„Když jsem se na svého syna šla poprvé podívat, stála jsem jen pár centimetrů od něho a hystericky plakala. Narodil se předčasně ve 28+4 týdnu těhotenství s váhou 800 gramů a 33 cm. Věděla jsem, že bojuje o život,“ napsala nám maminka Adéle. Dopadlo to dobře? Co myslíte?
Slovo úvodem
Když jsem příběh začala psát, potřebovala jsem si ulevit, ale rozhodla jsem se to sdílet dál (po víc jak pěti letech), protože když se náš syn narodil, příběhy maminek, které sdílely svůj příběh, pro mě byly motorem, že to zvládneme! Útěchou, že v tom nejsem sama a zároveň neskutečným pocitem, že mi někdo rozumí.
Všude kolem mě byla krev
Rozsvítila jsem lampičku u postele a začala zděšením panikařit. Všude kolem mě byla krev. Byly tři hodiny po půlnoci. Nenapadlo mě v tu chvíli nic jiného, než začít volat příteli, který byl několik set kilometrů daleko. Nikdo to nebral… Naštěstí u nás spal brácha, který mě do nemocnice odvezl. To jsem ale netušila, že už se domů nevrátím.
Na příjem nevzpomínám vůbec v dobrém
Sestra se mě ptala, co se děje a když jsem ji popsala, že krvácím, cítila jsem se jako hysterická ženská, co si vymýšlí. Sepsala se mnou pár věcí a poslala mě čekat do čekárny. Chtěla jsem co nejrychleji vyšetřit. Nakonec jsem se dostala k paní doktorce a poté byla hospitalizována.
Krvácení ustálo a tím jsem se i trochu uklidnila
Brzo ráno si pro mě přišla sestřička a odvedla mě k nové paní doktorce na další ultrazvuk. Dívala se na monitor a pak se podívala na mě. Věděla jste, že je miminko menší? Ptala se. Když mi sdělila váhu, byla jsem v šoku. Ani jeden gram od poslední kontroly nepřibral. Do té doby probíhalo vše v pořádku. Musíte okamžitě na sál. Myslím, že z výrazu musela pochopit, že si nic takového nepřeji a že miminko donosím. Nevěděla jsem, jak je to vážné. Ani co to znamená, když se začíná odlučovat placenta. „Miminko to nemusí přežít a vy také ne…“ Nevydala jsem ze sebe ani slovo… Bylo mi… To se nedá ani popsat.
Jak se bude jmenovat?
Chtěla vědět rychle sestra ještě před odjezdem na sál. Měla jsem u sebe telefon, který se vybíjel a věci od krve. Pamatuji si, že jsem se cítila, jako kdybych se už nikdy neměla probudit. V tu chvíli jsem si neuměla představit, že já to přežiji a on ne. Bude se jmenovat George. Okamžitě začala jméno vepisovat na modrou pásku.
Když jsem se probudila, ještě na sále, věděla jsem, že už tam není. Nemocnice do které jsem byla přijata, nebyla pro tak malé dítě vybavená. Sama jsem nevěděla, jak tak malé dítě může vypadat? Co vlastně potřebuje a jakou má šanci na přežití? Nad každou otázkou, co se mi honila hlavou, jsem brečela. Nikdy nezapomenu na sestřičku, která ještě na sále řekla, že se sám zvládl nadechnout. Byla to úleva, ale strach o něj nadále přetrvával. Bylo šílené čekat na další informace. Dívala jsem se do dveří takřikajíc připravena na cokoliv, ale skutečnost byla taková, že jsem na nic připravená nebyla.
Po pár hodinách konečně někdo přišel
Byla to dětská doktorka. Dívala jsem se ji do tváře a snažila se z ní vyčíst, co má na srdci. Začala jsem znovu brečet. Začala mluvit… Je stabilizovaný, uklidnila mě. Začala mi vysvětlovat co se s ním událo, a že mu byl podaný surfaktant. Po třech hodinách, kdy to zvládal sám, musel být připojen na umělou plicní ventilaci. Na chvíli si odpočinul a poté z ní byl zase odpojen. Za zvýšeného kyslíku ukázal, že to dokáže sám.
Přišel tatínek a mohli jsme vyrazit…
Zatímco George ležel v jiné nemocnici já se snažila postavit co nejrychleji na nohy. Dělala jsem vše pro to abych mohla být transportovaná brzo za ním. Noci pro mě byly děsivé a rána byla ještě horší. Čekala jsem na nové zprávy a zajímala se o to, jestli žije. Každý den! Brzy jsem mohla být převezena za ním. Těšila jsem se, až ho uvidím, ale tam někde uvnitř jsem tušila, že to „poprvé“ sama nezvládnu. Nedokázala jsem o tom mluvit nedokázala jsem se na nic ptát, prostě jsem se jen držela a snažila nezhroutit. Počkala jsem na přítele.
Měla jsem před očima zelený pelíšek, na kterém ležel, a sotva byl vidět. Tohle jsem znala z fotky, ale skutečnost pro mě byla ještě horší. Byl tak neskutečně drobounký a křehký. Ještě menší než jsem si vůbec uměla představit. Obklopený přístroji a pípáním. Stála jsem kousek od něj a hystericky plakala.
Některé dny byly lepší jiné horší
Nejvíce mi pomohlo s tím vším se vyrovnat zapojení do péče o něj. Po rozhovoru se sestřičkou jsem si vlastně zapamatovala jen jediné a to, že za ním každé tři hodiny mohu chodit. A taky, že jsem chodila. Ať jsem se cítila jakkoliv, bylo pro mě důležité být v jeho přítomnosti v pohodě a prostě tu pro něj být. Měla jsem heslo. Budu dělat vše tak jako by to mělo být naposled. Kdykoliv jsem ho přebalovala, měřila, myla, otáčela, krmila, hladila, vše jsem dělala jak jen nejlépe a nejcitlivěji jsem mohla. Pro mě to bylo pokaždé „jako“ naposled a každá chvíle s ním byl výjimečná. Každý den byl jiný. Některé dny byly lepší jiné horší
O 5 let později…
Náš syn je zdravý. Je to uličník! Po dvou měsících v nemocnici, prodělané infekci, jedné transfuzi, hooodně pokusech o snížení kyslíku a bojem o každý vypitý ml a nabraný gram jsme to zvládli!!!
Speciální poděkování patří teď již mému muži, bez kterého bych příběh asi nevydala. Jirku beru za tvrďáka. Každý rok, který s našim synem Georgem slavíme narozeniny, jsem naměkko a letos jsem si poprvé všimla, že v tom nejsem sama. Poprvé mi došlo, že to slavíme tak nějak „emočně“ po svém, oba ale s tou největší pokorou v srdci.
Tento příběh sdílím a věnuji všem maminkám co jsou u svých malých hrdinů a tiše sledují jejich boj.
Napsat komentář