům pravidelně nosit mléko.

Domů mě pustili 5. den po porodu a začalo naše každodenní dojíždění na oddělení RES a JIP. Pár dní po porodu jsme mohli začít s klokánkováním, což byl obrovský a krásný zážitek. Kluci bojovali, jak mohli. Oba měli novorozeneckou žloutenku, tak pár dní trávili pod „solárkem“. Kvůli malým váhovým přírůstkům dostávali kromě mateřského mléka zvláštní výživu.

Větší Lukášek na tom byl výrazně lépe, 6. den po porodu byl odpojen od umělé plicní ventilace, dál byl na CPAPu. Na umělou plicní ventilaci se musel později ještě na 6 dní vrátit, protože se mu od cpapu rozbolavěla nosní přepážka, která se potřebovala zhojit. Jedinou větší komplikací byla indurace v pravém třísle. Byl převezen na vyšetření na chirurgii do Motola, ani tam však nebyla zjištěna příčina. Po podání antibiotik problém vymizel. Jinak byl po celou dobu stabilní, nebyla třeba podat ani krevní transfůze. Později u něj byla zjištěna retinopatie I. stupně, která se však sama upravila.

Menší Pavlíček musel zvládnout mnohem náročnější boj. Měl velké problémy s dýcháním, několikrát mu byly podány kortikosteroidy. Opakovaně byl extubován a pro těžké apnoické pauzy znovu napojován na umělou plicní ventilaci. Bylo to nekonečné, stále dokola. Extubace byla nakonec možná až 50. den po porodu. Pro anémii z nezralosti mu byla opakované podána krevní transfůze. Nejkritičtější dny začaly 3 týdny po porodu, kdy u Pavlíka vedle zápalu plic došlo díky akutnímu selhání ledvin k metabolickému rozvratu, a objevily se křeče neznámého původu. Od lékaře jsme si vyslechli spojení „akutní ohrožení života“, což bylo za celou dobu asi to nejhorší. Podezření na vzácnou metabolickou vadu se naštěstí nepotvrdilo a Pavlíčkův stav se začal zlepšovat. Čekaly ho ještě další infekce, ale i ty zvládl. Další komplikace nastaly poté s očními vyšetřeními, které postupně ukázaly retinopatii II. – III. stupně. Pavlík podstoupil nejprve laserovou operaci očí, poté ještě kryopexi. Několik dní se poté rozhodovalo, zda bude nutná ještě jedna operace, která se provádí pouze v Brně. Naštěstí se Pavlíkovy oči upravily a další zákrok nebyl třeba. Nakonec musel Pavlík ještě podstoupit operaci tříselné kýly, ale to už bylo to „nejmenší“.

Lukáška nám domů pustili po 97. dnech. Pavlík byl v té době stále na oddělení JIP. Odvést si domů pouze jedno dítě a druhé tam nechat bylo těžké, ale díky skvělým babičkám, které Lukáška hlídaly, jsme za Pavlíkem mohli dál každý den jezdit. Pro něj už to tam bylo také hodně náročné, neustále tam plakal a chtěl stále chovat. Kyslíkové nároky měl až do 101. dne života. Domů jsme si mohli odvést až 124 dní po porodu.

Po propuštění jsme stále sledováni na specializovaných pracovištích. Rehabilitovat jsme museli pouhé 4 měsíce, oční, neurologická a kardiologická vyšetření máme v pořádku. Klukům je 17,5 měsíce, korigovaně 14 měsíců. Jsou oba moc šikovní, krásně běhají, všude vlezou a vývojově jsou naprosto v pořádku. Kdo neví, že se narodili dřív, nenapadlo by ho to. Dle naší neuroložky je stav kluků zázrak. A my víme, že ty se skutečně dějí.

 

Za celou rodinu Pavla Matoušková