Bojovnice Monička dnes slaví své první narozeniny, před rokem vážila 990 gramů

Čekala jsem své první miminko… Mělo se narodit koncem února 2019. V životě jsem nebyla šťastnější. Navíc jsem patřila mezi ty maminky, kterým těhotenství slušelo. Netrpěla jsem nevolnostmi, cítila se krásná, snad nikdy mi nebylo líp. Bohužel tyto pocity vydržely pouhý 1. trimestr. V polovině září 2019 se vše změnilo a moje těhotenství se stalo nejhorší noční můrou…

17. září jsem byla v 18tt. poprvé přijata k hospitalizaci v nemocnici v Novém Městě na Moravě, protože jsem slabě krvácela. Důvodem byla nízko položená placenta. Lékaři mě uklidňovali, že nejde o nic neobvyklého. Placenta se totiž může vytáhnout s rostoucím bříškem výš a problémy by časem ustoupily. Bylo to pro mě nepříjemné ležet v nemocnici, ale věřila jsem, že je to jen dočasné a že se tento problém vyřeší a zbytek těhotenství si budu užívat. Po týdnu kapaček a injekcí krvácení ustalo a mě propustili domů. Bohužel to byly poslední dny, kdy jsem žila trošku v klidu a dokonce plánovala návrat do práce. Asi po 2 týdnech se krvácení vrátilo, z ničeho nic a ve velké míře. V tu chvíli jsem se rozklepala a rozplakala, že je konec. Naštěstí byla neděle a byl doma manžel. Ten, v tu chvíli více při smyslech než já, rychle sbalil tašku a jelo se směr nemocnice. Po příjezdu se krvácení již zklidnilo a na UTZ opět nebylo nic špatného vidět. „Miminko je v pořádku,“ to bylo snad jediné, co jsem vnímala. Opět mě hospitalizovali, nasadili kapačky magnezia a injekce na zastavení krvácení. Asi po týdnu jsem byla opět propuštěna domů s tím, že do práce se už nevrátím a budu mít doma klidový režim. Bohužel za 2 dny mě manžel opět roztřesenou a vyděšenou vezl zpět do nemocnice, kde proběhl stejný scénář jako minule. Krvácení ustalo, kapačky a injekce zřejmě zabraly, za 2 dny však přišlo další hrozné krvácení a já skončila opět v ordinaci v péči lékařů. Následně jsem se dozvěděla, že placenta se zřejmě v některé části odlučuje, ale odloučení není tak velké, aby bylo vidět na UTZ. Krev se tam hromadí a pak najednou hrkne ven. Při případném odloučení placenty může dojít i k vykrvácení během několika minut. Pak jsem si vyslechla, co žádná nastávající máma slyšet nechce: „Pokud by došlo k předčasnému odloučení placenty, měli bychom co dělat, abychom zachránili Vás, o miminku bychom diskutovat nemohli, v tomto týdnu není životaschopné.“ Byla jsem ve 21tt., zhroutil se mi celý svět. Přestože jsem věděla, že musím být v klidu, že stres přenáším na miminko, neudržela jsem slzy a snad 2 dny v kuse proplakala. Bylo to nejhorší období mého života, ten šílený strach o miminko mě sužoval každý den a noc. S každým dalším krvácením přicházela větší a větší bezmoc, naděje na zlepšení mizely. Dny v nemocnici neutíkaly, psychicky jsem na tom nebyla moc dobře. Navíc mi často tvrdlo břicho zřejmě důsledkem krvácení, které dělohu dráždilo, což mi na klidu nepřidalo. Ve 24tt mi píchli kortikosteroidy na dozrání plic miminka, abychom byli připraveni na vše. Neuměla jsem si ani ve snu představit, že by snad miminko mělo přijít na svět takhle brzy, a pořád jsem doufala, že to zvládneme alespoň do 35tt. Postupně docházelo ke zlepšení, krvácení se již nějakou dobu neobjevilo, miminko v bříšku dál prospívalo, placenta se dokonce vytáhla o kousek výš, lékaři byli pozitivní a ve 26tt. jsem byla (naposled) propuštěna do domácího prostředí, které mi mělo prospět hlavně psychicky. Po pár dnech jsem ale opět skončila zpět v nemocnici. Krvácení se nyní už stále opakovalo i přes kapačky a injekce, které to měly zastavit, cítila jsem, že něco je jinak, že se to nelepší a že už se domů asi nedostanu. Každý den jsem absolvovala kompletní nepříjemné prohlídky, dokonce mi natáčeli i ozvy (v 27tt.). Lékaři nad mým případem kroutili hlavami, všichni na oddělení znali můj případ, byla jsem tam nejdéle ležící pacient. Všichni dělali maximum, aby těhotenství pokračovalo co nejdéle. Jelikož v naší nemocnici nejsou specializovaní na extrémně nedonošená miminka a moje tělo si stále více dělalo, co chtělo, prozíravě mi pan primář a jeho skvělý tým lékařů zajistili převoz do FN Brno Obilní trh s tím, že si mě tam raději pohlídají.

Ještě při příjmu ve středu 28. 11. mi doktor říkal, že na UTZ nic špatného nevidí, jen placenta je trochu nízko, ale to není problém. Zůstala jsem zde na pozorování. Druhý den 29. 11. mi jiná lékařka při prohlídce oznámila, že mám málo plodové vody. Byla to pro mě šílená rána, najednou další problém, jako by ten původní nestačil. Následovala amniocentéza, při které byl zjištěn v plodové vodě silný zánět. Hned mi nasadili silná antibiotika do žíly, nebudu ani popisovat, jak vypadaly moje ruce po téměř 3 měsících na kapačkách, ale to bylo samozřejmě to poslední, co jsem řešila. Bylo mi řečeno, že se budeme snažit zánět potlačit a vydržet to nejlépe do 35tt., ale slíbit mi to samozřejmě nemohli. Už další den v pátek 30. 11. jsem zjistila, že 35t.t. byl v mém případě jen sen, který se nesplnil. Absolvovala jsem opět další vyšetření, zánět neustupoval a placenta se navíc začala odlučovat, a tak jsem během několika minut skončila na operačním sále. Doufala jsem alespoň v lokální umrtvení, abych byla při smyslech, ale musela jsem pod celkovou narkózu kvůli krvácení. Usínala jsem se slzami v očích a strašně se bála, co vlastně bude, až se probudím. Takhle přišla na svět naše Monička v 28 t.t., 990 g, 35 cm. Po probuzení jsem se jen dozvěděla, že plakala a sama dýchala, což byla strašně důležitá informace. Manžel ji viděl ještě ten den, já viděla jen fotky a video, které pořídil. Byl to hrozný den, ležela jsem na JIP a neviděla své miminko. Další den ráno jsem se pokusila posadit. Jizva po císaři šíleně bolela, úplně mě ta bolest překvapila, ale zadržela jsem dech a chtěla to zvládnout, protože jsem se těšila, že mě sestřička doveze za mojí holčičkou. Bohužel velmi nízký tlak mi víc než pokus nedovolil a já musela zůstat na lůžku ještě do oběda.

Potom se to konečně podařilo, přešla jsem na běžný pokoj na šestinedělí a na vozíčku jela konečně na JIRPN za Moničkou. Na ten první pohled se člověk nemůže připravit. Opravdu jsem byla ráda, že v tu chvíli sedím, neustála bych to. V inkubátoru leželo maličké miminko do dlaně s černými vlásky, červená průhledná kůžička na něm jen visela. Všude okolo byla spousta hadiček. Necítila jsem radost z narození děťátka, cítila jsem hlavně strach, obrovský strach, jestli to to maličké tělíčko zvládne…

A od toho dne pomalu začal maraton, musela jsem chytit druhý dech. 7x denně jsem chodila na JIRPN odstříkávat mlíčko, které Monička dostávala sondičkou do žaludku, a učila jsem se o ni starat. Přebalit takového malého človíčka, namazat kůžičku, předělat čidlo snímající saturaci na druhou nožičku, to pro mě nebyly jednoduché úkoly, sestřičky dělaly vše tak sebevědomě, mně se ale třepaly ruce, kdykoli jsem měla na svoje miminko sáhnout. Byla jsem po každé návštěvě zpočátku hodně vyčerpaná, cesta byla první dny náročná a na pokoji plakala donošená miminka. Pohled na maminky, jak kojí své děti, mě bolel. Ale zároveň jsem se vždy těšila na každou další návštěvu u inkubátoru a to malé stvořeníčko mi dávalo sílu. Věděla jsem, že tu pro ni musím být, že mě potřebuje a já potřebovala ji, abych to zvládla.

Když jsem asi 4. den měla možnost poprvé klokánkovat, bylo to to nejhezčí, co jsem za poslední měsíce zažila. Zalil mě obrovský nával mateřské lásky, já brečela štěstím a od té doby jsem věděla, že vše zvládneme. V průběhu hospitalizace se samozřejmě vyskytly různé momenty, které nebyly lehké, ale převážně nám Moničku lékaři chválili, že je šikovná, že to dobře zvládá a to bylo to, co jsme potřebovali slyšet. Sestřičky a lékaři na JIRPN jsou andělé bez křídel, mají na svědomí skutečné zázraky. Monička měla na JIRPN dechovou podporu asi jen 2 dny, jinak dýchala sama, pár dnů infuzi s výživou, novorozeneckou žloutenku, zpočátku problémy s vyprazdňováním. Na to, jaký měla start do života, to zvládala bravurně a dělala nám velikou radost, ale strach tam byl samozřejmě stále.

Po 17 dnech jsme byly přeloženy na intermediální oddělení, kde jsme byly spolu na pokoji. Bohužel tam byl přístup sester podstatně odlišný než na JIRPN, nerada na toto oddělení vzpomínám, zažily jsme tam hodně negativního a celý systém, jakým to tam funguje, je velmi nešťastný. Každopádně nějak jsme to zvládly a samozřejmě tam byly i sestřičky, které dělaly svoji práci s chutí a láskou. Monička zde měla delší dobu tachykardie způsobené přehřátím inkubátoru hned první den (chyba sestry) a později bojovala s anémií, dostala po dobu pobytu v nemocnici 2 transfuze krve.

Na oddělení jsme byly s ostatními maminkami na stejné lodi a nutno říct, že jsem navázala i pěkná přátelství. Vzájemně jsme si dodávaly sílu, pomáhaly si, smály se, když to bylo možné, abychom ten těžký čas přečkaly co nejlépe. Každá měla někdy chvíli, kdy plakala a byla na dně, emoce se střídaly jako na houpačce a ne jen vinou hormonů. Každý den jsme miminka vážily a těšily se na přibývající gramy. Po překonání váhy 1500 g šla miminka z inkubátoru na postýlku a zas to bylo veselejší. Jak jsme se těšily, až budeme našim drobečkům oblékat první maličké bodyčko a dupačky. Pak už jsme bojovaly s učením kojení, aby se děti mohly zbavit sondy do žaludku, ale to nebylo jednoduché. Děti potřebovaly nabrat hodně síly, aby dokázaly vypít dostatečné množství mléka, trvalo to týdny, než to zvládly. Zabrat nám dal i nedostatek spánku, protože jsme byly na pokoji tři, a když jedna mohla chvíli spát, jiná musela kojit nebo utěšovat plačícího drobečka. Když se na oddělení stalo něco nepříjemného s některým miminkem, vždy to zasáhlo všechny maminky a znovu se dostal k moci strach, který jsme se celou dobu snažily překonávat. Kdo nezažil předčasný porod v tak nízkém týdnu těhotenství, nemůže pochopit, co si máma a celá rodina v takové situaci prožije. Navíc jsme zde strávily celý vánoční čas a to na člověka padnou emoce ještě mnohem víc. Na Štědrý den sice jela většina z nás domů za svými rodinami, ale nebyly to veselé Vánoce. Kdo někdy odjížděl z porodnice bez svého miminka, ví, o čem mluvím. Je to nepopsatelně těžké a na Štědrý den to bylo o to těžší. Každopádně po všech útrapách vše dobře dopadlo a 28. 1. 2019 po 60 dnech od porodu a ještě měsíc před plánovaným termínem porodu jsme si naši bojovnici Moničku vezli domů s váhou 2150 g.

Monička dnes slaví svůj první rok, váží přibližně 7,6 kg a je to zdravá temperamentní holčička. První měsíc od propuštění z nemocnice jsme cvičily Vojtovu metodu, ale při první návštěvě neurologa nám byla k našemu překvapení rehabilitace zrušena, že ji malá nepotřebuje. Je to náš malý VELKÝ zázrak!

Děkujeme všem lékařům a sestřičkám z Gynekologicko-porodnického oddělení v nemocnici v Novém Městě na Moravě za jejich dlouhodobou péči, bez které by vše dopadlo jinak, lékařům z FN Brno Obilní trh, kteří pohlídali závěr těhotenství a včas zakročili, a nakonec lékařům a sestřičkám z JIRPN, kteří nám naši malou lásku vypiplali.

Přejeme hodně sil všem maminkám miminek do dlaně. Není to lehký boj, ale stojí za to!

Sedláčkovi