„Každý porod bolí, ale ten předčasný hlavně na duši,“ říká neonatoložka, která porodila předčasně

„Tento náš příběh mám rozepsaný v počítači už téměř 3 roky, zatím jen pro sebe. Nyní ale po neskutečně krutých slovech jednoho politika, mám pocit, že je ten správný čas ho sdílet,“ napsala nám Helena Wodecká, lékařka neonatoložka ve FN Ostrava a také máma předčasně narozené Julinky. Přečtěte si její vzpomínky na chvíle, kdy její nedonošená dcerka bojovala o život nejprve v břiše a poté v inkubátoru.

Odjakživa jsem zbožňovala malé děti. Když jsem ukončila studium na medicíně, strašně moc jsem chtěla pracovat na neonatologii. A i když hned po škole mne osud zavál jinam (a k novorozenci jsem se dostala jen náhodně na službě), věděla jsem přesně, že neonatologie je můj svět. Když pak najednou přišla nabídka jít pracovat na neonatologii do Fakultní nemocnice – věděla jsem, že to je to, co chci a nezaváhala jsem ani na chvíli. Ta minimiminečka, ti naši pidilidi – byli pro mne vším… A to jsem ještě ani zdaleka netušila, jak moc vším.

„GRATULUJI, jste těhotná.“

Slova, která asi většinou rozpláčou štěstím každou ženu, která touží po děťátku… U nás už mělo být druhé. Doma jsme měli skoro 4letého Kubíčka – chlapečka veselého a pro mne absolutně dokonalého.

Dny ubíhaly a já, jako druhorodička ani neměla čas počítat, který jsem týden. Pak najednou při kontrole, tu byla informace o vcestné placentě a riziku krvácení – ale to se přece mě nemůže týkat, vždyť dosud jsem v životě měla vše podle čítanky, hodila jsem informaci za hlavu a spěchala domů za Kubíčkem… A ejhle… najednou… jeden obyčejný večer – manžel pracovně mimo domov – a mně při uklízení nějak zabolelo břicho a už to jelo – krvácení, vyšetření, hospitalizace, strach… Na štěstí se vše uklidnilo a já ve 28. týdnu mohla jít zpátky domů ke Kubíčkovi. Ale už to nebylo ono… Nějak jsem cítila, že něco není v pořádku… Břicho pnulo a tlačilo na všechny strany. Ani ne za týden jsem v nemocnici skončila zase.

S plodovou vodou ze mne odešla i radost a energie.

Myslela jsem si, že odloučení od syna nevydržím déle jak 3 dny (tak dlouho to bylo posledně) a každé ráno jsem čekala na verdikt u vizity, zda můžu jít domů. Počítala jsem dny, jeden za druhým a modlila jsem se, ať vydržíme 2v1 co nejdéle. Už jsem byla 30. týden a tak se mohlo zdát, že to pro mne vypadá optimisticky. Vždyť, když se u nás v práci rodí „třicítka“, tak je to téměř vždy v pohodě. Jenomže tentokrát jsem na té nemocniční posteli ležela já sama…

Když mi pak ve 30. týdnu těhotenství odtekla plodová voda, cítila jsem, jako by ze mne s odtékající vodou utíkala veškerá radost ze života a všechna energie. Ten strach a beznaděj se asi slovy nedají popsat – v očích jsem měla všechny naše malé pacienty, co na JIRPN bojovali o svůj život a srdce mi pukalo smutkem… To přece nemůže být pravda… To není pravda! To nejsem já!

Cítila jsem se tak sama!

Chtěla jsem plakat a plakat – nemocniční prostředí, pro mne tak blízké, mě nemilosrdně deptalo… Chodila za mnou spousta lidí. Dávali mi najevo, že v tom nejsem sama… ale… byla jsem. Na tom nemocničním lůžku jen já, Julinka v břiše splasklým jak švestka a daleko doma Kubíček. Můj milovaný malý bezmocný Kubíček – sice v kruhu celé rodiny, ale v mých očích, tak beznadějně sám…

Bolelo to… Tak strašně to bolelo… A nepřebolelo do dnes…. Ten pocit, že nemůžete být se svým dítětem a chránit ho a přitulit, kdykoliv je to potřeba… Byl děsně statečný, ani jednou neplakal, když ode mne z návštěvy odcházel, mne však krvácelo srdce… Byl tak malý a tak sám… Avšak celý svět se teď točil kolem Julinky. Ta statečně bojovala v mém břiše o každý den na víc. Všichni okolo mne povzbuzovali a ujišťovali, že vše bude dobré… ale já věděla, že nemusí být. V té době mi moc pomohla slova jednoho pana doktora gynekologa, který mi řekl: „Doktorečko neplačte, proč zrovna Vy byste měla mít smůlu?“ A měl pravdu, proč zrovna já? Rozhodla jsem se bojovat a neplakat. Vždyť mi to přece nepomůže…

Najednou to tady bylo. Věděla jsem to dřív než sestřičky a lékaři.

Bylo mi zkrátka divně. Tachykardie plodu byla způsobená infekcí a Julinka musela ven. Akutní císařský řez ukončil moje druhé, vysněné, pro mne ultrakrátké těhotenství ve 32. týdnu těhotenství. Julinka měřila 43 cm a vážila jenom 1 740 gramů. Byla tak malinká a tak krásná!

 V inkubátoru u okna strávila svůj první týden. V našem neonatologickém měřítku byla moc šikovná, potřebovala jen infúzi, antibiotika, fototerapii… Zato já jsem se cítila, jakoby s Julinkou ze mne vyrvali celý život, byla jsem slabá a děsně bolavá. Nejenom na těle.

„No jo, vždyť to znáte paní doktorko. Nakojte, zvažte, přebalte, rehabilitujte, dejte fortifikaci. Nepapá, nevadí, dáme sondu…“ Jenže tady šlo o mojí Julinku! „Jak dáme sondu??“ „No, prostě dáme, úplně normálně…“

Najednou jsem byla další, už v pořadí ten rok asi stá, ufňukaná matka na intermediární péči. Matka, co dělá cavyky, když jejímu dítěti chtějí dát sondu do nosu, další matka, která pláče, protože má málo mléka… A to jsem u prvního syna málem kojila celé oddělení. U Julinky, mé malé předčasné, to prostě nešlo… Byla jsem mezi svými a přece tak sama. Stále daleko od domova, kde byl sám můj malý Kubíček, můj manžel, má rodina. A i když všichni v nemocnici byli hodní, milí a snažili se pomoct, ta bolest a smutek, který ve mne z toho všeho byl, nešel potlačit. Na venek jsem se smála a byla ráda, že je Julinka v pořádku, avšak uvnitř mne něco stále plakalo. Nad tím, že to tak prostě nemělo být…

Když jsem pak skoro po 6 týdnech hospitalizace držela v náruči obě své děti, zase jsem plakala. Dlouho jsem plakala… Plakala jsem štěstím, ale zároveň i smutkem, smutkem z dlouhého odloučení, z krátkého těhotenství, ze strachu, co bude dál…

Každý porod bolí, ale ten předčasný hlavně na duši.

Je to prostě tak… Ten STRACH, který zažíváte v porodnici, na JIPce a poté každý den doma, dívajíc se na svoje malé předčasně narozené děťátko. Je to prostě jiné. Nenecháte je plakat, nenecháte je spát samotné… Rozmazlujete je víc něž každé jiné Jste přece vděční za to, že je…

Kdo nezažil, nepochopí. Teď už to vím! 

Dnes je to už 4,5 roku, co jsme tenhle příběh prožívali. Z Julinky je absolutně dokonalá, šikovná, upovídaná holčička a já jsem vděčná všem, kteří se zasloužili za to, že můžeme být spolu a snažíme se užívat si každou chvíli. Avšak, vracejíc se do své práce, obcházím inkubátory a v každém z nich si představuji moji malou Julinku. V každém z nich, by totiž mohla být… V každém z nich by ten náš příběh mohl být jiný.

A tak s každým svým malinkatým pacientem prožívám znovu a znovu, to co jsem před časem prožívala s Julinkou. A o to víc Vás maminky chápu, protože… KDO NEZAŽIL, NEPOCHOPÍ.

Neonatologie je pro mne vším. Zachránila mi dcerku, udělala šťastnou rodinu a dala vysněnou práci. Chtěla bych vykřičet na celý svět, že každé jedno zachráněné miminko a tím i celá rodina je víc, než cokoliv na světě.

Vzkaz pro Nedoklubko: Nepřestávejte pomáhat, miminka do dlaně i jejich rodiny Vás potřebují. Stojíme za Vámi jako mámy i jako lékaři. Nedáme se.