Redaktorka Petra: „Když jsem porodila svou dceru, byla jsem zdrcená. Myslela jsem si, že kilové miminko nemůže přežít. První dny jsem u inkubátoru jen brečela a brečela a nemohla jsem přestat… Při odsávání mateřského mléka jsem si listovala časopisy Nejste v tom sami, kde byl rozhovor s krásnou maminkou, která porodila předčasně dokonce dvakrát. Byla tak usměvavá! Její rodina vypadala na fotkách dokonale. Koukala jsem do její tváře a šťastných očí a nemohla jsem uvěřit tomu, že bych se i já jednou mohla takto usmívat vedle své holčičky. Dávalo mi to naději, že vše může dobře dopadnout. Ta veselá maminka byla Veronika Hřebejková, kterou jsem zhruba za půl roku poznala osobně, když jsem se stala členkou týmu Nedoklubka. Že s ní udělám rozhovor jsem se rozhodla v momentě, kdy mi řekla, že čeká třetí miminko.“
Verunko, ty máš tři předčasně narozené syny.
Ano, mám tři chlapce. První syn Dominik se narodil ve 24. týdnu s porodní váhou 740 gramů, druhý syn Šimon se narodil ve 32. týdnu, vážil 1 780 gramů. Nejmenší syn Kubíček se také narodil ve 32. týdnu, vážil 1 919 gramů…
Musíme říci – ty máš diagnózu, kvůli které se ti nepodařilo ani jedno z dětí donosit – je to tak?
Ano. Prodělala jsem rakovinu děložního čípku. Při zjištění výsledků cytologie – stupeň 3 –, které se od poslední kontroly zhoršily, jsem po asi čtyřech měsících šla na další kontrolní testy a ty už vykazovaly rapidní zhoršení – léze vysokého stupně, pak už je karcinom. Tehdy proběhla konizace čípku a následný histologický nález vzorku tkáně potvrdil rakovinotvorné buňky. Následovala další operace, nezůstal mi žádný čípek, mám plastiku.
Kolik ti bylo, když jsi toto prožila?
Bylo mi 25 let a netušila jsem, co všechno to pro mne v životě ještě bude znamenat…
Jak se tehdy lékaři stavěli k tvému eventuálnímu těhotenství? Přece jen jsi byla mladá, bezdětná…
Doporučili mi co nejdříve otěhotnět s tím, že se uvidí, jaký vliv stav mého čípku bude mít na těhotenství a především na porod. Upozornili mne samozřejmě na riziko předčasného porodu, ale také na riziko, že kvůli zašití (po provedené cerkláži je děložní hrdlo „zašité“ – pozn. redakce) naopak porod třeba ani nebude možný…
Jak probíhalo tvé první těhotenství a jaký byl jeho konec?
Mé první těhotenství probíhalo v poklidu. Jako prvorodička jsem netušila, co všechno může nastat. To, že existují předčasně narozená miminka, jsem věděla, ale hloubku této problematiky jsem neznala. Lehce mě vyděsilo „špinění“, které přišlo, a já zůstala v pracovní neschopnosti. Vzpomínám na ten týden, kdy se „to“ stalo, byl poměrně náročný. Absolvovali jsme 3D ultrazvuk a tam jsem tehdy prohlásila: „Jé, takhle bude vypadat naše miminko, až se narodí.“ Netušila jsem, že to bude již za několik dní! To bylo úterý. V pátek jsem ještě byla na gynekologické prohlídce a vše bylo v pořádku.
Těžko říct, zda i vaginální prohlídka gynekoložkou nemohla tehdy způsobit zahájení procesu porodu. Ráno jsem vstala se zvláštním pocitem, že se přes noc „něco“ stalo, a ještě týž den jsem skončila v rukou lékařů. Bylo to před více jak 10 lety, ale na ta slova nikdy nezapomenu: „Maminko, přijela jste pozdě.“ Nechápala jsem to a zhroutila jsem se.
Co se dělo pak?
Měla jsem již vyklenutý vak s plodovou vodou, nemohli mě převézt na specializované pracoviště, ani provést císařský řez. Porodila jsem spontánně chlapečka ve 23 + 6 týdnu těhotenství s váhou 740 gramů a 33 cm. Ihned po porodu byly zahájeny resuscitační, intubační a další úkony a miminko bylo ihned převezeno speciálním převozním inkubátorem do perinatologického centra.
Kdy jsi viděla svého syna poprvé?
Svého chlapečka jsem viděla až šestý den po porodu a bála jsem se ho pojmenovat. Nezapomenu ten pocit, kdy jsem ho poprvé viděla, jak kolem mne začaly rychle reagovat sestry, přistrčily tak tak křeslo pod zadek, abych neomdlela. Udělalo se mi špatně.
S dalšími návštěvami jsem si zvykala na prostředí JIRP, plnou pípajících přístrojů…
Měl Dominik nějaké komplikace s adaptací během prvních dní a týdnů svého života? Přece jen se narodil velmi brzy…
Dominiček měl obrovské problémy s dýcháním, byl dlouhodobě zaintubovaný s oxigenoterapií, s diagnózou bronchopulmonální dysplázie, krvácením do mozku 3. a 4. stupně, otevřenou tepennou dučej a mnoho dalších diagnóz.
Jaká tehdejší zkušenost byla – myslím tím: na co jsi myslela, co jsi prožívala? Byla prvorodička, tvoje představa byla asi na začátku těhotenství jiná….
Ovládala mě úzkost a bezmoc. Nemohla jsem situaci, která nastala, změnit, mohla jsem ji pouze s těžkým srdcem přijmout s tím možným nejhorším scénářem. Nevěděla jsem, zda tak malé miminko může přežít. Nevím, zda to, že jsem byla prvorodička, mi bylo výhodou či nevýhodou.
Přestože jsem o této eventualitě od lékařů věděla vzhledem ke své diagnóze, byl to obrovský šok, na takovou situaci se nelze připravit. Pokud proběhne, je nutná adaptace, přijetí skutečnosti a sebrání všech sil, abychom dokázali jít dál a být podporou pro tak křehká miminka.
Ono po předčasném porodu je skutečně nutné zajistit biologické potřeby miminka. Navázání tělesného i psychického kontaktu matky s dítětem je až druhotné. A tehdy, je to již 10 let, se na to ještě nekladl takový důraz. Dlouho jsem si proto k prvnímu synovi hledala cestu. Rozumově víte, že je to vaše miminko, ale není to jako po fyziologickém porodu, nepřichází bonding, klokánkování, přikládání… Není lehké toto vše nastartovat.
Kdy jsi si poprvé Dominika pochovala, Verčo?
Pochovat jsem si ho mohla až po třech měsících života na JIRPu.
Propuštěni domů jste byli kdy?
…po dlouhých pěti měsících.
Jak se Dominikovi dařilo po propuštění z porodnice?
Domů jsme šli s domácí oxigenoterapií, kterou potřeboval další tři měsíce. Celkově potřeboval kyslíkovou podporu osm měsíců. To bylo zejména proto, že se narodil tak moc brzy a nestihly se podpůrné lékařské úkony, které by pomohly lepší poporodní adaptaci, například podání kortikoidů.
Relativně brzy jsi opět otěhotněla…
S partnerem, otcem Dominika, jsme se rozhodli pro další miminko i přes naši první zkušenost. Otěhotněla jsem opět velmi brzy a docházela do běžné gynekologické poradny. Čas plynul a já se modlila, abych se dostala za hranici životaschopnosti, která připadá na 24. týden těhotenství. Blížil se 20. týden těhotenství a já se pro jistotu objednala do rizikové poradny ve FN Plzeň. Ke kontrole ale nedošlo. Po ultrazvuku v 19 + 3 týdnu těhotenství jsem byla okamžitě hospitalizována. Důvod: velmi zkrácené děložní hrdlo. Do hranice životaschopnosti zbývaly celé čtyři týdny! Následovala řada vyšetření, včetně amniocentézy a také cerkláže děložního hrdla.
Jak boj o život tvého druhého syna pokračoval?
V nemocnici jsem v klidu na lůžku zůstala celé tři měsíce. Pak byly Vánoce a já se nechala zlákat vidinou svátků doma.
Svátky klidu to ale nakonec nebyly, že?
Dominiček byl nemocný, měl vysoké horečky, které se nedařilo snižovat. Byl Štědrý den a my zvolili po poradě s operátorem přivolání RZS. Asi to pro mne byla natolik stresující záležitost, že mi praskla voda… Na Štědrý den před půlnocí roku 2014 od nás odjížděly dvě sanitky, jedna s Dominičkem a jeho tatínkem a druhá se mnou do porodnice v Karlových Varech.
Co se dělo dál? Podařilo se porod ještě zastavit?
Vyšetřili mě, nasadili mi magnezium a druhý den mě převezli do nemocnice s perinatologickým centrem. Když jsem dorazila do Plzně, následovaly kapačky, antibiotika, monitory, denně odběry krve pro vyloučení zánětu, znovu proběhla amniocentéza a také mi byl proveden prostřih cerkláže. Pátý den jsem spontánně porodila krásného chlapečka.
Jak dlouho jste se Šimonkem byli v nemocnici?
Po měsíční hospitalizaci jsme odcházeli domů.
Z porodnice jsi si k Dominičkovi přinesla další předčasně narozené miminko. Myslíš, že to bylo těžší, než kdyby byli kluci donošení?
Nedokážu zhodnotit, zda by to bylo jednodušší. Po propuštění s Domčou jsme měli doma připojení ke kyslíku, což standardně nebývá. Se Šimonkem se pro mě situace nikterak neměnila, pro mne vlastně byla snazší než s Dominičkem. Jednak pro ty zkušenosti a také byl zralejší miminko.
Měli kluci nějaké problémy? Docházeli jste k lékařům specialistům?
Pro mne bylo asi nejtěžší synchronizovat ambulantní lékařské kontroly, kterých jsme měli mnoho hlavně s Dominičkem. Každý lékař vyžadoval něco jiného a pro mne to bylo velmi těžké, než jsem si v tom našla řád. Specialistů jsme měli nesčetně – Centrum vývojové péče, psychologie, neurologie, neurochirurgie, fyzioterapie, kardiologie, urologie, ortopedie, chirurgie, oční, klinická logopedie, výživový poradce, zubní.
Bylo ti to tedy líto, že máš dvě nedonošené děti?
Vlastně vůbec nevím, jaké to je přijít do porodnice s porodními bolestmi v termínu. Pak porodit miminko a za pár dní odejít domů s plně kojeným miminkem. Pro mne je standard zcela jinde. Když to přeženu: Maminka donošeného dítěte se učí základní péči o miminko. Já jako maminka extrémně nedonošeného miminka se učím základy resuscitace.
Měla jsi strach, aby bylo všechno v pořádku? Dominik se narodil skutečně extrémně brzy, určitě ti hlavou běžely všelijaké myšlenky…
U Dominika jsem měla obrovský strach. Říkali mi: „Maminko, aby Dominiček přežil, je na umělé plicní ventilaci. Bude to zřejmě na úkor jiných orgánů“. Vyděšeně jsem čekala, co čas přinese. Dominik neměl dobré prognózy, následkem dlouhodobé oxygenoterapie mohlo být neslyšící či slepé miminko… Bylo to velmi náročné. Domča se postavil na své nožky až ve čtyřech letech…
Šimonek nebyl tak nedonošený jako jeho bráška. Projevilo se to i na jeho vývoji?
Šimonek se vyvíjí fyziologicky a je zcela v pořádku. U něho bych možná zmínila vyšší nemocnost a vyšší kazivost zoubků, ale to nemusí souviset s nedonošeností.
Jak se kluci mají dnes? Dělají ti radost?
Dominiček měl odklad školní docházky. Chodí nyní do běžné ZŠ, má asistenta. Učivo zvládá přiměřeně, něco jde lépe, něco hůře, ale po tom všem, co jsme prožili, za to děkuji. Život si vybojoval a bojovníkem bude celý život! Nechť je mu jistá odlišnost v budoucím životě výhodou!
Šimonek chodí do školky, tedy pokud zrovna není nemocný. Je to velmi šikovný kluk, sportovně založený, zvídavý a chytrý. Příští rok už jdeme k zápisu do ZŠ. Neuvěřitelné, jak uteklo dalších 5 let života nás všech.
Zanechalo na zdravotním stavu kluků předčasné narození nějaké následky, jsou kluci hlídáni u lékařů specialistů?
Dominik je dodnes na mixované stravě. Nosí brýle. Má opožděný psychomotorický vývoj. Dochází do několika ambulancí – neurologie, psychologie, neurochirurgie, fyzioterapie, oční a zubní. Speciálně pedagogické centrum upravuje individuální vzdělávání ve škole.
Se Šimonkem navštěvujeme fyzioterapii a zubní. V 6 letech nás čeká kontrola psychologem.
S oběma kluky každý rok také absolvujeme měsíční lázeňský pobyt.
Tvůj příběh ale nekončí. Máš doma třetího chlapečka, Jakuba. Jaké bylo těhotenství? Byl to opět „boj o život“?
Ano, mám třetí nedonošeňátko. Je to neuvěřitelné, co mi ten život naplánoval. Byla to výzva, mé první kroky při zjištění pozitivního těhotenského testu směřovaly k lékaři. Po poradě s ním jsem se rozhodla, že si miminko ponechám, a dojížděla jsem na četné pravidelné lékařské kontroly. Vydržela jsem „dva v jednom“ poměrně dlouho za běžného chodu domácnosti se dvěma dětmi. Jen jsem víc odpočívala.
Ty jsi se také zúčastnila výzkumu, který vede MUDr. Koucký v rámci projektu Nedoklubka Pomáháme (ne)donošení, že ano?
Ano, zúčastnila, ještě čekám na výsledky… Jsem účastník i výzkumu navazujícího, který vede MUDr. Pařízek. Zajímavé je, že se možná dozvím, že rekonizace mého děložního čípku byla až druhotným faktorem předčasných porodů. To už ale bohužel nezjistím, zda bych předčasně porodila i bez této diagnózy.
Co se stalo, že jsi opět porodila předčasně?
Ve 28. týdnu jsem se opět začala cítit zvláštně. Únik plodové vody, který jsem v noci cítila, se nepotvrdil. Následující týden jsem byla na jeden den hospitalizována, kontrolně. Po propuštění jsem se však do nemocnice vrátila, tentokrát pro odtok plodové vody.
Vydržela jsem ještě dalších 11 dní s odtékající plodovou vodou, než jsem spontánně porodila svého třetího chlapečka Jakuba. Narodil se ve 31 + 2 týdnu těhotenství.
Neuvěřitelné! Jak dlouho jste s Kubíkem byli v porodnici?
Byl velmi šikovný, rychle jsme prošli oddělením JIP a intermediálu a brzy spolu byli na pokoji rooming-in. Tímto děkuji skvělému týmu lékařů a sester pražské apolinářské porodnice, v jejichž péči jsem byla!
Na co myslí máma, která potřetí porodí předčasně? Má ještě strach?
Máma se vždy bojí o život svého dítěte! Nicméně jistou výhodou mi byly předchozí zkušenosti. Rozumíte procesům, které probíhají, a víte, jaké úkony jsou nutné pro zajištění životních potřeb miminka i vás. Věříte lékařům a sestřičkám, kteří vědí, co dělají, a svěřujete jim nový život!
Když porovnáš svůj první porod a ten poslední, bylo pro tebe jednodušší, že už jsi věděla, co tě čeká?
Můj první předčasný porod byl velmi rychlý, zmatečný, rodila jsem v nemocnici, která není vybavena na předčasné porody, byla jsem mladá, nezkušená, vyděšená, neznalá problematiky a bylo to skutečně těžké období. Ano, bylo pro mne v jistém ohledu jednodušší, že jsem již věděla, co mne čeká.
Ze své zkušenosti někoho, kdo to prožil třikrát, co je podle tebe to nejtěžší pro mámu, která má předčasně narozené dítě?
Po předčasném porodu nastává šok, který má své fáze. Každý prožívá jiným způsobem silný emoční stav v době porodu a po něm. Žena je vysílena fyzicky, ale i psychicky. Miminko je na světě a přichází obrovská zodpovědnost za jeho život. Když se miminko narodí předčasně, tušíte, že to není v pořádku a že je nutné zabojovat o jeho život. Myslím si, že nejhorší pro každou maminku nedonošeňátka je bezmoc! Bezmoc, šok, neschopnost se adaptovat na novou, těžkou situaci, sebeobviňování, zoufalství, strach, … Je to obrovská směs pocitů, které je nutné zpracovat a překonat vlastní silou, aby došlo k tomu správnému napojení k vlastnímu miminku. Díky moderní medicíně se daří zachraňovat a léčit miminka bez trvalých zdravotních následků a díky humanizaci na oddělení lze léčit smutné dušičky a srdíčka maminek a tatínků, kteří mohou svá miminka i během léčby fyzicky kontaktovat.
Je něco, co bys chtěla vzkázat maminkám předčasně narozených dětí, které zrovna pláčou u inkubátoru s jejich maličkým miminkem?
Ač je to teď sebevíc těžké a náročné, vězte, že budete brzy se svými miminky doma. Jsou to velcí bojovníci a dokážou neskutečné věci. Věřte lékařům a sestřičkám, protože oni opravdu vědí, co dělají, a vaše miminka jsou v těch nejlepších rukách – v andělských!
Přeji Vám mnoho sil a energie a věřte svým miminkům, ony vás vnímají!
Tatínkům bych vzkázala, buďte svým partnerkám dostatečnou oporou, potřebují vás víc, než si myslíte!
Napsat komentář