Michaela začíná své vyprávění: „Nikdy mě nenapadlo, že to jednou bude i náš příběh…Věděla jsem, že se rodí i malilinkatá miminka, která bojují a dokazují svou sílu bojovat o život. Věděla jsem, že ne všechny tyto příběhy končí šťastně. Ale, tak jako i jiné rodiče, nás nikdy nenapadlo, že jednou i my budeme koukat na toho malého drobečka v inkubátoru a předávat mu veškeré svoje síly pro život.“ Začtěte se do jejího příběhu…
Pohodový začátek těhotenství
Jako v každém normálním vztahu jsme i my po několika společných letech začali probírat otázku dětí. Měli jsme to štěstí, že na sebe těhotenství nenechalo dlouho čekat a po vysazení antikoncepce jsem asi do půl roku otěhotněla. Těhotenství probíhalo víceméně v pohodě, přes častý nízký tlak, nedostatek železa a ještě častější ranní nevolnosti, které trvaly celý den, jsem odešla na nemocenskou a těhotenství tak trávila doma.
Byl nám potvrzen chlapeček
Krásně prospíval a v očekávaný den porodu nám oznámili i váhu přes čtyři kila. Porod mi tak pro jeho vyšší váhu začali o dva dny později vyvolávat. Celou noc po zavedení vyvolávací tablety mě provázeli bolesti a začínající kontrakce, ráno mi pan doktor podal další vyvolávací tyčinky se slovy, že do oběda porodím. Se zvyšující se intenzitou bolestí jsem tak prohýřila celou noc i celé poledne. Voda mi praskla k jedné hodině odpoledne a syn spatřil světlo světa ve tři čtvrtě na jedenáct večer. Přesto, že jsem se celou dobu snažila, byl nakonec přirozený porod ukončen a Matyáš se narodil pro zaklíněnou hlavičku, se šňůrou kolem krku císařským řezem s váhou 4 150 gramů a délkou 52 cm. Našeho syna jsme si moc užívali a na otázky pořízení sourozence, jsme měli (tedy hlavně já) jasno, už žádný těhotenství a už vůbec ne porod 🙂
Pak přišly myšlenky na sourozence
Moje přesvědčení začalo nabírat jiný směr, když Maty nastoupil ve třech letech do školky a začal mu doma chybět parťák a vídal kolem sebe děti se sourozenci. Moje biologické hodiny tak znova odstartovaly otázku těhotenství. Měla jsem naplánovanou dovolenou s kamarádkami a chtěli jsme si užít ještě poslední léto jenom s Matýskem, takže ta druhá čárka na těhotenském testu byla opravdu bomba 🙂 Moje druhé těhotenství začalo probíhat podobně jako první, nízký tlak s nedostatkem železa, novinkou ovšem bylo intenzivní zvracení a nechutenství. Ale co, za ten malý zázrak prostě vydržíme všechno. Opět mi bylo doporučeno odejít z práce na neschopenku a užívat si tak těhu období v pohodlí domova. Vše šlo v rámci možností dobře, potvrdili nám vytouženou holčičku a naše těšení se na druhé miminko se ještě víc prohlubovalo.
Nic však netrvá věčně…
Vše se změnilo, když jsem jednoho rána ucítila „únik moči“, který se opakoval přes celý den, to jsem si tedy alespoň myslela. Tuhle domněnku mi ovšem paní doktorka na gynekologii, kam jsme toho večera raději dorazili, vyvrátila. „Odchází vám plodová voda, ale miminko je v pořádku,“ bylo to jediné, co moje hlava pobrala. Pak už jen vím, že mi manžel rychle dovezl nabíječku na mobil, rozloučili jsem se a během několika minut mě sanitka odvážela z Jihlavy směr Praha porodnice Apolinář, kde jsou na předčasné porody připravení.
Na porodních sálech odpovídám sestřičce na nekonečné množství otázek, vyšetřuje mě jeden doktor za druhým, ale to zda-li ve 23+4 týdnu porodím, nebo co se přesně děje, mi nikdo neříká. Snažím se zůstat co nejvíc v klidu, ale s vědomím toho všeho, co se děje a tím, že doma zůstal malý tříletý syn s manželem, mi puká srdce. Nakonec pozdě v noci s několika dávkami injekcí kortikoidů, látky na potlačení porodu a nevím čím vším v žíle, přichází doktor se slovy, že budu ležet na rizikovém oddělení, ale pokud začnu rodit, budou zachraňovat hlavně mě, jelikož miminko je opravdu malé a nachází se ve 23+4 týdnu těhotenství, v takzvané šedé zóně. Nevěřím, brečím a propadám v zoufalství, jsem sama v cizí nemocnici pouze s peněženkou a nabíječkou, snažím se vše vstřebat a informuju domov. Následující den mě čeká další vyšetření a kolo doktorů, kde mi pan doktor Koucký vše vysvětluje a uklidňuje mě.
Deníček u Apolináře
Pro předčasný postupný odtok plodové vody ležím na rizikovém oddělení, dostávám kapačky, antibiotika, železo a už si ani nevzpomínám co všechno, spolubydlící se střídají, dny ubíhají, manžel se synem a rodina za mnou jezdí každý víkend. Brečím, pokaždé, když syn se slzami v očích odjíždí, ale nepřestávám malou přemlouvat, aby si v tom svém vypuštěném bazénku ještě chvilku pobyla. Abych se z toho nezbláznila a jednou to mohla té malé uličnici vyprávět, začnu si psát každý den deník, který po týdnu postuju jako články Deníček u Apolináře na svém blogu. Díky tomu se seznamuji s dalšími maminkami, které si prošly takovou zkouškou, čtu články, hledám informace o předčasných porodech a následné péči o miminko a nestačím se divit, kolik rodičů a dětí si tímto musí projít.
Takto vše zvládám až do 28+5 týdnu
Večer začínám mít tlaky v břiše, noc strávím na ARO, kde mi opět podávají kortikoidy a porod se podaří zastavit. Ráno mě převážejí na, pro mě už tak známé, rizikové oddělení. Už jen ležím s kapačku a doufám, že to malá ještě chvilku uvnitř vydrží. O několik hodin zjišťuji, že vyrážka, kterou mám po těle je následkem podání kapaček na zástavu porodu, poslední mi tak už nepodávají, dostávám magnezium a nesmím se namáhat. Moc dlouho to ale nevydrží, o pár dní později v noci začíná opět tlak v břiše, cítím kontrakce a opakuje se stejný scénář z minula, tentokrát už nedostávám kapačky na potlačení porodu, ale čekáme, co si ta malá kouzelnice vymyslí, zdali se vyklube sama, nebo absolvuji druhý císařský řez. Za epidural do zad na křížové kontrakce bych anesteziologa nejraději políbila, volám manželovi, že třetí dítě určitě nechci a jak ho nesnáším a miluju…
Mám narozeniny a porodím si nejkrásnější dárek
Je 1. října, mám 29.narozeniny a ve 4:49 si ve 29. týdnu porodím ten nejkrásnější dárek. Malilinkatou holčičku s váhou 1 080 gramů, vidím jí jen pár vteřin, sestřička mi jí stihne vyfotit a hned jí v inkubátoru odvážejí. Jsem unavená, vystrašená, ale šťastná, posílám fotku tatínkovi, který je strachy bez sebe. Hned ráno mi sestřička sděluje, že malá se má k světu, je moc šikovná, leží v inkubátoru na hadičkách na novorozeneckém ARO. Stěhuji se na oddělení šestinedělí, čekám na manžela a společně se jdeme podívat na ten malý uzlíček obklopený hadičkami a světem monitorů. Sestřička nám sděluje, co všechno nás čeká a nastiňuje děj několika dalších dní.
Odsávačka se stává mým nejlepším přítelem, klokánkování je tou nejhezčí částí dne a takhle pořád dokola. Madlenka se zbavuje hadičky za hadičkou, výsledky jsou v pořádku a nastává den, kdy mě propouští domů, samozřejmě to probrečím, ale těším se na Matýska. Začíná kolotoč příprav na příchod Madlenky domů, volání si s doktory, jak malá prospívá, odsávání, zamrazování mléka a pravidelné dojíždění do Prahy za malou.
Vše jde docela hladce
Ta se po čtrnácti dnech stěhuje z ARO na JIP, kde si poleží další týden a následně je přesunuta na Intermediální oddělení, po několika dnech je z inkubátoru přeložena na vyhřívané lůžko, bez dechové podpory se ale stále neobejde. Po několika týdnech se domlouváme s paní primářkou na možném převozu k nám do Jihlavy, Madlenka však musí splňovat váhu a nesmí mít kyslíkovou podporu. Všechny podmínky splňuje, takže po veškerých vyšetřeních už převozu nic nebrání. Nastává den D, Majdu nám dnes přivezou do Jihlavy od rána čekám v nemocnici a nemůžu se dočkat, až jí zase uvidím. Několik následujících týdnů u nás probíhá takto. Ráno odvezu Matyho do školky, dopoledne jsem s Madlenkou v nemocnici, kde klokánkujeme, krmíme, mazlíme se a přikládáme k prsu, odpoledne jsem s Matyáškem a po večeři jedu zase za Madou. Tu se stále nedaří na delší dobu držet bez vzduchové podpory a nabízí se otázka, že domů půjde i s kyslíkovou bombou.
A pak jsme konečně mohly jít domů!
Po 57 dnech, co je Madlen na světě, váží 2 270 gramů a já k ní nastupuju do nemocnice, zase o kousek blíž na cestě domů. První noc jsme sice trávily ještě odděleně, ale další dny už jsem měla Madlenku pořád vedle sebe, vzduchové brejličky jsme přikládaly čím dál méně, zvykaly jsme si jedna na druhou a užívaly si, že jsme konečně spolu. Týden tak uběhl jako voda a v pondělí na vizitě jsme dostaly tu nejočekávanější zprávu: “Můžete jít domů.” Nevěřila jsem, že se toho okamžiku dočkáme, na začátku se to zdálo jako nekonečná trať a najednou byla cílová rovinka tady, po tom všem, po 101 dnech v nemocnicích jsme si konečně vezli naší malou holčičku (37. týden) s váhou 2 400 gramů domů.
Máme se dobře. A děkujeme!
Když to teď všechno píšu, ani věřit se mi nechce, že už to jsou dva roky. Z kilového miminka je Madlen už skoro jedenácti kilová holčička. Neskutečně vnímavá, malá rošťanda, která vše krásně dohání, miluje zvířata, jídlo a blbnutí s bráškou, který je jejím velkým vzorem. Pro nás bude vždycky malá velká bojovnice. Princezna, která spatřila svět v krásném zámku, jehož personálu nebudeme moci nikdy dostatečně poděkovat.
Tímto bych i chtěla znovu poděkovat všem lékařům a sestřičkám z porodnice U Apolináře, velké dík panu doktorovi Kouckému a paní primářce Zlatohlávkové. Děkujeme za péči o naší holčičku oddělení JIP z Jihlavské nemocnice, všem sestřičkám a paní doktorce Večeřové. Děkujeme, díky vám a vaší péči je naše holčička a mnoho dalších miminek spokojeně v náručích svých rodičů.
Můžete naší cestu sledovat i na mém instagramu @msmommylife
Napsat komentář