„Váhala jsem, zda náš příběh sepsat. Hlavně proto, že má takový hořkosladký konec,“ napsala nám Jana. Jany cesta za tím být matkou nebyla vůbec jednoduchá! Dnes je šťastnou mámou veselé zdravé holčičky… Přečtěte si i vy její silný příběh.
Díky IVF jsem otěhotněla. Brzy jsem ale o těhotenství přišla.
Naše cesta byla dlouhá, ale naději jsme neztráceli. O miminko jsme se snažili 5 let, nedařilo se a proto jsme navštívili centrum asistované reprodukce. Prošli jsme mnohými vyšetřeními a konzultacemi. Nejdříve jsme několikrát zkoušeli IUI, nezdárně. Nakonec jsme se domluvili na IVF. První IVF se nezdařilo, druhé IVF se zdařilo, ale bohužel mi v 9. týdnu na kontrole bylo řečeno, že nebije srdíčko, že musím podstoupit revizi dělohy…
Ani další těhotenství neskončilo dobře
Dali jsme si rok pauzu a podstoupili třetí IVF, tentokrát jsem si nechala zavést dvě embrya a podařilo se to. Měli jsme velkou radost, všechno probíhalo dobře, až do 18. týdne, kdy jsme bohužel jednoho dne v noci o dvojčátka přišli. Důvod byl ztráta čípku.
Neměla jsme chuť, ani sílu pokračovat. Nakonec jsme tedy po dalším roce šli na čtvrté IVF. Zase jsem si nechala zavést 2 embrya a podařilo se to. Radost byla veliká, ale já jsem pořád měla strach, že to dopadne stejně jako minule….
Měla jsem velký strach
Už od začátku těhotenství jsem věděla, že porodím dříve. S panem primářem, ke kterému jsem chodila, jsem byla domluvená, že podstoupím cerklage. V 16. týdnu jsem tedy tento zákrok podstoupila. Nakonec jsem pro jistotu zůstala v nemocnici. Dělali jsme vše pro to, aby těhotenství trvalo co nejdéle. Nakonec si to dětičky udělaly zase po svém. Protože jsem byla nějakou dobu bez čípku, dostala jsem už preventivně kortikosteroidy pro dozrání plic miminek.
Ve 26. týdnu se v noci rozběhl porod
Převezli mě do FN Ostrava, kde jsem 25. 8. 2019 ve 25+6 týdnu porodila Vojtíška (700 g a 29 cm) a Julinku (790 g a 30 cm). Oba potřebovali dechovou podporu, byli zaintubovaní, měli otevřenou Bottalovu dučej, kojeneckou žloutenku, ale jinak byli stabilní.
Bylo mi při pohledu na ně hrozně. Pořád jsem si říkala, jestli jsem něco neudělala špatně. Věděla jsem ale, že musím zůstat kvůli nim silná. A nakonec ani nebyl čas na přemýšlení. Denně jsme za nima dojížděli, odstříkávala jsem mléko a vozila jim ho. Pak Julinku extubovali, vydržela čtyři dny. Pak ji zase museli intubovat, protože se moc unavovala. Vojtíšek měl naopak kyslíku v krvi málo, proto dostal transfuzi.
Za necelé dva týdny přišla další rána
Při návštěvě nás paní doktorka informovala, že Vojtíšek má v bříšku velkou infekci a na rentgenu je vidět na několika místech protržená střeva, že stav je kritický, že bychom se měli připravit na nejhorší. Radili se s chirurgem, zda operovat, nakonec jej neoperovali. Infekce byla bohužel tak rozsáhlá, že jí Vojtíšek 6. 9. v noci podlehl. Paní doktorka i sestřičky byly moc hodné a empatické, všechno nám vysvětlily. V noci jsme tam jeli se s ním rozloučit.
Dva dny po smrti Vojtíška se přitížilo i Julince
Dostala zápal plic a musela být plně napojena na umělou plicní ventilaci, dostávala infuze, dvoje antibiotika, plno dalších léků a dostala také transfuzi. Když jsem byla u ní, držela jsem se, abych byla klidná, ale když jsem odcházela, nevěděla jsem, co bude dál, brečela jsem až do další návštěvy. Také nám bylo řečeno, že se máme připravit i na tu nejhorší možnost, že nikdo neví, jak to dopadne.
Brali jsme to, jak nám bylo řečeno, den po dni. Vozila jsem mateřské mléko a to mi také pomohlo trochu, to vědomí, že pro ni něco můžu udělat. Nakonec Julinka dokázala, jaká je bojovnice. Zánět ustoupil, vyléčila se z infekce. 15. 9. už na tom byla tak dobře, že jsem ji mohla poprvé klokánkovat. A od toho dne jsme klokánkovali každý den, stav se pořád zlepšoval…
Julinka musela být operována
Ještě ale bylo potřeba dořešit otevřenou dučej. Nasadili jí léky, které ji mají uzavřít. U Julinky bohužel nezabraly, proto byl naplánovaný zákrok, který měl proběhnout co nejrychleji. Jeden pan doktor, který toto operuje, dojíždí do nemocnic z Prahy, ale zrovna měl bohužel dovolenou, proto ji museli převézt k operaci tam. A tak se naše Julinka vydala s inkubátorem do Prahy. Operace proběhla 19. 9. a povedla se na výbornou. Nejhorší bylo to čekání.
Z Prahy se vrátila 23. 9. jako úplně jiné miminko. Dýchání se o 100 % zlepšilo. Odjížděla zaintubovaná a tři dny po příjezdu byla extubována, měla masku na nosánku. Bylo to den ode dne lepší. 6.10. už ji dali jen „brýlky“ na podporu dýchání, ale víceméně už dýchala sama.
Vše se pomalu zlepšovalo
12.10. nás konečně přeložili z „jipky“ na oddělení intermediární péče. Tam Julinku už přeložili z inkubátoru do postýlky. 16.10. byla poprvé úplně bez dechové podpory. Střídavě 3 hodiny dýchala sama a 3 hodiny měla kyslík ještě. Už jsem se těšila, až budu moct být s ní. Pomalu jsem začínala kojit. Rychle se unavila, takže jsem ji vždy zvážila a zbytek dávky dostala přes sondu, aby si odpočinula. Ze stříkačky už dávku vypila celou, ale kojení ještě neutáhla. Konečně nastal den „D“, 5. 11. za mnou přišla paní doktorka, zda bych mohla nastoupit. Samozřejmě, že mohla.
Byla jsem šťastná, že budeme konečně spolu. První noc ještě strávila Julinka na boxu, chodila jsem ji každé 3 hodiny přebalit a nakrmit. Druhý den mi ji už na pokoj přeložili. Zvykaly jsme si na sebe. Julinka byla moc šikovná, jen ještě měla malou váhu, takže musela nabrat.
A pak nás konečně propustili domů
Dostali jsme spousty doporučení, termínů kontrol, léky, ale všechno jsme zvládli. Odcházely jsme domů s váhou 2050 gramů a 45 cm. Doma jsme si rychle ve všem udělali svůj systém. Do měsíce jsem ji začala plně kojit, mohly jsme úplně odložit lahvičku a já odsávačku. Krásně prospívala, měsíčně přibírala aspoň 1 kilo. Všechny kontroly dopadly nad všechna očekávání na jedničku. Postupně nám kontrol ubývá.
Nyní má naše věčně usměvavá Julinka 17 měsíců bio (13 a ½ korigo), je zdravá, usměvavá. Obchází nábytek, sem tam se i pustí a jde. Má skoro 10 kg a 74 cm a 4 zuby 🙂
Nikdo by teď nepoznal, že byla tak malinká. Jsme moc rádi, že ji máme. Není den, kdy bychom si nevzpomněli na Vojtíška. Julince povídám o bráškovi, který na ni teď dává pozor jako andělíček.
No a na závěr bych chtěla jen říct, že i když má náš příběh takový hořkosladký konec, vždy je naděje na lepší zítřek. Jen je třeba věřit.
Napsat komentář