Ráda bych se podělila o náš příběh, abych povzbudila maminky, které si tím procházejí právě nyní…
S manželem jsme se rozhodli našemu prvnímu synovi pořídit sourozence. Otěhotněla jsem, ale bohužel jsme hned v začátku o miminko přišli. Po čtyřech letech snažení jsme byli doktorem odeslání do CARu, kde jsme podstoupili příslušná vyšetření s neveselým výsledkem. Manželovi byla zjištěna špatná DNA spermií a dozvěděli jsme se, že náš první syn je vlastně zázrak. Lékaři nám doporučili absolvovat IVF, které se hned na první pokus zadařilo.
Po potvrzení těhotenství jsme měli velkou radost. Nepřipouštěla jsem si, že se něco pokazí a snažili jsme se s manželem užívat si to, že konečně čekáme naše vytoužené druhé dítě. Davídek, náš první syn, měl ohromnou radost, že bude mít sourozence. Radovali jsme se a užívali si až do prvního screeningu. Tam mi doktor oznámil, že miminko je menší o šest dní, ale že to zatím nijak nevadí. Zároveň mi byo zjištěno vysoké riziko preeklampsie. Tu jsem měla již u prvního porodu, který nebyl moc hezký. Připravovala jsem se tedy postupně na to, že porod může přijít dříve. Můj gynekolog mě ale uklidňoval, že do 35. tt snad vydržím. Přišli mi ještě před otěhotněním na to, že musím ředit krev celé těhotenství i šestinedělí, tudíž jsem si píchala od začátku těhotenství Clexane a chodila jsem každý měsíc na kontroly, zda jsou hodnoty v pořádku. Paní doktorka říkala, že je to i prevence kvůli té preeklampsii. Tak jsem byla v klidu. Aby toho nebylo málo, hodně jsem během těhotenství zvracela. Ale i když mi bylo špatně, snažila jsem se to brát pozitivně – věřila jsem, že vydržím těhotná až do plánovaného termínu porodu.
V 18. tt přišla bohužel další rána. Výsledky triplle testu vyšly špatně, riziko Downova syndromu vyšlo 1: 325, tudíž nás lékař poslal na genetickou konzultaci. Na genetice jsem byla v 19. tt. Byla mi doporučena amniocentéza – odběr plodové vody. Jelikož mě ale miminko už tři týdny kopalo, neuměla jsem si představit, že mě někdo bude píchat velkou jehlou do břicha… Hlavně jsem si ale byla jistá, že bychom si nechali i miminko s Downovým syndromem. Nedokázala bych ho vědomě porodit a tím vlastně zabít. Tudíž jsme se s manželem rozhodli toto vyšetření odmítnout. Miminko si necháme, ať to dopadne jakkoliv.
Ve 20. tt byl velký utz v Brně na Veveří, kam nás poslala doktorka. Pan doktor mi oznámil, že riziko preeklampsie je hodně vysoké, už v té době jsem přibrala v těhotenství 18 kg.
V 22. tt jsem měla velké bolesti v oblasti ledvin. Tudíž mě manžel odvezl do nemocnice, kde si mě týden ponechali. Měla jsem ledvinovou koliku.
Když už mě pustili domů, myslela jsem, že je vše v pořádku a za týden a půl jsem šla na normální kontrolu ke svému gynekologovi. Zde ale přišla další rána. Tak, jak jsem šla v klidu na kontrolu, že je vše v pořádku, mě doktor po vyšetření vyvedl z omylu.
Zjistil, že mám špatné průtoky placentou a odeslal mě ihned do nemocnice. Byla jsem na dně. Když jsem dojela do nemocnice, doktorovi se to nezdálo tak špatné a tak mne objednal znovu na velký ultrazvuk do Brna na Veveří. Když jsme tam s manželem dojeli, verdikt zněl jasně: PRŮTOKY DOBRÉ NEJSOU, MIMINKO JE O DEVĚT DNÍ MENŠÍ. NECHCI VÁS STRAŠIT, ALE DÉLE JAK MĚSÍC NEVYDRŽÍTE! Byla jsem ve 25 + 4 týdnu těhotenství!
Dostávala jsem prášky na tlak, musela jsem si koupit tlakoměr, a měřit se třikrát denně. Jakmile tlak bude vyšší než 140/95 i přes léky, jet do nemocnice.
Ve 27. týdnu se mi večer zvedl tlak a ani po prášku neklesal. Měla jsem doma papírky na bílkovinu v moči. Jelikož se i tam potvrdilo, že bílkovina tam je, hned jsme se sbalili a jeli do porodnice. Doma už jsem naštěstí až na pár drobností měla vše připravené – co kdyby náhodou.
V nemocnici jsem vydržela tři dny. Třetí večer se to začalo komplikovat, když mě hrozně bolelo bříško, nešlo mi sedět, ležet, stát, hrozně to bolelo a motala se mi hlava. Myslela jsem, že mě miminko nějak špatně kope, ale po třech hodinách bolesti jsem šla za sestrou. Ta změřila tlak 160/110. Sestřička volala doktora, dali do kapačky něco silného… Nesměla jsme se v posteli ani hnout, aby to neublížilo ani mně, ani miminku. Nakonec tlak klesl, ale ráno přišel pan primář, že jsem v nízkém týdnu těhotenství, a že mne převezou na specializované pracoviště, kde se o takto malá miminka umějí postarat. Váhový odhad syna byl v tu dobu 777 gramů.
Ve 27+3 tt jsem tedy byla převezena k pražskému Apolináři. Tady jsem ležela 14 dní na oddělení rizikového těhotenství. V tu dobu už jsem brala sedm prášku na tlak. Bolesti podžebří se občas ozvaly.
8.6. jsem šla na kontrolní ultrazvuk, jaké jsou průtoky, a jak roste miminko. Měla jsem hrozný strach, přála jsem si, aby maličký měl alespoň 1 kg. U utz se vystřídali doktoři i s primářem, nelíbilo se jim, proč je miminko tak malé. Odhad váhy byl 1085 gramů. Dopoledne bylo ještě dobře, po obědě mě ale začala bolet hodně hlava. Dostala jsem prášek, tak jsem myslela, že to poleví. Když bylo 16 hodin a stále mě bolela hlava a začalo mě bolet i podžebří, šla jsem pro sestru. Ta změrila tlak – opět 160/110. Šla pro doktora. Ten mi dal další, silnější prášek, a že zase za hodinu změřit tlak. Jenže tlak stále neklesal. Jelikož sestra nemohla najít doktora, převezla mě na porodní sály s tím, že se vrátím. No bohužel – nevrátila jsem se. Tlak se snažili srazit, lékama i infuzemi, až ho snížili moc. Břicho bolelo jak čert. V 19:50 přišla doktorka, že se jí to moc nelíbí, a že počkáme na výsledky krve a na vedoucího lékaře. Ve 20:20 přišli s tím, že to je špatné a malý musí hned ven. Bohužel se začal rozjíždět HELLP syndrom. Volala jsem mezi tím s manželem, řekla jsem mu, jak se věci mají. Ale bylo mi tak špatně, celá jsem se třásla, nemohla jsem to zastavit. Pozvracela jsem zdravotní sestřičku, do toho bolest hlavy a bolest podžebří. Když jsem manželovi oznámila, že je zle a malý musí ihned ven, jen jsem slyšela: „Miluju tě a myslím na Vás.“ Řekla jsem mu naše číslo a heslo, pod kterým mu pak řeknou informace a hlavně zda žije malý i já.
8.6.2018 ve 21:02 se narodil náš poklad s váhou 1045 gramů a 36 cm – syn Míša. Na porodním sále jsem ho viděla jen mžikem, musel hned do inkubátoru. Mě po císaři odvezli na JIP. Čekala jsem do 00:40 než přišla doktorka z neonatologie, aby mi řekla co malý. Byla jsem špatná že nevím, co moje malé miminko. Paní doktorka mě uklidnila, že je stabilizovaný, a že se můžu druhý den přijít podívat.
Druhý den jsem se stůj co stůj chtěla postavit na nohy, abych odpoledne mohla s manželem na neonatologické oddělení ARO, kde ležel náš maličký Míša.
První pohled byl strašný – malé bezbranné, hubené tělíčko, co jen leželo, všude samé hadičky. Všude to pípalo a já jsem jen brečela, jak je bobíšek maličký. Bála jsem se, zda to zvládne.
Pak přišel pan doktor, že se uvidí, že jsou důležité první dny, a že nám nemůže nic slibovat. Naštěstí Míša byl moc statečné miminko a bojoval jako lev, na ARO – na CPAP byl 6 dní, a už třetí den jsem mohla klokánkovat. Nejhezčí okamžik je, když člověk může držet v náručí své dítě, i přes to, že je tak maličké.
Po šesti dnech ho přeložili na JIP. Zde pobyl zase pár dnů, a jelikož se lepšil , tak znovu přeložení na IMP 2. Mišovi našli šelest na srdíčku a měl podezření na krevní sraženinu, ta se ale naštěstí nepotvrdila. Po sundání CPAPu byl Míša dost dlouho na dechové podpoře – měl nostrilky. Bylo to jak na houpačce, jeden den mu bylo lépe, druhý den měl málo síly. Já jezdila za Míšou každý den, abych mu dovezla mlíčko. Každý den jsem poctivě odstříkávala po třech hodinách. Pak mi vyšla konečně ubytovna a mohla jsem být Míšovi nablízku pořád. Až pár dnů před převozem do Havlíčkova Brodu se povedlo Míšu z kyslíčku vysadit. Byla jsem na něj moc pyšná, můj malý bojovníček – i když já byla na dně, jak to vše bude. Strašně mě drželo to, že on má obrovskou sílu bojovat.
18.7.2018 byl převoz konečně blíže k domovu. Mě ubytovali spolu s Míšou, aby jsme mohli trénovat kojení. Míša byl naštěstí dravý a během pár dnů jsme se za spolupráce sestřiček rozkojili. To pouto máme dodnes. Tři dny před propuštěním Míšu čekala bohužel ještě transfuze, měl málo červených krvinek. Vše proběhlo dobře, a jelikož pěkně papal a vypil si svou dávku, usoudili že nás 27.7. pustí domů.
V den propuštění měl Míša konečně 2090 gramů. Tolik jsme se těšili, až budeme doma s klukama.
Dnes má Míša 9 měsíců biologicky a korigovaně 6 a něco. Má 6410 gramů a 65 cm a je stále plně kojen. Je to malý šikovný smíšek, který miluje blbosti a mazlení. Jsem neskutečně pyšná máma ❤️❤️ a on neskutečně šikovné miminko, které se se vším popralo s grácií ❤.❤️
Snad i tento příběh pomůže dalším maminkám, aby neztrácely naději. I když vše vypadá zle, neztrácejte naději. Tyto miminka mají obrovskou sílu bojovat a dokázat nám všem, že tu s námi chtějí být za každou cenu ❤️❤️
Děkujeme mamince za sepsání příběhu a poskytnutí fotografií. Přejeme si, aby Vás i tento příběh podpořil na nelehké cestě… Přejeme celé rodině mnoho zdraví! Nedoklubko
Napsat komentář