U lékaře jsem slyšela: „Vidím tam dva domečky.“

Doma už máme 3letého kluka. Když jsem otěhotněla, návštěva u gynekologa mě dost překvapila, když pan doktor povídá: „Vidím tam dva domečky“ 🙂 Byl to pro mě šok i velká radost. Vše probíhalo tak, jak má. Ve 20. týdnu jsem šla na kontrolu a pan doktor povídá: „Musíte na Bulovku.“ Říkám: „Proč, co se děje?“ Odpověď byla: „Máte zkrácený čípek a musí se na to podívat v ambulanci.“ Po přeměření na Bulovce jsem měla čípek 1,7 cm a na jeden prst jsem byla otevřená.

Pan doktor mi řekl, že ve 26. týdnu se sice děti rodí, ale jsou převážně postižené. Tahle věta mě dostala a začala jsem mít ještě větší strach. Dostala jsem doporučení do Podolí a po víkendu jsem měla nástup do nemocnice. Po 24. týdnu mi udělali steh na čípku, po operaci mi začalo tvrdnout břicho a měla jsem kontrakce po třech minutách, říkám si: „Pane bože, ještě ne, holčičky udržte se ještě, doma na vás čeká velký bráška.“ Byla jsem i smířená s tím nejhorším, držel mě nad vodou můj syn. Říkala jsem si, že už dítě mám a je zdravé, a co se má stát, tak se stane, ale holky se udržely.

Na druhý den mi dali kortikoidy. Pan doktor na kontrole mi říká: „Čípek má 3 cm, mohla byste jít domů.“ A já byla šťastná. Doma jsem jen ležela, za 14 dní jsem měla jít na kontrolu. Ráno 6. 12. mě začalo pobolívat břicho a k večeru jsem začala krvácet, do toho jsem měla kontrakce. Jela  jsem do Podolí, kde mi řekli, že mi začíná porod a pokusí se ho zastavit. Nepovedlo se. 7. 12. v 1:30 a 1:31 se narodily moje holčičky – Marie s váhou 800 gramů a Eliška s váhou 830 gramů, císařským řezem. Ležela jsem na JIPu a nevěděla, co mě čeká, jak mě převezli na pokoj. Hladila jsem si břicho a povídala s holkama, ale pak mi došlo, že už nejsou v bříšku, že jsem porodila. Šla jsem se na ně podívat a nevěřila svým vlastním očím, jak byly strašně maličké. Hned jsem začala brečet.

Další dny měla Maruška špatnou kůži, začala se jí loupat a nechtěla se vzdát ventilační podpory. Měly vysoké nároky na umělou plicní ventilaci, infekci, dostaly transfúze, měly mírné otoky genitálií, otevřenou dučej a retinopatii 1. stupně. Jednoho dne mi říká paní doktorka, že Maruška se výrazně zlepšila s kůží a vede se holkám dobře. Měla jsem velkou radost! Šla jsem na pokoj a všem volala dobré zprávy a radovala se. Za necelé dvě hodiny za mnou přišla paní doktorka od holek, říkám si – co se děje? Paní doktorka povídá, že má pro mě špatnou zprávu, Elišku musí operovat, buď má prasklé střevo a nebo něco horšího.

Po operaci jsem šla za holkama s vírou, že bude vše v pořádku. Přišla jsem na RES a inkubátor Elišky byl prázdný. Postavila jsem se k inkubátoru  Marušky a říkám jí: „Tak sestřička tvoje to nedala. Musíš bojovat za ni.“ Když v tom přišla sestra a říká, že Eliška je vedle. Byla jsem v šoku, ale zároveň měla obrovskou radost. Z RESu byly převezeny na JIP a pak na IMP. Po 95 dnech jsme si je konečně mohli vzít domů. ❤️