Svůj příběh nazvala maminka Alice Kosmonatut Little Joe. Proč? Nejen to se dozvíte v příběhu, který si můžete přečíst. Alici za sdílení jejich příběhu děkujeme!
Mé těhotenství probíhalo naprosto v pořádku a já si ho užívala. Datum porodu byl v půlce července, ale já jsem v duchu počítala spíše s červnem, jelikož se první syn narodil o tři týdny dřív. Začátkem dubna jsem byla na běžné kontrole u gynekologa a vše bylo podle doktora v naprostém pořádku, i test na těhotenskou cukrovku byl negativní. „Takže můžu dál bez výčitek jíst vše co mé zmatené chuťové buňky napadne,“ říkala jsem si. Až na jídlo jsem se hlídala a sportu obloukem vyhýbala. Prostě jsem byla vzorná těhulka.
Z ničeho nic jsem začala krvácet
Začal první lockdown, doma jsme jeli se čtyřletým synem home-office. Syn je nátury divoké a potřebuje pravidelný pohyb, tak jsme po pár dnech zabalili kufry a jeli k příbuzným do Korutan (žijeme v Grazu). Po cestě v autě jsem si vzpomněla, že nemám sebou těhotenskou kartičku, ale hned jsem se uklidnila. Poslední návštěvou u doktora dopadla na jedničku, vše bylo ok. Home-office a klidný režim pokračoval dál i v Korutanech. Jediné, co mne trápilo byly pravidelné noční výlety na toaletu. Prostě náš kosmonaut mi ležel na močovém měchýři. Při jednom nočním výletu, na který jen tak nezapomenu, jsem náhle začala krvácet.
Ihned jsme jeli do nemocnice ve Villachu. Strach byl cítit ve vzduchu, náš syn měl rekord v oblékání a s vyděšeným výrazem v očích nasedl do auta. Já jsem se stále uklidňovala, že to nic vážného není. V 10. týdnu jsem totiž také trošku krvácela a vše bylo podle doktorů v pořádku. V nemocnici už vládly přísná „covid opatření“, takže jsem se ve vrátnici rozloučila s mýma klukama a šla si s baťůžkem na zádech vyslechnout ne moc dobré zprávy. Naštěstí náš kosmonaut se měl stále k světu, jen moje tělo začalo zlobit.
Byla jsem ve 25. týdnu
Moje diagnóza zněla: zkrácený čípek a placenta previa totalis (nízko položená placenta zasahovala až do děložního hrdla). Takže kontrola před pěti dny nebyla bohužel až tak přesná, jelikož placenta se v tak krátké době nedostane do této polohy. Tomu, že placenta takhle cestuje se nedá moc předejít, ale při včasné diagnóze se naordinuje klidový režim, nejlépe v posteli s nohama nahoře a nemusí dojít ke krvácení. Ihned jsem dostala prášky na zmírnění krvácení a kortikoidy, aby náš kosmonaut měl silné plíce. Stále jsem věřila ve šťastný konec a řekla jsem si, že si prostě jen tři měsíce poležím, přečtu pár knížek a tak. V nemocnici si mne chtěli nechat až do termínu porodu. Návštěvy jakéhokoliv druhu byly zakázané. Ihned druhý den za mnou poslali doktora z neonatologie, aby mi vysvětlil, že od 25. týdne již je šance miminka zachránit. Dále mne denně navštěvovala psycholožka. V té chvíli jsem moc nechápala, proč za mnou všichni chodí. „Vždyť přece vše dobře dopadne,“ říkala jsem si.
Ve 27. týdnu jsem ale opět krvácela
Každý den jsem chodila na Sono. Po týdnu mi bylo řečeno, že se stav trošku zlepšil, a že možná budu moci jít domů. Pár dní na to jsem bohužel opět začala krvácet, byla jsem v 27+3 týdnu těhotenství. Všechno se seběhlo nečekaně rychle, což nakonec bylo velké štěstí. Jelikož krvácení bylo silné a placenta poškozená, ihned mne převezli na sál. Já se dvakrát nadechla a po ani né hodině jsem se probudila na JIP se zašitým břichem a bez kosmonauta.
Byl to hrozný pocit, mozek mi hned překvapivě po plné narkóze začal fungovat na plné obrátky. Paní doktorka na mne začala mluvit slovensky a jelikož se vše odehrávalo ve Villachu, hned mne vyděsila myšlenka, že jí za mnou poslali, aby mi v mém skoro rodném jazyce řekla to nejhorší. Naštěstí to byla jen náhoda, že zrovna měla směnu doktorka ze Slovenska.
Konečně jsem měla zprávy o synovi!
Bohužel nikdo nic o kosmonautovi nevěděl, takže jsem si musela pár nekonečných minut počkat. Konečně se zjevil anděl v bílém plášti a řekl mi, že je kluk v pořádku a má se k světu. Pro mne to byly hned dvě informace najednou, nevěděli jsme, zda čekáme malého brášku nebo sestřičku. Našeho kosmonauta jsme pojmenovali Joseph a na neonatologii to byl „little Joe“. Naštěstí návštěvy na Neonatologii zakázané nebyly. Ihned, jak to bylo možné, jsme se šli na našeho hrdinu podívat. Bála jsem se, jak bude malinký, ale musela jsem ho hned vidět a nejlépe, jak se přece běžné dělá, ho vzít k sobě do náruče. No bohužel naivní představa. S přítelem jsme koukali do jeho nové vytápěné kosmické lodi a mlčeli…
Byl tak malinký, s mírami 37cm a 990 gramů
Všude samé hadičky, obličej nebyl pořádně vidět, ale byl to hrdina. Abgar skóre měl 8,9,9, sám dýchal, takže byl jen na kyslíkové podpoře CPAP. Na neonatologii nám oznámili, že první 3 dny mohou být kritické, a že se může stát cokoliv, ale že náš bojovníček do dlaně začal na výbornou, takže jsou optimisti.
I tak to byl šok, který jen tak nezmizí. Během jednoho okamžiku můj kosmonaut okupoval jiný pelíšek než moje břicho. Najednou už žádné pohyby v bříšku, prostě mrtvo jen jedna dlouhá nesmazatelná čára. Přes všechen zmatek a pocity plné výčitek a selhání, jsem musela přece fungovat a snažit se aspoň získat pár kapek mlíčka.
Bála jsem se vyhledávat si informace na internetu
Druhý den po porodu jsme se s přítelem začali s aktuální situací smiřovat a doufat, že nám kluka jen v inkubátoru dopečou. Upřímně: nechtěla jsem vyhledávat informace o předčasně narozených dětech. Podvědomě jsem se bála, co na mne internet vychrlí za informace. Po týdnu jsem to stejně nevydržela a začala jsem „googlit“ a hned jsem narazila na organizaci Nedoklubko, za což jsem do teď moc ráda. Tady v Rakousku nic podobného není. I jsem od ředitelky Nedoklubka Lucie Žáčkové získala poštou uvítací balíček. A ještě jednou bych jí chtěla moc poděkovat!
A pak přišel zlom. Neonatoložka mě vzbudila, ať jdu s ní…
Jak se i má psychika dala do klidu, začala jsem odstříkávat pravidelně mlíčko, laktace se začala rozjíždět a já si hned říkala, jak nakrmím celou neonatologii. Osud to chtěl ale jinak a psychika byla opět na bodu mrazu… V noci z 22. na 23. 4. mne probudila paní doktorka z neonatologie, ať jdu s ní, že to vypadá velice špatně, a že to náš chlapeček asi nepřežije.
Opět šok, který mi zůstane vryt ve vzpomínkách. Přítel přijel v rekordním čase a oba jsme stáli u inkubátoru a koukali na to malé tělíčko, jak bojuje o život. Kosmonaut měl krvácení do plic, tudíž ho museli oživovat a zaintubovat. Také se zjistilo krvácení do hlavičky 2. stupně.
Cítila jsem obrovskou bezmoc
Paradoxně v den, kdy nás náš kosmonaut málem opustil, jeho velký brácha slavil 5 let. Můj mozek přestal vnímat, přišla jsem si jak v jiném světě a doufala, že je to vše jen zlý sen. Ještě před dvěma týdny jsem si užívala každý jeho pohyb v bříšku a teď na něj koukám, jak sám bojuje a já nemůžu nic dělat. Ta bezmoc byla ubíjející. V té době jsem ještě netušila, že neonatologie je místo, kde se dějí zázraky, a že i krvácení do hlavičky nemusí mít žádné následky.
Joe se překvapivě rychle oklepal, krvácení se nezhoršovalo a po týdnu byl opět jen na kyslíkové podpoře. Během pobytu na neonatologii (3 měsíce) nás potkalo ještě pár komplikací (infekce, novorozenecká sepse, trombóza, čtyři krevní transfuze), ale Joe se ze všeho vždy rychle dostal.
Už ho máme doma a má se čile k světu!
Teď už máme doma chlapečka, co se pyšní mírama 7.5 kg a 68 cm. Vývojově odpovídá svému korigo věku (nyní 6 měsíců). Je to velký jedlík, smíšek a hlavně hrdina. Jediné, co nyní má, je helmička, aby se mu pěkně zakulatila hlavička, takže vypadá doslova jako kosmonaut! 🙂
Byla to hrozná nepopsatelná zkušenost, ale snažím se vždy najít i něco pozitivního. Určitě nás to jako rodinu semklo dohromady. Vím, že lepšího tátu pro své dva kluky jsem si nemohla najít. Občas, když řeším některé problémy, tak si pak řeknu, že “Pokud nejde o život, tak jde o h….” a hlavně, já věčný realista a pragmatik teď věřím na ZÁZRAKY, které se dějí! A ne jen o Vánocích! 🙂
Napsat komentář