Jiříček a Jaroušek 26.t.t.

Náš příběh začíná 7.5. 2017, kdy jsme se s přítelem dívali na film Kdopak to mluví… Byla jsem zrovna ve 26. týdnu těhotenství. Najednou mne začalo zvláštně bolet břicho. Říkala jsem si, že to bude v pohodě a nijak jsem se nestresovala. Bolesti se ale stupňovaly. Poslechla jsem radu přítele, ať zůstanu ležet, ale bolest byla opravdu obrovská a v pravidelných intervalech. Rozhodli jsme se raději jet na pohotovost ve Frýdlantu, kde mne přijala paní doktorka Mrázková. Když jsem jí popsala bolesti řekla, že jsem měla přijít okamžitě a ne čekat. Když mě začala vyšetřovat, měla vyděšený výraz a řekla: „Vždyť vy začínáte rodit…“ Nevěděla jsem, co na to říci. Hlavou mi probíhalo, že je ještě hrozně brzy. Měla jsem obrovský strach. Paní doktorka zavolala přítele a sdělila mi, že mne okamžitě transportují do Prahy. Nikdy jsem nebyla víc vyděšená. Bál se i přítel.

Sanitkou mě vezli 120 km do Prahy k Apolináři. Celou cestu jsem se hrozně bála co bude. Když jsme kolem 17 hodiny přijeli do Apolináře, hned mě vzali na příjem. Až do večera mi dělali všechna možná vyšetření a nasadili mi kortikoidy. Noc byla klidná, neměla jsem žádné bolesti. Ráno přijeli rodiče s přítelem. Hrozně jsem si přála odjet s nimi domů, ale bohužel to nešlo. Byla jsem moc ráda, že přijeli, ale když odešli, bylo mi smutno. Začaly znova šílené bolesti (kontrakce). Zvonila jsem na sestřičku, která okamžitě volala paní doktorku. Ta, když mě vyšetřila řekla, že musíme okamžitě na sál, že jsem otevřená, a že začíná porod.

Kluci byli na přirozený porod ve špatných polohách, a tak lékaři zvolili císařský řez. Pamatuji si, že když jsem se na sále vzbudila z narkózy a ptala jsem se na kluky, řekli mi, že jsou v pořádku… Kluky jsem porodila 8. 5. 2017 v 16:54.

Po probuzení na JIP jsem dostala veškeré informace. Stále jsem tomu nemohla uvěřit. Bylo to tak rychlé! Psala jsem příteli, že je tatínek a rodičům, že jsou babička a děda. Všichni měli velkou radost. Moc jsem si přála kluky vidět, ale nešlo to. Musela jsem odpočívat. Ráno mě dali na pokoj na oddělení šestinedělí. Přijela moje maminka a můj přítel a šli jsme na ARO podívat se na kluky. Měla jsem z toho hrozný strach. Bála jsem se, jak na tom budou… Byl to neuvěřitelný pocit. Těšila jsem se a zároveň jsem se moc bála… Sestřička na ARO mi všechno vysvětlila – jak to bude , jak to tam chodí atd… Přišla jsem k inkubátoru a brečela jsem. Měli přístroj na dýchání a všechny možné hadičky na jídlo. Bylo to hrozný. Jiříček měl 900 gramů a 34 cm. Jaroušek měl 830 gramů a 34,5 cm. Nemohla jsem ani mluvit. Jen jsem brečela. Když přítel s mamkou odjeli, šla jsem na pokoj, kde jsem plakala a přemýšlela, proč se tohle všechno stalo a co bude dál. „Jak to zvládneme…?“ Sestřičky mi řekly, kdy mám zase přijít za klukama. Pokaždé, když jsem tam šla, jsem jen brečela a koukala na ně a modlila se, ať jsou v pořádku.

Za 5 dní mě propustili domů. Za klukama jsem dojížděla každý druhý den. Kluci spadli s váhou na 730 gramů, ale to je prý normální, že každé miminko po porodu trošku spadne s váhou. Stejně mne to vyděsilo. Každý den jsem volala a ptala se sestřiček na stav kluků. Kluci krásně přibírali a za pár týdnů šli na JIP. Už nepotřebovali takovou péči jako je na Aru. Dávali mi je víc a víc klokánkovat.

Byl to úžasný pocit, ale bylo těžší a těžší od nich odjíždět domů. Bylo mi hrozně smutno, už jsem je chtěla mít doma. Kluci krásně přibírali a už začínali sami dýchat. Dali je na JIRP oddělení, ze kterého se obvykle chodí domů. Měla jsem hroznou radost. Po 58 dnech, co jsme byli u Apolináře, nás přesunuli do Mladé Boleslavi, kam jsme to měli blíž. I přesto, že to bylo blíž, mi bylo líto, že odcházíme od Apolináře. V Mladé Boleslavi byli kluci v postýlce a zbavili se přístrojů na dýchání. Po pár dnech se zbavili i poslední hadičky, kterou měli – a to byla sonda na krmení. Krásně pili z lahvičky. Měli kolem 2 kil a už se blížilo propuštění, a tak mne do nemocnice přijali k nim. První noc s nimi byl hrozný chaos. Jen jsem krmila a uspávala. Bylo to náročné a nemohla jsem se dočkat dne, kdy nás pustí. 26.7.2017 nás konečně pustili domů! Kluci strávili v nemocnici celkem 80 dní. Bylo to dlouhé a stresující, ale stálo to za to!

Chtěla bych poděkovat rodině, která mi byla velkou oporou i Apolinářské neonatologii. Sestřičky z ARO, JIP, JIRP, máte můj velký dík! Jste úžasné! Chtěla bych vzkázat maminkám, které čeká předčasný porod: nebojte se toho. V nemocnici se na vše ptejte a buďte co nejvíce s miminkem. Dodá mu to sílu. Předčasně narozené děti jsou největší bojovníci. Je hodně miminek, které se narodí předčasně. Jsou to bojovníci 😊 Klukům je teď 10 měsíců  a všechno krásně dohnali 🙂

Rozálie Berkyová