Toník narozený ve 27+3 měl při narození 1 020 gramů

Ten den jsem měla těhotenskou kontrolu na hematologii (kvůli Leidenské mutaci jsem si denně musela píchat Clexane). Těšila jsem se, že si udělám vycházku po městě. Ráno se mi však na toaletním papíře po utření něco nezdálo. Protože mě ale jinak nic nebolelo, plány jsem neměnila a vyrazila jsem ven. Kolem poledne mi to však nedalo a raději jsem zavolala na gynekologii. Řekli, ať ihned dorazím. Při ultrazvuku doktor zjistil, že se mi zkrátil čípek a nejspíš odešla část hlenové zátky. Byla jsem teprve v 19. týdnu!

Lékař mi doporučil, ať jdu domů, ležím a po víkendu přijdu na další kontrolní ultrazvuk. To bylo ve středu. Ve čtvrtek to manželovi, který pracuje na chirurgii, nedalo a domluvil se s primářem na gynekologii, že se na mě pro jistotu podívá ještě jednou.

Mně se tehdy nechtělo, říkala jsem si, že mi nic není, nic mě nebolí, tak proč zase běhat po doktorech. Pan primář byl moc milý. Během vyšetření se mi zdálo, jakoby mu potemněly oči. Čípek se ještě zkrátil, na pět milimetrů!

Hospitalizovali mne. Nasadili mi antibiotika a tokolytika do kapačky a na druhý den naplánovali operaci – cerkláž. Pamatuji si, jak primář říkal, že udělá, co je v jeho silách, ale při takhle brzkém týdnu těhotenství je šance minimální. Chtěla jsem jít na sál co nejdříve, udělat cokoliv, aby se mrňousek udržel.

Noc byla jedna z nejhorších v mém životě. Byla jsem teprve 19+1 a neustále jsem si opakovala, že teď to prostě nemůže skončit. Nedovedla jsem si představit, že bych o malého přišla. Už pár týdnů jsem ho cítila, kopal neustále směrem dolů, přesně do toho místa, kde jsem se otevírala, raubíř jeden. Tu noc jsem se rozhodla, že udělám vše, co bude v mých silách, abych ho mohla jednou držet v náručí. A slíbila jsem to i Toníkovi.

I když prý nebylo moc co sešít, nakonec se cerkláž povedla a steh držel. A já musela zůstat v nemocnici a ležet. Jít jsem mohla jen na záchod a jednou denně na krátkou sprchu. U postele mi zvedli nohy, aby malý nedosáhl tolik na čípek, do kterého i přes domlouvání vytrvale kopal. A takhle jsem čekala a čekala a počítala dny do termínu, který byl za tak dlouho! Každý den za mnou chodili příbuzní a kamarádi na návštěvu. Hodně jsem četla, dívala se na filmy, řekla jsem si, že musím být hlavně v pohodě a nestresovat se. Když na mě přišla slabá chvilka, hledala jsem na netu různé informace o cerkláži, předčasných porodech, četla příběhy na Nedoklubku, prostě jsem hledala někoho, kdo byl v podobné situaci jako já, a dopadlo to dobře.

Steh držel. Znala jsem už všechny sestry i lékaře jménem. Přečetla jsem osm knih a se sestrami si o nich povídala, doktoři za mnou na vizitu už nechodili se stísněným výrazem ve tváři, ale s úsměvem. Já si na nic nestěžovala, poctivě jsem ležela a nehodlala jsem se ničím stresovat, hlavně ať je miminko v pohodě. Když jsem byla v 24. týdnu, primář jásal, porod by už nespadal do kategorie potrat a miminko by mělo šanci na přežití. A hned mi nechal píchnout kortikoidy na dozrání plic. Tehdy mi dělali také test na cukrovku, který vyšel pozitivně, takže jsem musela začít držet dietu – to byla chvíle, kdy mě veškeré to omezování začalo lézt vážně na nervy. Nejdřív mi vzali domov, pak volný pohyb a teď i dobré jídlo. Ale hned jsem se vzpamatovala a říkala si, už jsi tu měsíc, ještě čtyři a budeš rodit v termínu.

Přečetla jsem mnoho knih, článků, příběhů na Nedoklubku, které mi dodávaly odvahu a zároveň mi vháněly slzy do očí. Mytí hlavy vsedě na židli, příprava i konzumace jídla vleže, to vše jsem už zvládala levou zadní. Cítila jsem se celkově v pohodě, ale pořád jsem si připadala jako časovaná bomba, dříve či později prostě bouchne.

Pak přišla noc, kdy mi nebylo dobře, bolelo mě břicho a záda, ale zaspala jsem to. Když jsem se však vzbudila, bolesti neustávaly a vystřelovaly do zad. Sestra mi dala tokolytika, ta ale nezabrala. Zkoušela jsem spát, číst si, nic nepomáhalo. A když jsem začala ty bolesti sledovat, zjistila jsem, že jsou pravidelné po třech minutách. Doktorka mi udělala ultrazvuk, vše vypadalo jako dřív, steh držel, miminko v pořádku, udělala mi i test, který ukázal, že během následujících 14 dní s největší pravděpodobností neporodím. To mě uklidnilo. Všichni mi tvrdili, že se nic neděje, vše je ok. Jenže bolesti nepolevovaly a byly opravdu pravidelně po třech minutách. Vzali mě na monitor, neukázal ale žádné kontrakce, protože bylo miminko tak malé. Řekla jsem jim, že mě bolí jen pravá půlka břicha, tak dali monitor tam a hned se kontrakce ukázaly.

Doktorka zavolala do Hradce Králové, jestli pro mě mají místo. Dala mi kapačku na zastavení kontrakcí, udělala ještě ultrazvuk, kde zjistila, že malý váží asi 800 gramů. Přijela sanitka. Manžel mi naštěstí stihl zabalit věci, dát mi pusu a slíbil mi, že za mnou navečer dorazí. Stejně mi tam budou dělat po příjezdu spoustu vyšetření (odběry krve, moče, plodové vody, ultrazvuk…), tak přijede až bude klidněji.

Cesta sanitkou byla hrozná. Jela jsem připoutaná vleže pozadu, všechna okna zabělená, takže jsem viděla akorát oblohu. Bylo mi špatně od žaludku, měla jsem strašně vysoký tep, kolem 180 za minutu, to kvůli té kapačce na zmírnění kontrakcí, takže mi ji sestra pozastavila, vzápětí se ale zase rozjely kontrakce. Neustále jsem se dívala na mobil a počítala minuty do příjezdu. Věřila jsem, že tam mi pomůžou a hrozící porod zastaví.

Nejdříve mě přivezli na gynekologii, pak na porodnici. Říkala jsem si: „Jak na porodnici? Já přeci nerodím, Toník je ještě maličký a rozhodla jsem se, že vydržím co nejdéle!“ Odvezli mě tedy na porodnici a měli se už k odchodu, ale doktor kam že to jdou, že si mě nepřevezme, dokud neuvidí srdeční akci miminka. Tehdy se mi zatmělo před očima. Uvědomila jsem si, co by následovalo, pokud by srdeční akce nebyla. Musela bych jet s kontrakcemi sanitkou zase zpátky do Ústí, kde bych porodila. A Toníčka bychom si nikdy domů nepřivezli… Naštěstí ultrazvuk vzápětí srdeční akci potvrdil!

Udělali všechny potřebné odběry, vyšetření a poslali mě na porodnici na pokoj, kde mě dali na monitor. Bylo už pět hodin, ale já neměla vůbec chuť k jídlu. Ležela jsem na pokoji, který byl tak malý, že se do uličky mezi postelemi nevešli dva lidé naráz. A byly jsme tu tři. Pořád jsem měla bolesti. Doktoři říkali,že počkají na výsledky odběrů, nasadí antibiotika a vše dobře dopadne. Nedovedla jsem si představit, jak s těmi bolestmi přežiju celou noc. Kapačku na zastavení kontrakcí mi sundali, že ji nepotřebuju a výsledky odběrů jsem nečekala dříve než následující den. Jen jsem si přála, abych už ta antibiotika dostala a mohla se vrátit zase do Ústí a tam zbytek těhotenství proležet do termínu.

Jenže asi tak půl hodiny po odběru plodovky jsem cítila, že mi praskla voda. Zazvonila jsem na sestřičku, ta to potvrdila a během chvíle nade mnou stáli čtyři doktoři a dávali mi do rukou souhlas s císařskym řezem. Pro miminko by byl přirozený porod velmi rizikový kvůli jeho velikosti a také bylo v poloze koncem pánevním. Ani mě nenapadlo zaváhat. Vše jsem hned podepsala, jen ať je malý v pořádku.

Odvezli mě na vyšetřovnu, tam odstranili steh po cerkláži, který mimochodem držel do poslední chvíle, a položili mě na lůžko, kde jsem měla hodinu čekat. Po chvíli jsem se začala nekontrolovatelně třást. Nemohla jsem to nijak ovlivnit, kontrakce po odtoku vody hodně zesílily a byly častější. To už u mě stál i manžel, který mě držel za ruce. Prosil sestry o nějakou deku, že mám zimnici, ty však řekly, že jsem akorát vynervovaná, a nedaly mi nic. A já zase počítala minuty a modlila se, aby už bylo osm a mohla jsem na sál.

Po narození museli Toníka oživovat, nechtělo se mu dýchat, ale pár hodin po porodu si už dýchal sám. Narodil se ve 27+3 týdnu těhotenství. Nakonec měl 36 cm a 1 020 gramů, takže mě v následujících dnech lékaři utěšovali, že když má kilo, bude to dobré.

Probudila jsem se na JIP z celkové narkózy, byla už noc. Ještě teď mám smíšené pocity, když si na to vzpomenu. Celému světu bych ráda sdělila, že jsem máma, ale zároveň se tak necítím. Miminko jsem zatím ani neviděla, manžel ani nikdo jiný za mnou nemůže, jedinou společnost mi dělá sestra, která mi pravidelně změří teplotu a tlak, povzdychne si, že mám stále horečku a vysoký tep, a nepříjemně mi zmáčkne břicho. A vedle mě leží jiná maminka, která neustále vzlyká. Čas od času ještě cítím pohyby, nebo mi to tak aspoň připadá, pohladím si břicho a hned si uvědomím, že Toník je teď na druhém konci areálu nemocnice asi půl kilometru daleko a já vím jen to, že se narodil živý. Ale jak se mu daří teď, to netuším. Ani nevím, jestli by mi někdo řekl, že se jeho stav zhoršil. Strašně bych chtěla za ním a zároveň se hrozně bojím, co uvidím.

Po pár hodinách začal být Toník vysílený, tak mu museli dát surfaktant a zaintubovat ho. Já jsem za ním mohla až druhý den odpoledne, když jsem se postavila na nohy. Prvního setkání jsem se spíš bála, jak bude vypadat, co budu cítit. Ale jakmile jsem ho uviděla, přišel mi strašně krásný, až jsem se štěstím rozbrečela. Taky se mi zdál silný a že zvládne všechno. Ani na chvíli mě nenapadlo, že by nepřežil. Byl utlumený léky kvůli intubaci a vůbec se nehýbal.

Chodila jsem za ním každý den. Byl stabilizovaný, ale nelepšil se. Po třech dnech jsem se dozvěděla, že jsem v plodové vodě měla resistentní bakterii, kvůli které má teď Toník zápal plic a celkovou sepsi organismu. Měl nedostatek červených i bílých krvinek, dostával krevní transfúze a vyživovali ho nitrožilně. Jakmile se dozvěděli, že bakterie je resistentní téměř na všechna antibiotika, nasadili mu ta jediná, která existovala a my jsme se modlili, ať zaberou, jiná možnost nám už nezbývala.

Aby toho nebylo málo, tak hned následující den jsem dostala horečku a zimnici, od lékařů jsem se poté dozvěděla, že mám CRP přes 300 a že u mě nejspíš infekce v děloze přetrvává. Takže jsem šla v devět večer znovu na sál na akutní revizi, přičemž mi před uspáním doktoři řekli, že nevědí, jak to bude vypadat, a že se možná vzbudím bez dělohy. Tehdy jsem se složila. Toník s těžkým zápalem plic bojuje o život, já přijdu o dělohu, vše nakonec dopadne úplně nejhůř, jak může, pokud ta jediná antibiotika nezaberou.

Naštěstí zabrala! Toník se začal uzdravovat o něco dříve než já, přeci jen dostal léky den přede mnou. Začali mu dávat mlíčko z mléčné banky. Nejprve 2-4 ml a ty moc netoleroval, chvíli trvalo, než začal mlíčko trávit. Mně bylo také lépe. Dva dny jsem sice nebyla schopná vstát a dojít za ním, tak chodil manžel a Toníka jsem viděla alespoň přes video hovor. Hned třetí den jsem se za ním vydala, už jsem ho prostě musela opět vidět.

Mlíčko jsem mohla z hygienických důvodů odstříkávat pouze u Toníka. Takže veškeré odstříkávání na pokoji v nemocnici skončilo v odpadu, což mě dost mrzelo, protože pár dní po porodu se mi pěkně začala rozjíždět laktace, ale kvůli stresu, horečkám a zimnici před revizí a po ní jsem najednou cítila, že mám prsa prázdná, a vše jsem pracně obnovovala. Takže jsem u Toníka po půl hodině vypotila pět mililitrů a on v té době jedl devět.

Toník sice kvůli počáteční infekci zhubnl na nějakých 800 gramů, ale je to bojovník a téměř každý den nás čekala nějaká dobrá zpráva (nebo alespoň informace stav stabilizovaný). Mě trápilo akorát to, že jsem měla kvůli neustálým odběrům a kapačkám totálně zdevastované žíly. Jinak mi zase chutnalo jídlo a cítila jsem se silnější. Ale bakterie si prostě nedala říct a já dostala opět horečky a bolela mě jizva. Doktor při ranní vizitě jizvu zmáčkl a vyvalila se kupa hnisu. Udělal se mi absces. Takže zase stehy rozpustili a po dvou týdnech, když jsem dobrala antibiotika, mě pustili konečně domů s otevřenou ránou, kterou mi manžel doma převazoval a čekali jsme celý další měsíc, než bylo možné jizvu opět sešít a doufat, že teď už to bude držet.

Tím skončily moje trable, ale zpátky k Toníkovi. Ten se opravdu pořád zlepšoval. Po týdnu ho odintubovali, měl dýchací masku – nejprve s kyslíkem, poté už jen se vzduchem a všichni ho chválili, jak je šikovný, že nemá poklesy saturace, krásně tráví mlíčko, takže pěkně přibírá. A já ho poprvé slyšela brečet – měl takový tenký hlásek a trochu chrapot, jak byl předtím zaintubovaný.

Já u něj seděla často téměř od rána do večera. Poté jsem jela domu, kde jsem pravidelně odstříkávala i v noci. Měla jsem nařízený budík, abych laktaci rozjela a mohla Toníkovi přivézt mlíčko a hlavně abych ho měla dostatek, až si Toníka vezmeme domů. Tehdy jsme byli oba s manželem neustále na cestách. Večer jsem padla vyčerpáním na gauč a často jsem usnula tak tvrdě, že mě ani budík nevzbudil. Bylo to tak možná lepší, než mít čas se zabývat myšlenkami, co by se mohlo stát, proč se to stalo, kdo za to může atd.

Tehdy měl Toník už jen sondu do žaludku a dýchací masku. Byl to zvláštní pocit. Především jsem se bála, aby se mu něco nestalo. Byl tak křehký. Taky jsem si říkala, co když se mu u mě nebude líbit. Když ho vyndali, začal plakat, bál se, protože na to nebyl zvyklý. Ale jakmile jsem ho přiložila k hrudi, uslyšel můj dech a tlukot srdce, utišil se a úplně se uvolnil. Klokánkovali jsme od té doby každý den, někdy i víckrát. Když byl u mě, vyprávěla jsem mu, jak si ho vezmeme domů, jak mu chystáme pokojíček, postýlku, co všechno spolu podnikneme, ale že musí pěkně jíst a dýchat, aby ho brzy pustili.

A on se vážně snažil. Slavili jsme každý vypitý mililitr navíc, každý přibraný gram jsme hrdě hlásili příbuzným. Přišel den, kdy mu zkusili sundat masku (2 hodiny ji měl mít a 2 hodiny ji měl sundanou), on se ale tak bránil, že už ji nechce, pral se se sestrami, že mu ji už nenasadili a on dýchal sám bez ní. Poté se však unavil a musel dostat alespoň dýchací brýle. A takhle to šlo dál. Postupně nabíral sílu, a když mu odebrali nějakou podporu, zuby nehty se bránil, aby to už zůstalo a on byl zase o krok blíž normálnímu životu.

Do té doby dostával mlíčko sondou do žaludku a v posledních dnech si i sám část vypil ze stříkačky přes prst. Kojení byl ze začátku hrozný boj. Toník křičel na celé kolo, odstrkoval mě, bránil se, nevěděl, co se děje, co po něm chceme. Zkoušela jsem to jednou denně (častěji by to nemusel zvládnout a nastoupily by poklesy saturace), když u něj zrovna byla nějaká fajn sestra, které nevadila práce navíc. A vždycky jsem byla úplně durch zpocená a totálně vysílená. Zbytek času jsem buď odstříkávala, nebo klokánkovala. Ale úspěch to mělo. Když se mi podařilo Tondu přemluvit, aby se chytil, většinou si něco sám vypil. A i když to bylo jen 10ml, měla jsem z toho obrovskou radost, jak je šikovný.

Jednoho dne jsem přišla na JIRP oddělení a sestřička mi oznámila radostnou zprávu, že zítra Toníka převezou naproti na oddělení nedonošených, ze kterého se už chodí domů. Pár dní nato jsem se nechala ubytovat na oddělení matek a za Toníkem jsem každé tři hodiny docházela na krmení. Jednou, maximálně dvakrát denně jsem ho zkusila přiložit a zbytek dávky dostal lahvičkou odstříkané mléko. Takže jsem za ním musela jít už se sklenicí předem odstříkaného mléka, kdyby si ode mě nedokázal vzít dostatečnou dávku (což nedokázal nikdy). Tehdy jsem nedělala nic jiného, než byla u Toníka, nebo na pokoji odsávačkou odstříkávala, abych ho měla čím nakrmit.

Po týdnu, když se uvolnilo místo, přestěhovala jsem se na rooming a bydleli jsme s Toníkem konečně spolu na pokoji. Na návštěvu za námi pořád mohl jen taťka, takže babičky a dědečkové Toníka znali zatím jen z fotografií, přestože už mu byly dva měsíce.

Před propuštěním domů Toníka čekala ještě operace tříselné kýly, která se mu objevila na obou stranách. Operovali mu jednu teď a druhá se naplánovala na prosinec, již po propuštění. Už jsem se těšila, až bude po ní. Sestry a doktoři na jirp mi totiž říkali, ať se operace nebojím, že kýla je to nejmenší, to už je známka toho, že je Toník jinak zdravý. Takže pro mě byla takovou tečkou a pak už jen cesta domů. Po operaci jsme ještě museli týden čekat na vyšetření očí, které předtím nebylo úplně v pořádku, objevila se retinopatie prvního stupně, ale následně byl nález lepší.

Domů jel Toník po 68 dnech hospitalizace, měl 44 cm a 2 445 gramů. Tehdy mi připadal už hrozně veliký 😄 Kdybych rodila v termínu, tak by přišel na svět až o tři týdny později. Moc jsem se těšila a zároveň jsem se obávala, jak vše budu zvládat. V nemocnici byl neustále pod kontrolou, oxymetr mu měřil saturaci kyslíku, lékaři byli poblíž. Dostali jsme seznam vitamínů, které kdy bere, propouštěcí zpráva čítala asi deset stran, kontroly u lékařů jsem si musela hned zapsat do diáře, na každý týden bylo něco. Téměř všechny sestřičky i doktoři mi říkali, že když se narodil tak brzy, budeme muset cvičit vojtovku. A do toho bych měla odstříkávat a krmit lahvičkou a ještě vždycky zkusit alespoň na půl hodiny přiložit k prsu, aby se Toník učil pít sám. Vůbec jsem netušila, kdy budu moct třeba spát a jíst já. Ale Toník opět zabojoval a v den příjezdu domů jsem mohla odložit odsávačku, protože byl schopný se plně napít přímo z prsu. Trochu jsem ho musela dokrmovat UM, ale minimálně a vydrželo mu to přes osm měsíců.

Nyní, v květnu roku 2020, je Toníkovi skoro devět měsíců bio, téměř šest měsíců korigovaně. Měří 65cm a váží přes sedm kilo. Za celou dobu měl zatím jen jednou rýmu, jinak byl naštěstí zdravý jako řípa. Je to neskutečně šikovný a veselý kluk. Brečí jen, když má opravdu důvod, jinak je hodný a trpělivý. Dokáže si pěkně hrát sám, ale zároveň má rád společnost. Baští už spoustu druhů ovoce, zeleniny, masa a dalšího, umí se otočit na břicho i na záda, krásně pase koníčky a pozorujeme snahu lézt. A Vojtovu metodu ani rehabilitace jsme nemuseli cvičit vůbec, protože jeho psychomotorický vývoj je zatím naprosto v pořádku.