„Preeklampsie a růstová restrikce plodu,“ slyšela už ve 22. týdnu. Adélka se narodila s porodní hmotností 750 gramů.

Od začátku jsme byli plní štěstí a radosti. První čtyři měsíce těhotenství nevěstily nic špatného. Nevolností jsem netrpěla, žádné extrémní přibírání na váze se také nekonalo a já si říkala, jaké máme štěstí. Blížil se datum druhého velkého screeningu a já jsem, nevím proč, pociťovala zvláštní strach, že nebude něco v pořádku…

V ten den ráno mi bylo podivně blbě a nemohla jsem se zbavit dojmu, že je něco špatně… Vzhledem k první vlně koronavirové epidemie a opatřením s ní souvisejícími, jsem musela vyšetření zvládnout sama. Na gynekologii mě sestra zvážila a změřila krevní tlak, který už v 21. týdnu nebyl nic moc (mám chronicky vysoký tlak, se kterým se léčím už 5 let). Můj gynekolog, jako vždy milý a veselý, mi pokynul, ať se položím na křeslo a odhalím bříško… Ukázal mi naše miminko a konečně naznačil, že čekáme malou princeznu. Pocit štěstí ale vystřídaly velké obavy. Z lékařova výrazu jsem vyčetla, že se něco děje… Byla jsem přesně 20+4, ale miminko odpovídalo pouze 19. týdnu. Lékař mi řekl, že to nemusí nic znamenat, ale musíme to hlídat… Domů jsem šla se špatným pocitem. Tlak jsem si měla doma hlídat a pokud by se stalo, že bych naměřila více než 140/100, mám vyrazit k lékaři…

Bylo to 21.4. 2020. Ráno jsem se vzbudila a cítila jsem se divně, změřila jsem si tlak 135/93, vzala jsem si léky a vitaminy… V koupelně jsem si všimla oteklých nohou. Zachvátila mě panika… Věděla jsem, že otoky nohou v takto nízkém týdnu nevěští nic dobrého. K mému štěstí i neštěstí jsem zdravotní sestra a taky trochu hypochondr. Zpanikařila jsem a okamžitě jsem vyrazila k lékaři, který měl bohužel ale dovolenou, tak jsem se obratem vydala na pohotovost v nemocni v Jihlavě. Sestra mi změřila tlak a úplně zbledla… „Je vám dobře?” zeptala se. Jenže mě bylo skvěle. Tlak jsem ale měla 179/114. Okamžitě mě přijmuli na oddělení s podezřením na preeklampsii. Následovala série odběru krve, moče a podání léku na tlak a hlavně kontrola miminka. Naštěstí naší malé nic nebylo… žila… Jen lékařka, co ji kontrolovala se mě několikrát zeptala, kdy mám termín porodu, který měl být 30.8. 2020. Pořád jezdila sem a tam propočítávala, ale nemohla se dopočítat… Nakonec si zavolala kolegu na pomoc. Slyšela jsem, jak mu ve vedlejší místnosti řekla: „No, já nevím, ale to dítě je menší o víc jak 14 dní.“

V tu chvíli se mi udělalo úplně zle. Přišel lékař, který bohužel potvrdil její obavu. Malá měla odhad sotva 300 gramů, což bylo velmi málo. Šla jsem v doprovodu sanitářky na ultrazvuk, kde se měří průtoky krve pupečníkem miminka. Další facka: „Ale mladá pani ,vy máte patologické průtoky.“ Chtělo se mi brečet, přála jsem si, aby to byl jen zlý sen. Ještě ten den za mnou přišel vedoucí lékař, který mi znova vše vysvětlil. Počínající preeklampsie se špatnou placentou a patologickými průtoky a časná růstová restrikce miminka (hypotrofie) . Ve zkratce: miminko je špatně živené a nemůže růst, jak by mělo. Bylo mi zle, plakala jsem. Byly zakázané návštěvy, takže k mojí smůle jsem na všechno byla úplně sama.

Další den mi lékař jemně naznačil, že miminko je na tom už teď špatně a možná by bylo úplně nejlepší ukončit těhotenství. To mě srazilo k zemi. Poprosila jsem ho, aby odešel, že musím být sama… Začala jsem plakat, zvedla telefon a volala partnerovi. Oba jsme brečeli a nevěděli, co máme dělat… Naštěstí druhý den přišel lékař, který mi řekl, že to ještě není tak špatné a mohla bych ještě aspoň 5 týdnů vydržet. Hlavou mi problesklo „5 týdnů???“ Ale vždyť to budu sotva ve 27. týdnu! „Bohužel, předčasný porod se vám nevyhne,“ jsem slyšela z jeho úst. Na netu jsem narazila na stránky Nedoklubka, kde jsem okamžitě začala pročítat všechny informace ale hlavně příběhy se šťastným koncem.

Pár dní jsem ještě ležela v nemocnici pro stabilizaci tlaku a pak mě propustili do péče poradny rizikové gravidity, kam jsem chodila ještě tři týdny… Každý týden jsem měla průtoky, které se díky Bohu horšily pomalu, ale bohužel horšily. Všechno šlo proti mně… Rázem jsem si přestala užívat radostné očekávání a každý ultrazvuk pro mě bylo peklo. Strach!! Až jednou: ,,Budeme vás odesílat do Prahy k Apolináři, k panu doktorovi Kouckému.“ Propadla jsem bezmoci, že je to už asi tolik špatné, že musím jet do nemocnice, kde se o takto malá miminka dokáží postarat.

Potkala jsem se s velmi milým a ochotným panem doktorem Kouckým, který má srdce na dlani pro každou pacientku… Bohužel, i tam se můj stav potvrdil a vše bylo tak, jak mi v Jihlavě řekli…

Za neustálého hlídání miminka a mého tlaku, krve a moči, jsem prožívala těhotenství za oknem špitálu…

Každé ráno jsem chodila na speciální monitor, který měřil zbytky kyslíku miminka. Až jednou ráno za mnou přišel pan Koucký a řekl mi, že monitor se mu už moc nezdá a průtoky v pupečníku už nejsou patologické, ale nulové. Dostala jsem kortikoidy na dozrání plic miminka. Sekci pan doktor Koucký naplánoval na další den a dokonce, že ji provede on sám, což mě uklidnilo, jelikož jsem mu plně důvěřovala, ale strach, co jsem cítila byl nepopsatelný.

12.6. v 9 hodin a 11 minut ve 28+5 se nám narodila naše prvorozená dcera Adélka, která měřila 33 cm a vážila 750 gramů… Hned od začátku se ukázala jako neskutečná bojovnice, která si po porodu hned začala dýchat sama a mně se neskutečně ulevilo, když jsem slyšela její drobný pláč… Apgar skóre 8-10-10, což bylo opravdu úžasný a v lepší jsem nemohla ani doufat! Na JIP, kam mě přivezli po sekci, mě navštívila doktorka Cihlářová, která mi řekla, jak se Adélce daří a co vše ji čeká a co již má za sebou… Druhý den jsme se s partnerem šli na naši malou holčičku podívat… Byla tak malá! Menší, než jsem čekala… Zachvátil mě neskutečný pláč, ale cítila jsem i děsnou radost… Držela jsem její maličkou ručičku a koukala se na ni přes sklo. Byla tak zranitelná a na mě dopadla vina, že jsem nebyla schopná ji donosit jako každá normální žena.

Pravidelně po 2-3 hodinách  jsem dřela na odsávačce, abych co nejdříve rozjela laktaci a za pomoci a rad laktační poradkyně paní Plecerové, jsem začala odsávat první mililitry mlíčka pro naši holčičku. Druhý den po porodu jsem už malou krmila mateřským mlékem. A byla jsem šťastná, že alespoň to málo pro ni mohu udělat. Dny plynuly a já ji mohla poprvé klokánkovat. Poprvé mi ji dali na  mé nahé tělo a já cítila, její dech a tlukot srdíčka. Tolik radosti! Dcera byla jen 3 dny nCPAP a pak už měla jen kyslíkové brýle, do kterých ji pouštěli vzduch. Druhý týden života ji dohnal syndrom respirační tísně a museli jí více pomoct s dýcháním, ale naštěstí vše zvládla bez nutnosti intubace. Každý gram byl úspěch, každá drobnost nám dělala obrovskou radost. To, jak kakala, čůrala, papala, dokonce i kňourala… Ve dny, kdy jsem nebyla s malou, jsem neustále seděla s mobilem v ruce a volala si na ARO, jak se malé daří. Po dvanácti dnech malou přesunuly z JIRP na JIP, což nám udělalo obrovskou radost.

Po dalším týdnu byla naše malá Adélka přesunuta s 1 140 gramy na intermediální oddělení, kde byl již volnější režim, co se týkalo péče maminek o mimiko a já ji poprvé za pomoci sestry koupala. Ruce se mi klepaly asi jako když jsem poprvé na praxi brala krev pacientce, která byla mimochodem úplně v klidu, oproti mně. Dny plynuly a začaly pokusy o vysazení dýchací podpory. Naše malá to ale zatím nezvládala celé udýchat sama, takže buď ještě ten den, nebo další den se podpora vracela. Dalším velkým dnem pro nás bylo 17.7., kdy Adélce vysadily podporu dýchání a Adélka to konečně zvládala sama… Tedy přesně ve 33+4 gestačním týdnu.

První přikládání k prsu nebylo nic velkého, Adélka nechápala, co po ní vlastně chci. Ale byla tak úžasně snaživá! 23.7. jsem k naší malé nastoupila na pokoj na oddělení IMP, kde jsme se měli spolu seznámit a zvyknout si na sebe. Kojení se mělo zdokonalovat a my měly jít domů. Bohužel s kojením jsme válčily neuvěřitelných pět týdnů, kdy Adélka nebyla schopná vypít z prsa více než 10 ml a pak vytuhla. Bohužel se to nehýbalo z místa a já kojení z prsa začala vzdávat… Blížil se náš původní termín porodu a já už chtěla domů, jelikož všechny vyšetření jsme měly v pořádku. Ale papaní celé porce nás drželo v nemocnici… Nakonec jsem se domluvila s lékařkou, že jí budu mléko odsávat a dávat lahví s tím, že budu přikládat, aby trénovala.

Adélka je neuvěřitelná! Vše vybojovala jako lvice a díky Bohu, větší komplikace se nám vyhnuly…

Dnes má Adélka skoro 5 měsíců bio a 2 korigo, váží 3 690 gramů a měří 52 cm. Pase koníčky, směje se na maminku, tatínka a začíná i na babičky a dědečky. Paní primářce v rizikové poradně se moc libí, stejně jako obvodní pediatričce. Z odborných ordinací máme pouze cvičení na posílení bříška a trénování dýchání do plic. Ale jinak žádné sledování v jiných odvětvích medicíny být nemusí ♥

Touto cestou bych chtěla poděkovat lékařům nemocnice v Jihlavě za včasnou detekci problému a také následnou péči nemocnici u Apolináře v Praze a panu doktorovi Kouckému za jeho lidský přístup a péči, ale i jeho týmu na odd. rizikové gravidity… Dále také lékařům neonatologie hlavně MUDr. Cihlářové, MUDr. Termerové, MUDr. Zadákové a panu doktorovi Sebroňovi a celému týmu sester, kteří předvedli neskutečný um a dokázali, že péči, kterou poskytují dělají  na 100 % s láskou a poctivostí…

Dále chci také poděkovat organizaci Nedoklubko, která mi díky hromadění příběhů a informací o nedonošených dodala naději a sílu bojovat…