Lumír Kantor a jeho cesta k neonatologii

MUDr. Lumír Kantor, Ph.D., primář novorozeneckého oddělení FN Olomouc, je významnou osobností české neonatologie. V roli předsedy České neonatologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, která je garantem péče o novorozence v České republice, dosáhl velmi výrazných výsledků s přínosem neonatologii v České republice. Mimo jiné například vyjednat dotaci v rozsahu asi 90 milionů korun z tzv. Norských fondů v letech 2009 a 2016, která byla věnována všem 12 perinatologickým centrům v republice. Stejně tak se mu podařilo získat peníze v rámci IROP Evropské unie v rozsahu asi 750 milionů korun pro zakoupení nových přístrojů pro 12 perinatologických centrech v České republice, tedy pro novorozenecká oddělení a porodnice. Na podzim roku 2016 byl MUDr. Lumír Kantor, Ph.D. zvolen jako nestraník senátorem za obvod č. 61 a do nedávna zastával funkci předsedy Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu Parlamentu České republiky, dnes zůstává jeho místopředsedou.

Je téměř neuvěřitelné, jaká vlastně byla jeho cesta k jeho milovanému oboru neonatologie… Na ni i na několik dalších otázek jsme se ho zeptali při tvorbě našeho 8.vydání našeho časopisu Nejste v tom sami…

Lumír Kantor se narodil v Olomouci. Jeho tatínek byl profesionální muzikant a maminka pracovala na Lékařské fakultě Univerzity Palackého a ve Fakultní nemocnici. V 9. třídě nesložil přijímací zkoušky na střední školu a po prázdninách tedy nastoupil na učiliště, kde se vyučil elektromechanikem. Jak sám říká: „Tři roky v učení mi daly do života mnoho. Vyrůstal jsem tak v realitě dělnické profese. Chození do práce na šestou ranní, dojíždění do školy a na praxi, občas práce při plnění plánu i v sobotu a neděli. Setkání s mnoha obyčejnými lidmi mě posléze vedlo k pochopení neobyčejnosti každého z nich.“ Aby mohl dále pokračovat ve studiu na střední škole, musel složit rozdílové zkoušky a nastoupil do druhého ročníku Střední průmyslové školy elektrotechnické v Mohelnici, kterou v roce 1983 ukončil maturitní zkouškou mimo jiné z energetiky a elektrických přístrojů a strojů. Po střední škole nastoupil do oddělení odbytu opravny elektromotorů v MEZ Olomouc-Holice. Ke svému prvnímu zaměstnání pan doktor říká: „Moc jsem nerozuměl tomu, co tam vlastně dělám. A taky jsem nečekal, že mě budou chtít už po několikáté do komunistické strany, ale odolal jsem. Zážitkem byly takzvané prověrky nestraníků nebo jak se ta podivnost jmenovala. Lidé, kteří si se mnou běžně tykali, mi najednou vykali a vytyčili mi několik nestranických cílů. Jedním z nich bylo, že mám studovat vysokou školu.“ A dodává: „Na popud kamarádů a životních vzorů, i pod vlivem normalizačního procesu, jsem se rozhodl přihlásit na lékařskou fakultu.“ Půjčil si učebnice na Gymnáziu v Přerově a rok se učil biologii, chemii a fyziku. V roce 1984 úspěšně složil přijímací zkoušky. V jeho tehdejším zaměstnání však z toho radost neměli. Byl předvolán před fluktuační komisi, musel vystačit se základním platem, dostal sedmiměsíční výpovědní lhůtu a podobně. Jak sám ale říká: „Tato šikana nebyla nic příjemného, ale na druhé straně to paradoxně podpořilo mou motivaci. I přesto však na toto období rád vzpomínám.“ Vysokou školu vystudoval s vyznamenáním. Paradoxně je rád za zpoždění, které získal studiem na učilišti. Díky těmto třem letům končil vysokou školu až v roce 1990. „Mohl jsem tak zažít nádherné revoluční měsíce ještě jako student. Účastnit se manifestací, po nocích tisknout doma v kuchyni s tátou a kamarády jednoduchou metodou letáky. Od té doby vím, jak voní tiskařská čerň,“ vzpomíná. Od začátku vysoké školy snil o dětském lékařství. Fakultu ukončil v 28 letech a na vše, co ho čekalo se velmi těšil. Nejprve uvažoval o praxi dětského praktického lékaře na Jesenicku, nicméně po revoluci se poměry rapidně změnily a bylo možné nastoupit do nemocnice v Přerově. „Uposlechl jsem rady docenta Navrátila, tehdejšího přednosty Dětské kliniky Fakultní nemocnice a rodinného přítele, abych do atestace pracoval jako lékař dětského oddělení v nějaké menší nemocnici.“ Tímto krokem získal dobrou praxi, která mu později ulehčila náročný přechod na Dětskou kliniku Fakultní nemocnice v Olomouci po atestaci v roce 1993. Pan doktor vzpomíná na své začátky na novorozeneckém oddělení: „Nešťastnou událostí pro mne byl odchod mé paní primářky Helenky Župkové. Měli jsem krásný vztah, takřka mateřský. Nechávala mi volnou ruku na zavádění nových postupů a měli jsme navzájem jeden u druhého pevné zázemí a důvěru. Právě v tomto období se nám podařilo snížit novorozeneckou úmrtnost na „pouhou“ desetinu. V mých začátcích umíraly děti desetkrát více a nebylo výjimkou, že za noc zemřely i dvě.“ V roce 1997 MUDr. Lumír Kantor stal primářem Novorozeneckého oddělení, a to již rok po atestaci z novorozeneckého lékařství. V dnešní době se na svém oddělení, které má kapacitu 50 lůžek, spolu se svým týmem, jež čítá téměř 80 zaměstnanců stará o novorozence z celého kraje. Součástí oddělení je i resuscitační a intenzivní péče.

———————————————————————————————————–

„Hodně se mluví o developmental care – vývojové péči. Ta je postavena na tom, že se ví, že děje, které se odehrávají v mozku i nezralého dítěte, jsou fantastické a převratné, nejdynamičtější v celém životě člověka. Otevírají se některé technologické možnosti, třeba funkční magnetická rezonance, kdy je vidět, které části mozku se zapojují a které naopak ne, jak funguje bílá hmota mozková, jak šedá hmota mozková. Jistěže jsou to veliká tajemství. Když jsem byl mladší a když jsem se díval na ty děti, které jsme měli na intenzivní péči, tak jsem si vždycky říkal, co se jim asi honí hlavou. Leží, koukají do stropu, mají otevřené oči … tam něco musí být, v té hlavičce se něco musí odehrávat. Jsou to barvy, zvuky? Ukazuje se, že se tam opravdu dějí věci mimořádné, i když pořád ještě nevíme. Ale začíná se o tom mluvit, a to je dobře.“ (Citace z rozhovoru, vedeného nadačním fondem Děti na dlani – brožura Když maminka zpívá v inkubátoru)

Jak moc důležitá je, podle vás, pro maličké miminko role otce? Je pro novorozence přítomnost otce stejně důležitá jako přítomnost matky nebo je na začátku života role matky jedinečná a pro miminko je matka vlastně jediná? 

Potkal jsem se v životě s názorem, že tátové vlastně nejsou pro výchovu dětí potřeba… Každý, kdo se dívá na svět s rozmyslem, musí vidět, že podíl ženského a mužského principu  je pro zdravý vývoj dítěte jedním ze základních stavebních kamenů. Někdy si namlouváme, že ne. Ale to si jen namlouváme – z pohodlnosti, z vlastních zájmů. Vývoj rodiny v dějinách lidstva svědčí ve prospěch harmonické rodinné podstaty.

Vím, že se hodně zabýváte tzv. vývojovou péčí. Jak je na tom otec z pohledu právě vývojové péče…?

Jednoduše. Zralý mužský je zdrojem jistoty pro dítě i maminku. Od toho se odráží i další vztahy v rodině. Otcovství zodpovědné a láskyplné je prostě velký kámen do mozaiky rodinných vztahů.  

 Setkáváte se s rodiči předčasně narozených dětí každý den již dlouhá léta. Jste znám tím, že jste velký propagátor zapojení rodičů do péče o nedonošené miminko. Na vašem oddělení se snažíte neseparovat ani ta nejmenší miminka, někdy třeba i v horším zdravotním stavu, od rodičů. Vidíte, že i tatínci se do péče zapojují? Klokánkují, přebalují, krmí, koupou i tatínci?

Ano. I pro nás na oddělení byl ze začátku zvláštní pohled na otce při bondingu nebo klokánkování. Na chlapskou chlupatou hruď jsme do té doby nebyli zvyklí. Tedy alespoň na oddělení. Vlastně by tatínci mohli u nás dělat všechno jako maminka, ale musí si troufnout a chtít. Také jsme měli několik otců hospitalizovaných s dítětem, když se maminka nemohla starat. Vzorných.

Je podle vás, z vašich zkušeností, rozdíl mezi přístupem mužů a žen k nenadálé životní situaci, kdy miminko přichází na svět (mnohdy i o hodně) dříve, než by mělo?

Ano.  Rozdíl v přístupu je. Většinou jsou si oporou. Ale občas, při nezralém vzorci chování jsou spíše komplikací pro matku. Ale to jsou výjimky.

 Je něco, co byste našim čtenářům – čerstvým rodičům předčasně narozeného miminka – vzkázal?

 Že jsme tady pro ně. Většina neonatologů a sester, kteří se o vaše děti starají svou práci, spíše povolání, berou velmi vážně a zodpovědně. Ostatně, těžko by jí jinak zasvětili své životy. Nevěřte všemu, co se o českých porodnicích šíří. Mnoho těch věcí jsou minulostí. Zjistěte si, jaká je tam situace, jak se chovají k maminkám a nevěřte jen internetovým zprávám. Je přece snadné rozeznat, co se vám líbí a co ne. Poznáte to dle svých pocitů, ne podle pocitů neznámých lidí na webu. Vy jste jedineční. Nejste duplikatury někoho jiného. Stačí nás navštívit a nahlédnout. A ptejte se!