Příběh andílka, který na svět přišel příliš brzy. A příliš brzy odešel.
Psal se 16. prosinec 2016 a já šla na test těhotenské cukrovky. Špatně se mi vstávalo, ale těšila jsem se, že za chvíli začnou vánoční prázdniny a já si odpočinu. Neuvěřitelně sladké pití, první odběr, unavené čekání, druhý odběr a pak ona osudná poradna.
„Děložní hrdlo zkrácené, otevření na 2 cm.“
„Co to znamená? “
„Riziko předčasného porodu…“
„Ve 25. týdnu (24+2)? To je moc brzy.“
„Máte vybranou porodnici?“
„Ano, Rakovník.“
„Tak tam určitě nepojedete, nejsou tam vybaveni na nezralé novorozence. Zavolám do Podolí. Tady je žádanka, pojedete na porodní sál, tam se uvidí co dál.“
Třetí odběr.
A jelo se do porodnice. Napjatá atmosféra, strach, očekávání…
Na porodním sále se nezjistilo nic nového. Nicméně jsem vyplnila se sestřičkou všechny dokumenty a byla přijata na oddělení rizikového těhotenství. Následovaly kapačky s kortikoidy na dovyvinutí plic miminka.
„Co se bude dít dál? Budu rodit?“
„Uvidíme, počkáme a uvidíme. Můžete rodit zítra, za týden, ale také za měsíc.“
„Takže tady budu ležet do dubna?“
„Spíš to vidíme na pár dní, nanejvýš týdnů.“
Byl pátek a tak mě čekaly dva dny, kdy se nic dít nebude. A taky že nedělo, nález byl stále stejný, ale strach a nervozita se stupňovaly.
V pondělí na vizitě přišli doktoři s nápadem cerkláže. Prý bych pak mohla jít i domů. Nejdřív by se ale muselo zjistit, jestli nemám infekci… Všechny testy byly negativní, ale pro 100% jistotu je třeba odběr plodové vody. A co teď? Ano či ne? Je to relativně bezpečná metoda, ale má svá rizika. Nemusí se nic stát, ale může. Těžké rozhodování. Nakonec jsem se rozhodla toto vyšetření podstoupit s důvěrou, že když všechna vyšetření byla negativní, tak toto bude určitě také a cerkláž mi pak dovolí miminko donosit. To se ovšem nestalo. Potvrdila se infekce plodových obalů. Jediné co se dalo dělat, byla změna antibiotik a důvěra, že vše dobře dopadne. Nechápala jsem jak se to mohlo stát. Probrečela jsem celou noc a prosila své miminko aby to se mnou ještě chvíli vydrželo. Třeba jen pár týdnů, třeba i v nemocnici.
V úterý ráno byla vizita. Pak snídaně a já jsem najednou potřebovala strašně moc na záchod. Tekla ze mě krev. V pokoji jsem si sedla na postel a zazvonila na sestru. Ta mě na vozíku odvezla na ošetřovnu. Nález se změnil. Hrdlo se zkracovalo, ale otevření zůstávalo stejné.
„Pojedete pro jistotu na porodní sál. Bude to pro vás lepší. Budete mít klid a může tam s vámi být manžel.“
„Budu rodit? Necítím žádnou bolest, ani kontrakce. Já ještě nechci rodit.“
„Nebojte se. Nevíme jak rychle to bude postupovat. Na porodním boxu můžete být klidně tři dny.“
A jelo se do pokoje na vozíku pro věci. Už mi tekly slzy a nezmohla jsem se na nic. Vzala jsem si jen mobil a polštářek. Pohledy ostatních holek vypovídaly jen o soucitu a jakési radosti, že nejsou na mém místě.
Na porodním boxu mi porodní asistentka napichovala další žílu a cosi vysvětlovala, moc jsem ji nevnímala. Pak přišel neonatolog, který se mě ptal na podpis pro studii, která se v té době prováděla na nedonošených dětech. Myslím, že šlo o něco s dýcháním. Nechápala jsem, proč po mě něco takového chce v nejhorší chvíli mého života. Na boxu jsem byla už několik hodin a kromě krvácení se nález neměnil a pak najednou z ničeho nic jsem byla otevřená na 10 cm a podle slov porodníka jsem už rodila. Stále jsem nic necítila, kromě jedné či dvou kontrakcí za hodinu. Vlastně jsem jako prvorodička ani nevěděla jestli jsou to kontrakce nebo jen obyčejná bolest v kříži. Najednou se seběhli snad všichni doktoři co byli k mání… Neonatolog, porodník, gynekolog, dvě porodní asistentky. Spousta lidí nad mýma roztaženýma nohama a hromadou emocí, které jsem nestačila zpracovávat.
Porodník: „Budeme rodit. Chtěla byste rodit přirozeně nebo císařským řezem?“
To se mě vážně ptá? Jak to mám vědět?
Já: „Co je lepší a bezpečnější pro miminko?“
Porodník: „Pro miminko císařský řez, pro vás přirozený porod“ (Ještě to více rozvedl, ale už si moc nevzpomínám jak.)
Neonatolog: „A nemohla byste to ještě vydržet? Každý den je o dvě procenta vyšší šance na přežití miminka.“
Já bych to klidně vydržela, vždyť mě vlastně vůbec nic není, ani jsem nepoznala, že už rodím. Co bych podle něj jako měla dělat? A tak začala velmi rychlá příprava na akutní sekci. A bylo to. JIPka, oddělení pooperační gynekologie, odstříkávání mlíka a první návštěva na RESu. Zvláštní pocit. Lily už není v břiše. Leží tady přede mnou…
A následovala nová etapa. Denodenní a celodenní návštěvy na RESu byly vyčerpávájící a odloučení na noc velmi těžké. Prvních pár dní bylo všechno v rámci možností v pořádku. Lily na tom byla velmi dobře na to, jak byla malinká a v jakém týdnu se narodila. Na druhý svátek vánoční se ale situace začala horšit. Lily zaintubovali a dostala infuzi plazmy. Každým dalším dnem se stav horšil. Lily se začala rozpadat bílá hmota mozková, spustilo se krvácení do mozku a v důsledku toho začala mít bolestivé křeče. Její malé tělíčko se zmítalo a vypadala utrápeně. Zvyšovala se hladina draslíku, která nešla snížit… Prý je třeba náročný zákrok, peritoneální dialýza (Peritoneální dialýza je dialyzační metoda náhrady funkce ledvin, pozn. editora). Ale podle lékařů bylo otázkou, zda má vůbec cenu, když poškození mozku je tak vážné. Jestli prý chceme riziko podstoupit. Jako další možnost viděli odpojení Lily od přístrojů. O tom jsem nechtěla ani slyšet. Naštěstí hladina draslíku začala zásluhou nových léků klesat a hrozba byla prozatím zažehnána. Rozpad mozkové tkáně dále pokračoval, hodinu po hodině, den po dni. Křeče se horšily a hladina morfia a dalších léku se stále navyšovala až byla na maximu. Lily byla v umělém spánku se stabilizovanými základními životními funkcemi. Stav mozku respektive jeho rozpad byl stále velmi rychlý, ale křeče ustaly a Lily mohla dostávat kromě výživy také trochu mléka ode mě. Jako novoroční dárek jsem dokonce mohla svou holčičku poprvé klokánkovat. Po dlouhých dnech to byla příjemná změna. S Lily na hrudníku jsem se cítila najednou tak klidně. Byla jsem moc šťastná a moje důvěra v dobrý konec posílená. Toto malé štěstí ale netrvalo dlouho. Klokánkování jsem si užila jen třikrát a manžel jen jednou. A pak bylo zase hůř. Věděli jsme, že z mozku naší Lily už zbyl jen mozkový kmen, že bude těžce postižená, že neuvidí, neuslyší, nebude se hýbat ani vnímat. Vlastně bude jen tak přežívat. Nikdy nás ale nenapadlo nebo jsme si spíš nepřipouštěli, že to bude ještě horší. Lily přibyly další hadičky a otekla jí ruka. Mohla jsem si ji přebalit a promazat jí kůži, ale klokánkování nepřipadalo v úvahu. Znovu větší bezmoc. Další den bylo ještě hůř. Začaly selhávat orgány. A bylo dál hůř. Život naší malé Lily se pomalu, vlastně docela nezadržitelně rychle blížil ke konci a my jsme před tím již nemohli zavírat oči.
Lily naposledy vydechla 8.1.2017 v 16:45 v mojí náruči.
O půl roku později mi moje holčička poslala brášku, který se narodil pouhých 13 dní po prvních narozeninách Lily. I jeho narození však předcházela stejná diagnóza, několik týdnů na oddělení rizikového těhotenství a předčasný porod ve 32. týdnu těhotenství (31+1). Tentokrát jsem si však po třiceti pěti dnech v nemocnici odnesla zdravé miminko. Ale to je jiný příběh.
Veronika
Napsat komentář