Maminka dvojčátek narozených ve 31. týdnu: Jsme rodiče miminek do dlaně, my se popereme se vším!

Všechno to začalo dnem, kdy lehce odrostl náš syn Kubík a my si řekli, že bychom mu chtěli dát sourozence… I když na nás ťukaly biologické hodiny, 4 roky se nám nedařilo počít miminko. Vzdali jsme to a zaměřili se na naše koníčky a užívali si s Kubíkem krásnej život…

Dny ubíhaly a i když jsem si z celého srdce přála miminko, snažila jsem se tuhle myšlenku potlačit hodně hluboko… Osud si s námi ale hrozně rád hraje. Celá ta dlouhá doba, co jsem netrpělivě čekala na to, co mi ukáže nejeden těhotenský test! Tentokrát jsem testování vynechala, abych se ušetřila dalšího zklamání. Jenže…

Byla jsem objednaná na roční kontrolu na gynekologii. Pan doktor mi s nadšením sdělil, že čekám miminko ❤️💙 Byla jsem v šoku a štěstím bez sebe 😍 Byla jsem v 5. týdnu těhotenství. Pan doktor mě prohlížel a gratuloval. Když chtěl s vyšetřením skončit, všiml si ještě jednoho váčku… Štěstím mi vyhrkly slzy 😍

Když mi bylo 17, napsala jsem si na papír moje přání. Až mi bude 23 let, chci porodit syna (to se mi splnilo), do 30 si přeju mít 3 děti… A  když mi pan doktor řekl, že čekám dvojčátka, okamžitě jsem si vzpomněla na své velké přání, že se mi opravdu splní!

Kubík mi byl neskutečně velkou oporou, pořád miminka v bříšku hladil a pusinkoval je. Vymýšleli jsme spolu jména, už od chvíle, kdy se dozvěděl že čekáme miminka, prohlásil že to bude Simonka a Sabinka 💙❤️

Všechno probíhalo dobře, termín jsme měli na úžasné magické datum 12. 02. 2021…

Zažila jsem se synem první úžasný sníh a náležitě jsme si ho užili. Den na to jsem od rána cítila nepříjemné píchání v podbřišku. Bylo 5. 12., když jsme v pozdních večerních hodinách raději vyjeli do porodnice… Při příjmu jsem se cítila dost nepříjemně, pan doktor mi dal najevo, že zbytečně otravuji… Poslíčci prý asi… Dostala jsem velkou injekci magnesia a poslali mě domů… Víkend jsem proležela v posteli. Kubík se ode mě nehnul, jako by ta nevinná dětská duše něco tušila.

7.12. ve 4 hodiny ráno mě probudilo lupnutí v bříšku a následné mokro… Vyskočila jsem z postele a budila přítele, že mi teče voda. Kubík spal… Posvítila jsem si telefonem, že si skočím pro ručník a pojedeme do porodnice. Ale pohled na tu ohromnou kaluž krve mě tak paralyzoval, že jsme v tu chvíli nevěděla, jestli mám plakat nebo začít panikařit. Jen jsem tam stála v krvi v noční košilce a dívala se na syna, jak spokojeně spal…

Mezitím přítel začal panikařit, vzbudil moji maminku a ta sestru (ještě jsme bydleli u našich). Já se s tupým výrazem odebrala do sprchy. Sestra mi zavolala sanitku. Já byla tak v šoku, že jsem svou rodinu ještě uklidňovala, nemohla jsem ani plakat. Sanitka dojela prý až za 20 minut. Já mezitím ležela s nohama nahoře… Ujala se mě moc hodná paní doktorka, pořád mě uklidňovala, i když jsem nevykazovala ani náznak paniky, protože jsem byla pořád v šoku. Dokonce mi pustili majáky, aby o mě všichni věděli a jeli se mnou, jako by mě ukradli 🙂 Cesta byla vzdálená nějakých 20 kilometrů, ale mě to přišlo, jako by jsme jeli jen 5 minut…

Valila se ze mě stále spousta krve. Opět ten přístup byl hrozný 🙁 Naštěstí mi ale pan doktor sdělil, že miminka žijí ❤️💙 To bylo jediný, co jsem potřebovala slyšet… To, že v nemocnici vypnuli elektřinu a doktor na mě svítil telefonem, aby mě mohl vyšetřit, už je věc vedlejší, ale vrylo se mi to do paměti.

Začínala jsem si všechno uvědomovat. Odvedli mě na porodní box… Bylo kolem 6 ráno. Přišli mi udělat test na covid a díky tomu jsem na boxu čekala až do půl 5, než mě konečně odvedli na pokoj na JIPce… Neměla jsem kontrakce a porod se nerozbíhal, takže mě tam chtěli udržet co nejdýl… Vlastně do teď nevím, co byla příčina krvácení. Nikdo mi na moji otázku neodpověděl.

Ležela jsem na pokoji 6 dní… Denně se mě ptali, zda mi odtéká čirá voda a já jim denně opakovala, že mi stále teče krev, někdy víc a někdy míň… Po 6 dnech na pokoji, tedy v sobotu 12. 12., jsem ráno začala cítit silnější bolesti v podbřišku. Dalo se to vydržet a monitor prý nic neukazoval… Celý den jsem byla trošku nervózní a chodila často na velkou… Stále jsem to hlásila sestrám, domnívala jsem se, že se čistím před porodem, ale byla jsem uklidněna, že je to z těch antibiotik. Večer už se bolesti stupňovaly, dokonce byly i pravidelnější. Ale na křeče jsem dostala 2 tablety černého uhlí, že prý mám křeče z průjmu. Za 2 hodiny jsem opět nahlásila, že stále lítám na WC i přes tablety. Opět jsem dostala 2 tablety černého uhlí 🙂

Když bylo kolem 11 večer, bolesti jsem již měla po 3 minutách a stupňovaly se, měla jsem strach že opravdu rodím. Byla jsem teprve ve 31. týdnu… Stále jsem si volala sestřičky a snažila se je přesvědčit, že rodím… Jenže mi nikdo nevěřil a přinesly nahřáté polštářky s tím, že mám přece ten průjem, a mám jít konečně spát. Bolesti už byly celkem nesnesitelné, takže mě raději tedy přesunuly na porodní box. V tu chvíli jsem se už opravdu bála… a bylo to…

Byla neděle 13. 12. 2020 a v 7:50 jsem porodila svoji první holčičku Simonku s váhou 1 450 gramů a 42 cm záhlavím a o 5 minut později jsem na svět přivedla koncem pánevním Sabinku s váhou 1 640 gramů a 42 cm. Ve 31+2 týnu 💙❤️

V nemocnici jsem s holkama strávila 39 dní. Byly to dny beznaděje, strachu, pláče… Ale i  štěstí… Při pohledu na ty dva maličké uzlíčky jsem plakala tři dny. Nedokázala jsem se na ně dívat, aniž bych neměla v oku slzu. Proplakala jsem v nemocnici každou noc… Když se nikdo nedíval, plakala jsem kvůli synovi, kterého jsem opustila tak náhle, bez rozloučení, bez vysvětlení… a díky téhle době za mnou nesměl ani přijít. Snášel to velmi špatně. Plakala jsem kvůli holčičkám… že jsem hrozná matka a nedokázala jsem je donosit a ony díky mně takhle trpí omotané hadičkama, místo aby si užívaly jistoty a bezpečí v bříšku..

Všechno dobře dopadlo!

Opravdu hodně mi pomohla rodina, která při mě stála. A ostatní maminky na oddělení. Získala jsem tam úžasné kamarádky a sdílely jsme společně své příběhy našich malých bojovníků. Taky mi hodně pomáhaly holky, úžasný a silný maminky na pokoji s jejich malými velkými bojovníky❤️💙

Zpětně musím říct, že bylo úžasné sledovat, jak ty moje dvě malé lásky rostly před očima. Jaké jsme dělaly pokroky s kojením (a jsem na sebe hrdá, že jsme se zvládly rozkojit bez pomoci), a díky tomu nás pustili domů v 35+6 týdnu..

Holky si vytvořily takový apetit, že na svůj termín, tedy dva měsíce po porodu, pokořily 3 kila své váhy 😊 Jsou úžasné, jsou nádherné, jsou mé 💙❤️😍