„Dobrý den, zasílám příběh ke zveřejnění, pokud využijete. Až dnes jsem sebrala síly o tom psát, je to pro mne stále dost emotivní záležitost,“ napsala nám maminka Míša. Jaký je její příběh? Začtěte se do něj i vy… Nebudeme vás napínat: má šťastný konec!
Zítra to budou dva roky, co jsem šla na běžnou kontrolu před nástupem na mateřskou dovolenou. Byla jsem 30+3. Jediný problém, který jsem registrovala, bylo že malý poslední dobou hodně málo kope, což jsem hlásila hned na začátku – ale doktorka mne uklidňovala, že nejspíš jak roste, tak jen nemá tolik místa na rozmach.
Slyšela jsem: Těhotenství musíme ukončit
Bohužel během prohlídky vlídný pohled doktorky zvážněl. Malý je moc malý. Musíte ještě na kontrolu. Měla jsem to štěstí, že jsem docházela do G-centra, kde jsou vyšetřovny na kde co hned v jedné budově. Během pár minut jsem byla o patro níž na lepším ultrazvuku, kde se dělá běžně prosvícení šíje, genetika. Tam už mi doktorka k mému děsu řekla, že předpovídaná váha miminka je 700 gramů, měla by být 1 500 gramů. Těhotenství musíme ukončit. Ta slova mi rezonují ještě teď v uších, protože jsem nejdříve myslela, že to znamená konec.
…a tak Filípek přišel na svět
Když mi během pár vteřin pravděpodobné zástavy srdce doktorka upřesnila, že malý musí na svět a bojovat, trochu to pomohlo a já se v naprostém šoku nechala odvézt přítelem do FN Olomouc k nástupu skrz předčasný porod. Další vyšetření – třetí během dvou hodin, se stejným výsledkem. V osm hodin ráno druhý den už mě vezli na sál a 4. 6. v 8:13 se narodil Filípek s váhou 780 gramů. Předčil očekávání, ale i tak byl hrozně malinkatý. Miminko do dlaně – doslova. Když jsem ho o pár dní později držela v rukou, z mojí dlaně mu vykukovaly pouze nožičky, ručičky a kousek hlavičky…
Zvládal a zvládá vše bravurně!
Všechno bylo jinak, než jsem si plánovala, než jsem čekala. Nejhorší bylo to, že jsme nevěděli. Nevěděli jsme, co bude. Začal kolotoč odsávání mléka, kontrol, i toho lepšího, a to klokánkování… Ale malý to zvládal v rámci možností na jedničku, podporu kyslíkem měl chvilinku a pak už dýchal sám. Postupně se zvyšovaly dávky mléka co zvládal vypít, rostl. Dodnes nám na zdi visí diplom za první kilo 🙂
Je to neuvěřitelné. Z těch dvou měsíců, které nakonec Fíla musel být v nemocnici, mám ve vzpomínkách změť obav, nadějí a víry. Prostě jsem si nepřipouštěla, že něco bude špatně. A také nebylo. Sice jsme museli rehabilitovat, ale jinak je Fíla naprosto v pořádku. Naopak – vydá za dva takové, jak se říká! Je drobounký, ale je ho všude dost, a také všude slyšet.
Přeji všem, které potkalo něco podobného co mě, ať mohou prcky doma chovat v náručí, společně se smát a ať je co nejdřív ti rošťáci zlobí, jak to děti umí.
Napsat komentář