Přednosta Neonatologické kliniky v Ústí nad Labem MUDr. Patrik Hitka, Ph.D. si udělal chvilku na rozhovor s námi. Povídali jsme si nejen o tom, proč si jako svou životní profesní cestu zvolil neonatologii, kolik vážilo nejmenší miminko, o které pečoval, jaké má pocity, když vidí své odrostlejší pacienty a co by rád vzkázal rodičům předčasně narozených dětí.
Pane doktore, proč zrovna neonatologie? Jaká byla Vaše cesta k tomuto oboru?
Kam moje paměť sahá, moje široká rodina vždy společně vítala s velkou radostí narození miminka. V průběhu studia na lékařské fakultě (2. lékařská fakulta UK v Praze byla dříve Fakultou dětského lékařství) ve mně sílilo rozhodnutí jít cestou dětského lékařství, velká část výuky totiž probíhala právě na dětských klinikách.
V průběhu 5. ročníku jsme se účastnili porodů. To pro mne bylo velmi dojemné – prostě kouzlo zrození života, příchod nového človíčka. Ale protože porodnictví jako takové je chirurgickým oborem, začal u mne převládat zájem spíše o neonatologii. A nakonec se mi shodou okolností také naskytla možnost po 6. ročníku nastoupit na neonatologické oddělení při Gynekologicko-porodnické klinice v Motole. A tam jsem definitivně přilnul k neonatologii.
Vaše oddělení je tzv. perinatologické centrum, to znamená, že se umíte postarat o děti narozené na samé hranici životaschopnosti. Kolik takto maličkých miminek se u Vás na oddělení ročně narodí?
Ročně se u nás narodí kolem deseti miminek na úplné hranici životaschopnosti…
Ta je u nás dána na 24. týden a/nebo porodní hmotnost 500 gramů. Dnešní medicína ale dokáže zachránit i děti v tzv. šedé zóně. Tedy zhruba od 22. týdne… To jsou skutečně téměř zázraky, co neonatologové umí…
Jsem stále přesvědčený, že to hlavní, díky čemu miminko vyhraje boj o svůj život a své zdraví, ta síla, musí být v miminku samotném. My ostatní můžeme miminku jen nabídnout pomocnou ruku…
Není to tak dávno, co se mluvilo o posunutí hranice na pozdější gestační týden. Vy máte v oboru mnohaleté zkušenosti. Jak vnímáte onu hranici životaschopnosti?
Hranice 24. týdne je určitá umělá hranice. Vnímáme to tak, že kromě nejistoty v určení přesného stáří plodu, je stejně diskutabilní to, jestli miminko porozené ve 23+6 týdnu těhotenství šanci nemá, ale naopak to narozené ve 24+0 již ano…
Kromě faktu, že každý den navíc v děloze se počítá (jak se říká) je důležité i to, aby se ta nejmenší miminka rodila na správném místě. A v ideálním případě také „připravená“, jak jen to při předčasném příchodu na svět jde… Je to tak, pane doktore?
Ano. Obecně se porodníci co nejvíce snaží pozdržet porod do pozdějších týdnů těhotenství. Bohužel mnohokrát se právě v tomto období, na hranici životaschopnosti, musí děti narodit celkem překotně, nepřipravené (jak zaléčení matky antibiotiky, tak vyzrávání plic plodu kúrou kortikoidů).
Pak je zde ještě jeden aspekt. Pouze v perinatologickém centru se personál umí postarat o ta nejmenší miminka. Stává se, že předčasně narozený novorozenec se narodí mimo takovéto specializované centrum a pro tyto případy máme k dispozici transportní službu. Jenže převoz je pro tato miminka velkou zátěží…
Jaké jsou podle Vás limity péče o ta úplně nejmenší miminka?
Vždy závisí na domluvě s rodiči a na tom, jak velký „bojovník“ konkrétní miminko je, ale obecně je velkým limitem pro pokračování péče závažné poškození mozku…
Vzpomenete si, jak velké, nebo spíše vlastně malé, bylo nejmenší miminko, které bylo vaším pacientem? Víte, jak se mu daří dnes?
Nejmenší holčička vážila při narození 360 gramů. Poslední informace, které mám, jsou takové, že je šikovná a bez mentálního nebo tělesného postižení. A nejdříve narozené miminko, které nemá psychomotorické postižení a bylo v naší péči, se narodilo ve 23+1 týdnu těhotenství.
Četla jsem někde Váš výrok o tom, že „předčasně narozeným dětem nevěříte“… Vysvětlil byste nám, jak jste to myslel? Velmi mne to zaujalo!
Tento výrok se vztahoval k zvratům v klinickém stavu miminka. V jednu chvíli máte pocit, že se miminku dobře daří a za 5 minut Vás zavolá sestřička, že se něco dramaticky změnilo… Jinak miminkům samozřejmě věřím! Jsou to velcí malí bojovníci.
Jak se díváte na vývojovou péči, klokánkování rodiči a vůbec co největší přizvání rodičů k péči o miminko? Děje se tak i na vašem oddělení?
Klokánkování je u nás samozřejmostí již řadu let. Možná nejsme tak odvážní jako jiná pracoviště, ale snažíme, aby i hodně malá miminka byla co nejdříve klokánkována. Stejně tak asi nejsme úplně progresivní v zapojování rodičů do péče, bohužel zatím nemáme NIDCAPové pokoje. Snažíme se ale maminky zapojovat co nejdříve do péče – přebalování, opečovávání nosánků dětí na CPAPech atd..
S tím souvisí i moje další otázka. Vy jako zdravotníci jste ve velmi úzkém kontaktu s rodiči, jste pro ně tak trochu i psychologem. Musíte s nimi hodně komunikovat, přestože vlastně oni sami nejsou přímo vašimi pacienty. Obecně: jak rodiče předčasný příchod miminka na svět zvládají?
Rodiče lze rozdělit do několika „kategorií“. Mnohé maminky jsou extrémně úzkostné. Otcové předčasný příchod potomka na svět berou různě – někteří dokonce ani nechtějí chodit na návštěvy… Předpokládám, že se obávají vytvořit si vztah k miminku s velmi nejistou budoucností. Jsou ale i velmi úzkostní tatínci… A jsou i tací rodiče, kteří jsou tvrdě pragmatičtí, z čehož jsem někdy poněkud rozčarován. A bohužel je i část takových, kterým to je jedno, včetně matek…
Čím vám zdravotníkům mohou rodiče nejvíce pomoci při Vaší práci, záchraně života a zdraví jejich děťátka?
Myslím, že hlavně tím, že nám budou důvěřovat.
Pane doktore, vidíte rád své již odrostlejší pacienty? Jaké pocity to ve Vás vyvolá, když vidíte svého původně maličkého, nedonošeného pacienta jako zdravé, veselé dítě?
Napadá mne třeba Honzík, který se narodil ve 27. týdnu těhotenství za dramatických okolností, maminka silně krvácela. Občas se přijde ukázat s rodiči, kteří jsou úžasní. Očekávají od něj tolik, kolik on je schopen zvládnout. V 5 letech hrál tenis, s nástupem do 1. třídy mi přinesli kartičku, že je malým fotbalistou a ve 13 letech trénuje bojové umění… Je ale více dětí, které se s rodiči chodí ukázat a je to vždy velké utvrzení toho, že naše péče má smysl.
Je něco, co byste rád vzkázal rodičům, kteří se právě u inkubátorů strachují o život a zdraví svého nově narozeného děťátka?
Rád bych jim řekl, aby věřili svému miminku. I hodně malá miminka jsou velcí bojovníci!
Na tomto místě můžete shlédnout video, které jsme na oddělení pana doktora Hitky natáčeli. Také cítíte to co my?
Napsat komentář