„Nikdy by mě nenapadlo, že i já vám budu psát svůj příběh,“ napsala nám Lucie, maminka Honzíka narozeného ve 29. týdnu s 1 400 gramy. Přečtěte si i vy její vyprávění.
Já,manžel a dvouletá dcera Adélka jsme se těšili na miminko. Nevěděli jsme, co se nám narodí – chtěli jsme se nechat překvapit. Moje první těhotenství probíhalo normálně a také porod byl bez problémů. Proto jsem nečekala, že by to tentokrát mohlo být jinak. Druhé těhotenství jsem si užívala a snažila jsem se dělat vše normálně. Byla neděle jako každá jiná, trávili jsme ji s rodinou a přáteli. Večer jsem šla spokojeně spát… Nad ránem, byla jsem ve 29. týdnu těhotenství, jsem se probudila s protivnou bolestí břicha. Myslela jsem si, že to přejde, ale po chvilce, když mi bylo hůř a bolest se stupňovala, jsem vzbudila manžela. Celý rozespalý nevěděl, jestli to myslím vážně, když chci zavolat sanitku.
Dcera spala s námi v pokoji, ale naštěstí spala tak tvrdě, že jsem jí ani bolestivým pláčem nevzbudila. Pomoc přijela během půl hodiny, ale bez lékaře, posádku sanitky tvořila sestra záchranářka a řidič. Sestra na mě v ložnici koukla, zeptala se, jestli cítím pohyby miminka a v jakém jsem týdnu. Bylo mi tak špatně, že jsem se nedokázala posadit na postel… Cestu sanitkou nebudu raději ani popisovat, nebylo to nic příjemného. V nemocnici mě hned vzali vyšetření. Necítila jsem se dobře – bylo mi zle, slabo, chtělo se mi zvracet. Nakonec mě konečně uložili na pokoj a já čekala, co se bude dít dál.
Manžel nemohl hned přijet, bylo třeba zajistit hlídání pro dceru. Když ale dorazil, měla jsem v něm velkou oporu. Doktoři se u mě střídali, nevěděli, co se mnou je. Důležité pro mě ale bylo, že miminko je v pořádku. Následovalo další vyšetření, ultrazvuk a nakonec magnetická rezonance. S manželem jsme čekali na chodbě, až přijdou lékaři a poví, co zjistili. Měli podezření na prasklou cystu, ale stále si nebyli jisti. Proto se radili s kolegy v Praze a dalších nemocnicích. Vyslovili i možnost operace, která mne upřímně vyděsila.
Manžel mě stále držel za ruku a uklidňoval mne, že vše dobře dopadne. Nakonec se lékaři rozhodli mne převézt do Hradce Králové nemocnice, kde jsou vybaveni a připraveni na předčasně narozená miminka. Po příjezdu do Hradce se mne personál ptal na jméno pro miminko, já jsem ale stále byla přesvědčená, že to je zbytečné, že rodit budu až za dlouho. Při dalším kolečku všemožných vyšetření jsem bolestí už brečela. Nevěděla jsem ale, že to nejhorší nás teprve čeká… Manžel mě podporoval alespoň na dálku po telefonu. Následoval ultrazvuk, kde lékaři zjistili, že miminko je v pořádku, ale já krvácím do břicha. Bylo rozhodnuto, je třeba operovat. Uklidnili mne, že miminko bude v pořádku….
Když jsem se probudila z narkózy, velmi mne bolelo břicho. Ptala jsem se, co se stalo a jestli je miminko v pořádku. Měla jsem o něj strašný strach. Nemohla jsem se skoro pohnout, břicho zalepené a bolavé, ruce napuchlé a samá hadička. Poprosila jsem o telefon, abych mohla zavolat manželovi… Než mi donesli telefon, přišla doktorka a řekla, že máme chlapečka, že ho museli akutně vyndat ven. Kvůli masivnímu krvácení museli mé břicho rozříznout celé, Honzík – jak jsme jej pojmenovali – se narodil bez známek života. Narodil se ve 29+2 týdnu těhotenství s 1 400 gramy. Doktoři dělali co mohli, aby nám chlapečka zachránili. Jenda bojoval, doktoři bojovali a povedlo se. Stačila by chvilka zaváhání jednoho z doktorů a já bych měla prázdnou náruč. Manžel za mnou přijel nejrychleji, jak mohl a po tom, co mne pozdravil se šel podívat na Honzíka. Když se vrátil, byl celý zničený, říkal že Jenda je hrozně maličký, je samá hadička a nemá ještě vyhráno… Potom mi ukázal fotky a já se neubránila slzám. Bylo hrozné ho takhle vidět. Ale sílu nám dávalo, že žije a je o něj dobře postaráno.
Další den jsem konečně mohla za Honzíkem! Manžel mě tam odvezl na kolečkovém křesle. Stála jsem u inkubátoru a koukala jsem na svého novorozeného syna a plakala jsem a plakala… Nevzmohla jsem se ani na slovo. Když mě propustili domů, dojížděla jsem za Honzíkem třikrát týdne. Vždy jsem se hrozně těšila, až ho uvidím a budu konečně u něj! Náš malý bojovník krásně rostl a přibíral. Po celých 2,5 měsících jsme si jej konečně mohli odvézt domů! Byli jsme konečně kompletní, já, můj manžel, Adélka a Honzík.
redakčně upraveno
Napsat komentář