Lenka nám poslala svůj příběh. Kvůli vcestné placentě porodila předčasně. Jak se to celé seběhlo a jak to dopadlo si můžete přečíst v jejím deníčkovém záznamu níže.
Páni, dnes ráno jsem dokázala vstát z postele a záda mě skoro nebolí. Po téměř dvou měsících, kdy mě bolela záda tak, že jsem nemohla sedět, chodit a ležet šlo pouze v určité poloze a kdy jsem měla pocit, že mi levá noha musí každou chvíli prasknout bolestí, je příjemné vsát bez slz a skoro bez bolesti si dojít na záchod. Je 8.květen, sváteční den…
,,Dneska bychom mohli postavit postýlku,“ poví mi přítel a já s radostí souhlasím. Jdu na záchod a najednou se začnu celá klepat. Krvácím.
,,Musíme okamžitě do nemocnice!“
,,Máte palcentu praevia, to znamená, že je placenta velmi nízko. Samozřejmě se může ještě vytáhnout, ale kdybyste začala krvácet, musíte rychle do nemocnice,“ pověděla mi doktorka při druhé návštěvě genetiky někdy ve 22. týdnu. A najednou teď, ve 28. týdnu krvácím. Rychle si zabalím pyžamo, kartáček a ručník a jedeme.
V porodnici byl klid. Jdu na vyšetření. Maličký žije, už skoro nekrvácím, skvělý, pojedu domu a aspoň budu vědět, ze je vše jak má být. Ještě čekáme na doktora na podrobnější vyšetření. Evidentně za mnou nespěchá protože v čekárně sedíme hodinu, než mě zavolá, jako jedinou pacientku v čekárně.
,,Víte, že máte placentu praevii?“ ptá se mě, když mi dělá ultrazvuk.
,,Ano, říkali mi to na genetice.“
,,Pane doktore, slečna to ale nemá zapsané v průkazce, kdybych to tam viděla, tak vám řeknu, ať přijdete hned,“ hájí se rychle sestřička, která si do teď asi myslela, že jsem hysterka co s jednorázovým zakrvácením hned letí k doktorovi.
,,Tak vypište papíry, slečna tu zůstane“ .
Hmmmm tak jo, asi mě budou pozorovat. Z omylu mě vyvedlo, když mě zavedli na porodní sál, píchli mi kortikoidy, napojili na monitor a dali kapačku. Začínám se opravdu bát. Budu dneska rodit? Co to má být?
,,Takže, my si vás tu teď necháme, budete mít klidový režim, máte nízko placentu a kdybyste začala znova krvácet, tak jde o vteřiny… Nejdříve jde o život miminku a hned potom vám. Teď je zatím vše v pořádku, takže vás převezeme na oddělení s rizikového těhotenství.“
Ležím tady už tři týdny. Chce se mi furt brečet. Chci domů, ale zároveň chci být pod dohledem. Porod proběhne plánovaným císařským řezem v ukončeném 37. týdnu, protože se placenta nevytáhla a malý by se nedostal ven přirozenou cestou. Vyrobila jsem si kalendář kde si odškrtávám dny do plánovaného porodu. Tak nebudu mít lva, budu mít raka, ten se k nám hodí, já jsem ryba a přítel štír. Naobědvám se a už se těším na ,,kávu“ v jednu, z čehož jsem si udělala každodenní rituál. Jdu na záchod.
Je to tu zas… Teď je to horší… mnohem horší…. klepu se jak ratlík, bojím se sednout, nemůžu popadnout dech. Teď mu půjde o život. ,,Tak dnes ukončíme těhotenství, voda odtekla, miminko musí ven.“ Přítel přijede tak rychle, jak to jen jde. V šest odjíždím na sál, musím být kvůli zádům pod celkovou narkózou. Malého nevidím, nevím, jak vypadá, jak je veliký, jestli má vlásky. Ani přítel ho neviděl, Vrátík je rovnou převezen na neonatologii.
Tři dni, co jsem ho nemohla vidět, za Vrátíkem chodil přítel, aby tam nebyl tak sám a povídal si s ním. Když za Vrátíkem konečně můžu a vidím ho, jak tam leží s hadičkami v tom malinkém nosánku, všude samé přístroje, začnu se mu se slzami v očích omlouvat, že jsem nebyla schopná ho donosit až do konce a on musí hned na začátku svého života bojovat.
Bojoval. Vypořádal se s dýcháním (po porodu nedýchal) i s mým nemocným mlékem, které se muselo pasterizovat. Nenáviděla jsem se, že mu nemůžu dát to, co nejvíc potřebuje. Po dvou týdnech ho převezli na JIP a už to bylo lepší a lepší. Poslední, s čím jsme se museli vypořádat, bylo kolísání dýchání při krmení.
Po 40 dnech jedeme domu s našim malým blížencem. Z 1 900 g miminečka se vyklubal 3 300 g macek.
Dnes jsou mu dva roky pryč a je učenlivý, veselý, chytrý, upovídaný a taky vyčůraný jako díra do sněhu. Je to naše největší štěstí a největší frajer, který si vybojoval život.
Napsat komentář