Maminka malého Šimona vypráví o tom, jak se jedno datum stalo zásadním v jejím životě. Poprvé jí tento den vzal milovaného tatínka, podruhé přinesl předčasný příchod na svět jejího syna Šimonka.
Byla sobota, polovina února, všude plno sněhu, celý den krásně svítilo slunce. Byla jsem unavená, ale snažila jsem se hodně odpočívat. Manžel jel zkontrolovat chalupu, máma mi hlídala dvouletou dceru Lucinku. Nic nenasvědčovalo tomu, že by něco bylo špatně. Přemýšlela jsem o plánech na neděli. Chtěli jsme jít do ZOO a udělat si těhotenské fotky… Navíc jsem chtěla strávit den pozitivními myšlenkami, protože se blížil den smutného výročí. Datum, které se mi vrylo do paměti. Den, kdy jsem nečekaně ztratila tátu. Člověka, který mě naučil být takovou, jaká jsem. Naučil mě úctě, radosti ze života, cílevědomosti a mnohému dalšímu, za co mu nepřestanu být vděčná…
Konec klidného večera: praskla mi voda
Byl večer a s manželem jsme se koukali na film. Pospávala jsem, když v tom jsem ucítila lupnutí a najednou bylo všude plno vody. Vstala jsem a proud vody ještě zesílil. Srdce mi začalo bušit neuvěřitelnou rychlostí a začala jsem se celá třást. Tušila jsem, že je zle. Asi každý, kdo tohle zažil tuší, že mi poprvé přišla na mysl otázka „Proč? Co jsem udělala špatně?“.
Ve 22.30 se dostáváme do nemocnice. Po cestě jsem se trochu uklidnila, nemám kontrakce, třeba bude vše dobré. Rychle mě vzali do ambulance a vyšetřili. Prý se budou snažit porod zastavit. Porod? Znovu mě popadá panika, vždyť já nemůžu rodit, je moc brzo. Dostala jsem kortikoidy na dozrání plic miminka a přijali mě na JIP. Bylo jasné, že do porodu už se doma neukážu. Manžela poslali domů s tím, že rodit nebudu.
Porod se nepodařilo oddálit
Na pokoji se opět snažím uklidnit, napojit se na miminko a prosím ho, ať vydrží. Chodila jsem na těhotenskou jógu, abych se naučila miminku zpříjemnit cestu ven a teď mě napadá, že ale nevím, co dělat, abych ho udržela vevnitř. Ležím na boku, nohy sevřené u sebe a bojím se pohnout. Začíná mi ale být divně… Za chvíli je mi to jasné. Koukám na hodinky a zjišťuji, že zvláštní pocit se opakuje pravidelně po sedmi minutách znovu. Přivolám proto sestřičku, ta mě vyšetří a pak už je to rychlé… Zavolá doktora, ten mě taky vyšetří a oznámí mi, že budu rodit. Sestra mě ještě prosí, ať se snažím vydržet, že nemají volný porodní box. Zajímalo by mě, jak to mám udělat.
Volám manželovi, ať zase přijede a píšu sms mámě, aby na nás myslela. Teď už mi nezbývá nic jiného, než se opravdu miminku snažit pomoct a ulehčit mu cestu ven. Musím být silná. I přes tíhu okolností mi porod přišel vlastně krásný. Nemyslela jsem na sebe, na bolest, ale snažila se vše udělat pro Šimonka. Jako znamení mi přišlo, že pan doktor se jmenoval taky Šimon. Sestra mě uklidňovala, že lékaři jsou nachystaní a okamžitě se o malého postarají. Když jsem se dostala na porodní box, tak jsem v podstatě hned porodila. Manžel to stihl tak tak.
Zázrak: syn po narození plakal
A pak se pro mě stal malý zázrak. Slyšela jsem pláč! Na pár sekund mi Šimonka položili na hrudník, cítila jsem jeho teplo. Jak moc jsem si přála, abych mohla zůstat s ním! Museli ho ale odvézt. Pak už bylo jen ticho. První dvě hodiny, které jsme měli strávit spolu a užívat si první doteky, jsme byli s manželem na porodním boxu sami. Nebyla jsem unavená, nemohla bych ani zavřít oči. Hlavou se mi honilo tisíc myšlenek: Proč?? Bude žít? Bude zdravý?
Moc jsem ho chtěla vidět, ale na druhou stranu jsem se vlastně bála a svým způsobem jsem ho vidět nechtěla, což jsme si strašně vyčítala a měla jsem hrozné pocity viny…
Pomohla mi jiná máma předčasně narozeného dítěte
Kolem páté hodiny ráno jsem se dostala na pokoj, kde ležela taky maminka předčasně narozeného miminka. První člověk, s kterým jsem si mohla víc popovídat. Dvě hodiny jsme mluvily a já zjistila, co mě asi tak čeká. Jaké tady jsou „rituály“. Vše je přesně dané. Režim, který se musí dodržet. Miminko můžu vidět jen v určené hodiny.
V 7 h ráno přichází lékař. Šimon je na tom prý dobře! Plíce nemá úplně dozrálé, ale jinak nemá vážnější komplikace. Můžu jít za ním…
První setkání: přála jsem si, aby to byl jen sen
Poprvé jdu chodbou, kterou půjdu ještě tolikrát. Když poprvé vejdu na oddělení JIP, dýchne na mě strašně zvláštní atmosféra. Vidím několik inkubátorů, všude přítmí, ticho. Do ticha pípají přístroje. Pípání, které může oznamovat, že je zle. V tu chvíli musíte pryč a nechat volné ruce zdravotníkům. Cítím strach a úzkost. Sestřička mě vede k „mému“ inkubátoru. První pohled na Šimonka. Bože!! Je tak strašně maličký a má tolik hadiček. Strašně brečím a přes slzy na něj ani nevidím. Tohle ani nemůže být pravda, strašně si přeju, aby to byl jen sen…
Sestřička mi říká, že si ho můžu pohladit. Otevře dvířka inkubátoru a nabádá mě k dotyku. Třese se mi tak strašně ruka. Zvládnu to a zvládnu i další věci. Všechny maminky jsou hned zapojeny do péče o miminko. Za 3 hodiny (život tady funguje v tříhodinových intervalech) už Šimonkovi měřím teplotu, přendávám mu čidlo a dokonce se ho učím v inkubátoru i přebalit!
Odsávání a zase to odsávání
Taky mě čeká další boj. Rozjet laktaci. Půjčí mi odsávačku, která je neustále vedle inkubátoru. Každé 3 hodiny chodím na JIP, půl hodiny odsávám. Osm krát denně. Nemůžu a ani nechci vynechat. Je to to jediné, co pro něj teď můžu udělat. Když odsávám asi po patnácté a stále neodsaji ani kapku, je mi strašně. Mám pocit, že nejsem dost dobrá. Naštěstí se na pokoji můžu vypovídat.
Je až k nevíře, jak úžasné lidi může člověk za takové situace potkat. Cítím zase odhodlání. Nevzdám se! A přijde chvíle, kdy odsaji do slova a do písmene jednu kapku. Slzy se mi derou do očí. Je to ale jen kapka. Sestřička mě vidí a asi pochopí. S andělským úsměvem mě pohladí a vezme kousek gázy a tu jednu kapičku otře a dá ji Šimonkovi lehce k ústům. Prý ať cítí moji vůni. Nedokážu zastavit pláč. Dochází mi, že tady se počítá i jedna kapka! Při dalším odsávání už je to 1 ml, pak 6ml a postupně jsem schopná odsát tolik mlíčka, aby Šíma nemusel dostávat žádné jiné…
Je to od narození „silný chlap“
Daří se mu dobře a po necelém týdnu může být propuštěn z JIP. Než se dostane domů, už jsme spolu na pokoji. Konečně se na něj můžu pořád dívat, klokánkovat a jakmile už nepotřebuje ani inkubátor, cítím, že už vše bude jen dobré. V nemocnici se asi každá máma někdy cítí opravdu na dně, ale díky personálu, který je úžasný, jsou nakonec i vzpomínky na toto období hezké a vždy se rádi vracíme ukázat. Všem z celého srdce děkuji za jejich přístup a nikdy nepřestanu být vděčná.
Šimon užívá života naplno
Šimonkovi teď bude 16 měsíců, je to velmi aktivní a veselý kluk. Začal chodit a je ho všude plno. I když je to dobrý jedlík, pořád trochu kojím. Jsem ráda, že díky pomoci sestřiček se nám kojení podařilo, i když to bylo někdy opravdu o nervy. Věřím, že svůj těžký start dožene a já mu jednou budu vyprávět, jaký byl hned od začátku bojovník…
Náhoda nebo osud?
17.února se stal dnem, kdy se mi život změnil hned dvakrát. V roce 2012 tento svět nečekaně opustil člověk, kterého jsem milovala. Můj táta. Přesně o 7 let později na tento svět stejně nečekaně vykoukl človíček, kterého miluju den ode dne víc a víc. Můj syn…
Je to osud? Zázrak? V oboje věřím.
Všem maminkám, které si teď těžkým obdobím procházejí, přeji mnoho sil. Věřte v sílu svých miminek. Jsou to tak malé, křehké bytosti, které svou silou ale dokáží porazit celý svět!
Velké díky patří mé mámě, která je mou nejlepší kamarádkou. Mému manželovi, díky kterému jsem věděla, že Lucinka je v nejlepších rukách a nemusím se o ni bát a právě obrovské díky Lucince za to, jaká je, jak moc byla šikovná a vše zvládla. Díky Šímovi, že mi změnil pohled na život!
A obrovské poděkování patří veškerému personálu v porodnici na Obilním trhu v Brně.
Děkuji, děkuji, děkuji…
P.S. Na mateřské s Luckou jsem začala háčkovat. Na podzim jsem posílala 10 chobotniček přes koordinátorku právě do porodnice v Brně. Koho by v tu chvíli mohlo napadnout, že za pár měsíců dostane i moje miminko jednu takovou. A koho by mohlo napadnout, že shodou náhod zjistím, že tu „naši“ chobotničku háčkovala taky maminka předčasně narozeného miminka, která si krátila čas v nemocnici, kde byli velmi dlouho a alespoň virtuálně se seznámíme? Všem, kdo háčkují a tvoří pro miminka patří velký dík, ale tím, že vím, že ta naše byla tvořena člověkem, který si prošel tím co my a ví, jak se cítím, tím víc to pro mě znamená.
Dobrý den, věřím že spojitost s datumem není náhoda, ale že to něco znamená. Mně v září 2018 zemřela moje babička, která pro mě moc znamenala. Následně jsem otěhotněla a můj syn se narodil předčasně ve 27.tt a to 27.dubna 2019 v den, kdy by moje babička slavila narozeniny. Tedy mají stejný datum narození. Věřím že mi za sebe poslala tu nejlepší náhradu a že je to znamení, ačkoliv jsme měli těžký start, vše krásně zvládl. Takže věřím, že i vaše datum něco znamená, třeba už se v ten den nemáte trápit kvůli tatínkovi, ale radovat kvůli synovi.