„26. 3. 2019: Den, kdy se mělo všechno změnit. Byl to den, kdy jsem našla pozitivní těhotenský test. Po dvouletém čekání TO konečně přišlo.“ Začíná své vyprávění maminka Lenka. Jak její příběh pokračoval?
Dlouhá cesta k těhotenství
Předcházela tomu trnitá cesta, na které se objevilo pár problémů jako diagnóza PCOS, možnost podstoupit IVF, následně jen doporučení zaléčení štítné žlázy a tak dále. Největší problém nejspíš byl, že jsem na myšlenku rodiny upnula až moc nezdravě (jako spousta žen) a když jsem konečně začala myslet na něco jiného (konkrétně na změnu práce), tak se zadařilo.
V polovině dubna mi paní doktorka na prvním ultrazvuku sdělila, že čekáme dvojčata – jednovaječná. Já až tak překvapená nebyla, protože dvojčata máme v rodině (můj tatínek je z dvojčat).
Konec I. trimestru přinesl krvácení
Na konci května 2019 jsem skončila na pohotovosti, kvůli krvácení ve 12. týdnu. Naštěstí vše bylo v pořádku a jen jsem měla nakázaný klidový režim. Všechny kontroly dopadly vždy dobře, víceméně ukázkové těhotenství, bez cukrovky a já si užívala, že ve mně rostou 2 nové životy a strašně jsem se těšila, až budou s námi. Termín porodu jsem měla 4. 12. 2019, ale věděla jsem, že pokud půjde vše dobře, stejně se dvojčátka narodí dřív. Těhotenství jsem si užívala, ale do 24. týdne jsem byla pořád nejistá. Od 24. týdne jsem věděla, že kdyby náhodou musela ven, tak je šance na přežití už velká. O Nedoklubku jsem věděla už od dob těhotenství, kdy jsem si pročítala články se šťastnými konci.
1. 9. 2019: Den, kdy se mi absolutně změnil život
Ten den začal naprosto normálně, celý den jsem byla v pohodě, nic mi nebylo, nic nenasvědčovalo tomu, že ten den porodím. Večer stojím v koupelně, chystám se jít se vysprchovat a najednou slyším „plesk“. V první moment jsem si myslela, že jsem neudržela moč a pak mi hned došlo, že to byla plodová voda, a že je malér. Okamžitě jsme sedli do auta a uháněli do nemocnice. Naštěstí máme nemocnici 10 minut autem a naštěstí zrovna jednu z nemocnic, kde najdeme všechny stupně péče, Masarykovu nemocnici v Ústí nad Labem. Následoval kolotoč vyšetření, možnost zastavení porodu pomocí magnezia, napíchnutí antibiotik i kortikoidů. Bohužel naše Áčko mělo už nožičku a pupečník v děloze a tak se hrálo o čas. Do nemocnice jsem dorazila cca kolem 20:30 hodin a naše vymodlené holčičky se narodily ve 21:36 a 21:37 ve 26+5 týdnu těhotenství. Magdalénka s váhou 920 gramů a Emmička s váhou 880 gramů.
Nejhorší noc, kterou jsem zažila, byla ta po porodu
Začala jsem vnímat ještě na sále, ale mluvit jsem nemohla, nešlo to. Chtěla jsem se zeptat, jak to dopadlo, ale hlas mi selhal. Nejhorší bylo už nebýt těhotná, nemít u sebe děti a nevědět nic o tom, jak na tom jsou, jestli žijí. Naštěstí mi hodná sestřička z JIPu volala na JIRP neonatologie a mluvila jsem s paní doktorkou, co měla noční službu. Strašně se mi ulevilo, když mi řekla, že holky jsou stabilizované, dýchají samy a že musíme jen čekat, šance jsou 50:50.
Pak jsem je konečně mohla vidět!
Po dvou dnech, kdy mě přesunuli na standardní pokoj rodiček, jsem konečně mohla vidět moje holčičky. Viděla jsem samozřejmě už fotky, co udělal manžel hned ten večer, co se narodily. Ale moc jsem se na ně těšila. Nicméně pohled na tak malé tvorečky jsem moc dobře nesnesla. Nikdy jsem si nepřipustila, že by to nedopadlo. Vždy jsem jim věřila a věděla, že to zvládnou. Ony byly a jsou neskutečně silné. To já svoji sílu hledala. Měla jsem pocit, že můj život žije někdo jiný, jako by šlo vše mimo mě. Neuvědomovala jsem si, že jsem matka, nebyla jsem s nimi. Chodila jsem za nimi, ale vždycky jsem byla odkázaná na to, až mi je někdo půjčí. Přiznám se, že mi dlouho trvalo, než jsem si k holkám našla cestu. Milovala jsem je od první chvíle, ale měla jsem nějaký blok. Takový pocit asi pochopí jen někdo, kdo si to prožívá. Na sociální síti jsem si našla kamarádku, které se narodili taky dvojčátka, jen o měsíc později. Troufnu si říct, že tím vzniklo přátelství na celý život. Spolu dodnes prožíváme pokroky, starosti i radosti.
Holky byly celkem 72 dní v nemocnici
Víceméně se nám jen potřebovaly „dopéct“. Majda měla krvácení do mozku, chvilku jim trvalo, než se zbavily CPAPu. Každá dostala transfuzi. Ale žádné další problémy neměly. Ale i tak to bylo nejhorší a zároveň nejkrásnější období. Nikdy nepřestaneme děkovat celému personálu MN v Ústí nad Labem. Jsou to naši andělé.
Holky na začátku září oslavily svoje 2. narozeniny. Vyrostly z nich naše neřízené střely, naše malá torpéda. Jsou zdravé, úžasné a všechno zlé je za námi.
Napsat komentář