„Ráda bych se s Vámi podělila o svůj příběh o tom, jak se mi narodila moje Kateřina. Narodila se v srpnu 2020. V dokumentech má 32+6 t.t., doktoři říkají 33. týden. Porodní váha 1 970 g, délka 42 cm. Důvod: Preeklampsie – Abrupce placenty,“ napsala nám maminka Tereza. Přečtěte si její napínavý příběh! Je to jeden z těch příběhů, které jsou důkazem toho, že zázraky se dějí…
Příběhy z Nedoklubka jsem si krátila dlouhé chvíle na rizikovém těhotenství
Můj příběh je poněkud dlouhý. Byla jsem na rizikovém těhotenství. Během dlouhé nemocenské a „uvěznění“ mezi čtyřmi stěnami doma kromě šesti hodin přes odpoledne, kdy jsem mohla vypadnout z bytu, jsem se těšila na nástup na mateřskou a svobodu pohybu. Chvíle jsem si krátila čtením příběhů z webu Nedoklubka. K tomu mě přivedla kolegyně z práce, které se narodila předčasně dvojčátka. Ty příběhy mě dojímaly a krátily mi dlouhé chvíle, když už křížovky nepomáhaly a hodiny do začátku vycházek ubíhaly rychlostí šneka. Kdo by to byl řekl, že se k těm hrdinkám (maminkám) a jejich broučkům brzy přidám?A pak to přišlo, slova jako: preeklampsie, hospitalizace, bílkovina v moči
Celé těhotenství jsem měla úplně bezproblémové. Můj doktor mě po natočení vyššího spodního tlaku (90) poslal na kontrolu do nemocnice, kde jsem chtěla rodit. Tam mi natočili ozvy, udělali odběry a domluvili se mnou monitoring tlaku přes Holter.
Následující den v pátek 14. 8. přišlo pro mě to nejhorší. Doktor vyřkl slova jako preeklampsie, okamžitá hospitalizace, sběr moči kvůli bílkovině, další krevní testy. O víkendu se obava stala skutečností. „Je to preeklampsie, musíme zkrotit tlak,“ slyšela jsem.
Byla jsem na zhroucení, bála jsem se, že nedonosím
V pondělí 17. 8. další vyšetření krve a další verdikt: „Hodnoty jsou stále vysoké, pro jistotu nasadíme kortikoidy pro dozrání plic miminka.“ To už jsem byla na zhroucení. Oporou mi byly jak úžasné sestřičky na oddělení, které za mnou pouštěly manžela i mou maminku, tak i moje spolužačka z mateřské školky a zároveň doktorka MUDr. T. Branná, která mi trpělivě vše vysvětlovala. Protože po vizitě jsem byla vždy úplně v háji a nevěděla, co mi vlastně říkali. Ona to poznala, takže za mnou pak vždycky dorazila a vše mi „jako pro blbce“ vysvětlila. Bála jsem se, protože po čtení těch příběhů jsem očekávala to nejhorší, že miminko nedonosím a bude muset ven… Kortikoidy jsem dostávala po 12 hodinách, celkem 3 dávky.
Ve středu 19. 8. opět odběry a potom krásná zpráva: „Můžeš domů, všechny hodnoty jsou stabilní, v pondělí se dostav do rizikové poradny. Pokud se cokoli zhorší, tlak vyskočí nahoru, přijeď.“ Tak rychle sbalená jsem nebyla snad nikdy. Bylo mi řečeno: hlavně se nepřepínat a kontrolovat tlak.
Pak přišel TEN DEN. Čtvrtek 20. 8. 2020
Manžel v práci, já vstala dala si slabé kafe, byla jsem spokojená, že jsem doma z nemocnice. Řekla jsem si, že je krásně a pojedu na zahradu za maminkou, nechtěla jsem být sama doma! Navíc, na zahradě je bazén, kam se můžu naložit…
Celé dopoledne jsem měla křeče v podbřišku. Asi poslíčky, říkala jsem si. Bylo mi divně, to je určitě těma práškama na tlak, uklidňovala jsem se. A jela jsem autem na zahradu. Tam mě mamka samozřejmě prvně vyhubovala, ale rozuměla mi, že nechci být sama. Vyzvala mě, abych šla vedle na zahradu pozdravit babičku. Opět jsem si vyslechla, jak jsem nezodpovědná, co tam dělám. Říkám, že je snad lepší, když nebudu sama a sedět s nohama nahoře můžu stejně dobře i na zahradě na čerstvém vzduchu. Celou dobu jsme si povídaly, já nohy nahoře, piju si vodu, vše úplně normální. Po hodince říkám: „Jdu zpět za mamkou.“ Pomalu vstanu a nohy mi polilo teplo.
Byla to krev!
Taková zředěná. Okamžitě jsem si dala ruku mezi nohy a nohy stiskla k sobě. Podívám se na babičku a říkám: „Běž za mamkou, ať volá záchranku.“ Babička nerozuměla. Zopakovala jsem to. Podívala se dolů, pode mnou červená kaluž. Okamžitě odběhla. Tu chvíli mám v mlze. Pamatuju si ale, že jsem se snažila být co nejvíce klidná. Klidná se mnou zůstala pouze moje babička.
Máma volala záchranku. Po 10 dlouhých minutách, kdy nejela, volala mámě zpátky operátorka, že všechny auta jsou v terénu a vyslali za mnou záchranku až z Bohumína a ptala se, jak jsem na tom. Po dalších 10 minutách konečně přijeli. Šli si, jak kdybych si vyvrkla kotník. Došla jsem za podpory řidiče do auta. Dalších 5 minut, kdy stáli. To už jsem se ozvala. „Můžeme už jet?“
Za pár minut jsme dojeli do nemocnice k porodnici
„Dojdete to?“ zeptal se mě řidič. Měla jsem příšerný vztek a hrozně se bála. „ANO,“ řekla jsem a došla jsem na příjmovou ambulanci. Za mnou kapičky krve. Připadala jsem si jako Mařenka, která za sebou sype drobky chleba.
„Terez, co se stalo?!“ okamžitě zareagovala moje spolužačka a doktorka v jednom, která měla ten den službu. „Nevím, z ničeho nic jsem začala krvácet,“ řekla jsem a už se mi lámal hlas. „To není dobrý, tady je krve jako z….“ „Z vola,“ dokončila jsem větu sestřičky. Hned mě napojily na ozvy. Zeptala jsem se, zda tam jsou. Sestra řekla, že ano. Uklidnila jsem se. Miminko žije, říkala jsem si. Třeba mi jen praskla nějaká cévka.
Slyšela jsem: Abrubce placenty! Okamžitě na sál!
Běhaly kolem mě, braly krev, svlékaly ze mě krvavé spodní prádlo. Rozrazily se dveře a do ambulance vešel další doktor, MUDr. Mihula. Ten se představil, podíval se, rozhlédl se kolem a začal dávat rozkazy. „Abrubce placenty! Okamžitě na sál! Nejdřív sono! Ať vím, jak je dítě otočené… Dělejte! Terezo, běž se připravit!“Podíval se na mě a vysvětlil, že je potřeba okamžitě ukončit těhotenství císařským řezem, že se mi odlupuje placenta a pokud se odloupne celá, dítě je bez kyslíku a může umřít. Nedocházelo mi to. Jen jsem kývala a řekla jsem: „Pane doktore, zachraňte ji.“ V tu chvíli se mi zlomil hlas a začala jsem plakat.
Během následujících ani ne pěti minut mě dovezli na sál, svlékli ze mě šaty rychlostí blesku, zavedli cévku, přivázali ke stolu a znovu mi napíchli žílu. Terka, už připravená, si oddělala roušku, abych ji poznala, usmála se a řekla: „Neboj se, to bude dobré.“ Místo jemného potírání jódem gázou na mě ten jód vylila z kanystru, jako se v amerických filmech podpaluje barák. Anesteziolog už mě uspával. „Řezejte!“ mumlala jsem. V myšlenkách: „Ať TO necítím (ve spánku), jako moje máma.“
Probudila jsem se na pár vteřin, když mě vezli výtahem na JIP. Slyšela jsem pouze: „Máte holčičku, je v pořádku, je s ní vaše maminka i váš manžel. Tady máte mobil.“ „Děkuju,“ zamumlala jsem a opět se vše zalilo do tmy.
Chtěla jsem k inkubátoru s mým dítětem
Po hodině jsem se probudila na JIP bez bříška, bez miminka v něm. Kolem mě maminky a dámy po zákrocích. Hrozná noc na JIP. Maminkám donášely miminka na kojení a já nic… Jen bolest a nevědomost. Pípání přístrojů, kapačky… Následující dopoledne mě převezli na gynekologii.
Necelých 24 hodin po císaři, i přes výrazné nedoporučení, jsem se vydala na vozíku s manželem přes staveniště v areálu nemocnice na oddělení Neonatologie, k inkubátoru, kde bylo moje dítě, moje Kačenka. Každý přejezd nerovnosti mi způsobil pro mě neznámou a příšernou bolest v břiše…
První pohled mi okamžitě vlil slzy do očí
Nedokázala jsem stát, tak mi pomohli se posadit… Celou dobu jsem měla ruce na skle a koukala se na tu maličkou holčičku, která vypadala v tom oblečku jako Doby z Harryho Pottera. Omlouvala jsem se jí a slibovala jí, že se o ní postarám, že bude dobře.
Ve vzpomínkách vypočítávám
Moje maminka volala 155 pár minut po 15 hodině odpoledne. RZS přijela za cca 20 – 25 minut. Od telefonátu na 155, jsem se dostala do nemocnice za více jak 30 minut! Během 10 minut mě přijali v nemocnici, připravili na akutní sekci, uspali a přivedli na svět mou dceru.
Pro nás všechny bylo neskutečné štěstí, že se placenta odlupovala postupně, díky tomu měla moje holčička stále přísun kyslíku. I tak to bylo za minutu 12. Narodila se růžovoučká, udržovala teplotu. Vše v pořádku. V inkubátoru byla sotva týden, poté už sama ležela v lůžku. Domů jsme šly za cca 20 dnů od narození Kačenky.
Prozatím jsou všechna vyšetření v pořádku a snad to tak i zůstane…
Můj vděk patří nejen MUDr. Mihulovi a MUDr. Branné za záchranu mé dcery, ale také celému týmu skvělých, empatických lidí na porodnicko-gynekologickém odd. na Fifejdách, včetně zdejší Neonatologie.
Výše uvedené pocity rodičky jsou určitě hodny komentáře. Jednak je nutno ocenit podrobný a zajímavý obsah, který uvádí osobní zkušenost a který zahrnuje mnoho detailů, které pak v souhrnu vytvářejí zajímavý příběh. Již v úvodu je nutno poblahopřát k narození zdravé dcerky bez následků pro statečnou maminku.Je to příběh s dobrým koncem, kterých nikdy není dost.Důležité na tom je hlavně to, že hlavními hrdiny tohoto příběhu jsou kromě maminky i řadoví zdravotníci, jejich pozitivní přístup a profesionalita.To potvrzuje tu skutečnost, že naše zdravotnictví je obecně na velmi dobré úrovni. Když se k tomu ještě přidají osobní kvality zdravotníků, vzniká záruka dobré péče a důvěry ve zdravotnictví.To pak v současné době všichni potřebujeme. Určitě to je dobrá vizitka pro dané pracoviště, jeho vedení i celou instituci, jejíž je toto pracoviště součásti. Nikdy není dost pochval a ocenění zdravotníků, kteří vykonávají poctivě, svědomitě a s odbornou erudicí svou práci. Jejich chybování nebo selhání se těžko napravuje a může v konečném důsledku stát i život pacienta. Proto ještě jednou dík za vaši dobrou práci.