„Milé Nedoklubko, rádi bychom se podělili i o náš příběh. Při narození naší první dcery jsem si příběhy ostatních rodin pročítala a dodávaly mi síly, ale sepsat ten náš mě vlastně ani nenapadlo. Dokud se nám druhá dcerka nenarodila stejně předčasně jako ta první…“ začíná své vyprávění, které vám dnes přinášíme, maminka Tereza.
Začátek těhotenství byl bezrpoblémový
Když jsem konečně poprvé otěhotněla, měli jsme velkou radost. Něco málo přes rok se nám to nedařilo a teď jsme se konečně mohli těšit na miminko. Všechno bylo v pořádku, termín jsme měli 16. 5. 2018. Nebylo mi zle, chodila jsem normálně do práce a těhotenství si užívala.
Někdy kolem 27. týdne jsem si všimla, že mi občas tvrdne břicho. Tvrdnutí se stupňovalo, ale pomohlo mi odpočívat, tak jsem si vzala pár dní volno. Brzy jsem měla jít na kontrolu, tak jsem si řekla, že se paní doktorky zeptám a dále se tím nějak nevzrušovala. „Vždyť ve mně roste dítě!“ říkala jsem si, určitě je v pořádku, že mě občas někde píchne nebo zabolí.
Začalo mi být zvláštně
1. 3. jsem absolvovala poslední kontrolu u mé gynekoložky. Všechno bylo v pořádku, ani břicho už mi tolik netvrdlo a navíc jsme se konečně dozvěděli, že čekáme holčičku!
Zhruba za týden jsem lehce onemocněla, takže jsem zůstala doma, že to vyležím a bude dobře. Manžel na víkend odjel pryč a to už se začalo dít něco, co mě trochu znejistilo. Občas jsem ucítila mírnou bolest v podbřišku. Jen takovou nenápadnou, opakovala se párkrát za den. Stále jsem se uklidňovala, že je to určitě normální. V pondělí už byla bolest o něco málo silnější a v úterý 13. 3. začala nabírat na síle čím dál tím rychleji. Večer jsem si pořád vesele seděla doma a říkala si: „To určitě přejde. Zítra si zajdu k doktorovi!“
Ani za nic jsem si nepřipouštěla, že rodím
Manžel nebyl doma, ale několikrát mi volal, jestli jsem v pořádku a jestli ještě může zajít s kamarády na pivo, nebo pojedeme do nemocnice. Už mi nebylo moc do smíchu, ale řekla jsem mu, ať jde, že to do rána určitě vydržím. Když jsem si po koupeli, která nepomohla, řekla, že to zaspím, nešlo to. Po chvilce ležení se bolest začala tak rychle zhoršovat, že jsem vyskočila z postele a hystericky, s pomocí kamarádky na telefonu, balila tašku. S manželem jsme zavolali taxi a jeli jsme. Byla jsem zrovna 30+5 a ani za nic na světě jsem si nechtěla připustit, že rodím, jak mi o nějakou chvíli později sdělila paní doktorka ve fifejdské porodnici.
„Jste otevřená na dva centimetry, právě jsem holčičce sáhla na hlavičku.“
Takovou zprávu jsem rozhodně nečekala. Trochu jsem doufala, že zbytečně panikařím a pošlou mě hned domů, ale tohle?! Ta první noc, kdy jsem přijela do porodnice a vůbec netušila, co bude dál, byla snad nejhorší v mém životě. Nevím, jestli jsem někdy byla tak vyděšená. Pořád ještě jsem měla trochu rýmu , takže jsem se strašně potřebovala vysmrkat, napít se a taky jít na toaletu, ale neměla jsem vůbec odvahu se pohnout. Od půlnoci do 6 rána jsem ležela a sledovala minuty, po kterých se stahy opakovaly, jestli kapačka zabírá. Naštěstí zabrala. Do rána bylo po bolesti.Zůstala jsem v porodnici na pozorování
Bylo mi čím dál tím lépe a tak jsem se ve čtvrtek 15.3. při ranní vizitě zeptala pana doktora, jestli bych třeba zítra mohla jít domů! Nevím, jestli pan doktor tušil, jak to dopadne, ale jen se tak pousmál a řekl, že spíš až v pondělí.
Ještě tu noc, přesně po uplynutí doby potřebné pro dozrání plic miminka po kortikoidech, mi praskla voda. S mou holčičkou jsme byly přesně na hranici, kdy se dá rodit v porodnici na Fifejdách. Jsem moc ráda, že si nás tam nechali a naše Xenie se mohla v pátek 16. 3. narodit právě tam. Ve 31+1 týdnu, s váhou 1 490 gramů.
První dny byly peklo
Dýchala sama, plakala, což bylo krásné a nikdy nezapomenu na to, kdy jsem se jí poprvé dotkla. Když ji ale za malou chviličku odvezli pryč, do smíchu nám moc nebylo. To ticho a prázdno na sále jsme zaháněli telefonáty rodině, ale ani já, ani manžel jsme neměli vůbec žádnou radost. Takhle to přece být nemá!
Víkend na šestinedělí byl pro mě hotové peklo. Ten strach a úzkost a pocit viny a strašně velké prázdno. Byly to opravdu hodně těžké chvíle. Domů jsem odešla v pondělí, jak řekl pan doktor. Akorát jsem šla sama a psychicky absolutně prázdná.
Domů jsme si vezli dvoukilové miminko
Odstříkávat mléko, nosit ho Xeničce do nemocnice a jen se na ni dívat. To byl náš denní chleba. Manžel ji týden ani neviděl, protože byla zrovna chřipková epidemie a zákaz návštěv, takže k holčičce pustili jen mě. Nakonec jsem byla jako stroj. Prostě jsme dělali, co bylo třeba, čekali , co bude dál a snažili se moc nepřemýšlet. V půlce dubna jsme si konečně domů přivezli naprosto zdravé dvoukilové miminko 🙂
Začátky doma byly opravdu těžké
Nedokázala jsem se uvolnit a užívat si, že jsem konečně máma. Minimálně tři měsíce jsem si připadala neschopná a absolutně závislá na zajetém režimu z nemocnice. Dát jí mléko o půl hodiny později? Ani nápad! Nebo stres z každého mililitru, který nevypila. To byly věci, které mě mučily každý den. Žila jsem jen tím, že musí jíst, spát a přibírat. Naštěstí mě to po nějaké době začalo opouštět a už to pak bylo všechno jen lepší. Brzy bude mít Xenička 3 roky a je v naprostém pořádku 🙂
Naše druhorozená: Emilka
Druhou částí našeho příběhu je Xeniččina sestřička Emilka, která se narodila v září loňského roku. V podstatě byl scénář úplně stejný. Termín jsme měli 16. 11. a opět vypadalo všechno v pořádku. Na přelomu srpna a září jsem se už cítila hodně nepříjemně. Celé to těhotenství bylo o dost náročnější, ale tady mi už bylo jasné, kam to asi směřuje…
Pravidelně mi tvrdlo břicho
V noci 5. 9. jsem poprvé odjela do nemocnice se stejnými potížemi jako při prvním těhotenství. Tentokrát jsem ale mířila do fakultní nemocnice v Ostravě Porubě, protože jsem byla teprve 29+5. Stejná kapačka, kortikoidy a uvidíme. Brala jsem to všechno už úplně jinak, ale strach jsem měla stejně. Po 48 hodinách mi byla kapačka odpojena s tím, že uvidíme, jestli porodím nebo ne a světe div se! Nic se nedělo! Takže jsem odjela domů….
Emílie se nakonec narodila ve 32. týdnu
Na další kontrolu do nemocnice jsem jela za týden, 16.9., všechno vypadalo dobře, ale víkend opět rozhodl. V pondělí ráno jsem se vypravila do nemocnice se stejnými bolestmi. Paní doktorka mě okamžitě poslala na sál, kde jsem nakonec strávila dlouhý den a půl, než vykoukla na svět naše Emílie, 32+1 týden těhotenství a 1 890 gramů. Velkou sílu nám tady dodala naše Xenie. Prostě jsme věděli, že Emilka to zvládne taky. Strach jsme měli, ale ani zdaleka ne takový, jako poprvé.Po třech týdnech jsme mohli jet domů
Holky jsou obě zdravé a v pořádku, za což vděčíme péči lékařů a sestřiček v obou nemocnicích. Jak na Fifejdách tak i v Porubě byli všichni skvělí a byli jsme moc spokojení.
Dodnes vlastně nevíme, co se stalo, že se holky narodily takhle brzy. Občas ještě mívám výčitky svědomí, jestli jsem neudělala něco špatně nebo něco nezanedbala. Nevím a ani to už nezjistím, ale doufám, že se lékaři díky výzkumům dozví něco nového, co by budoucím maminkám v podobné situaci mohlo pomoct.
Rodičům, kteří prožívají tyhle náročné chvíle přejeme hodně sil a štěstí jejich miminkům.A vám všem z Nedoklubka patří velký dík za práci, kterou děláte. Opravdu to pomáhá! 🙂
Napsat komentář