Paní Miroslava nám napsala: „Jelikož příběhy nedonošeňátek byli pro mě v době předčasného narození našeho syna hrozně velkou oporou, zasílám i já náš příběh jako povzbuzení pro rodiče, kteří jsou nyní na začátku.“ Syn Jáchymek se jí narodil nečekaně ve 26. týdnu těhotenství. 2. 5. 202 s hmotností 990 gramů a 36cm. Jak to tehdy bylo?
První těhotenství bylo bezproblémové a narodil se nám zdravý, donošený chlapeček. Problémy nastaly, když jsme k němu po letech chtěli ještě sourozence. Třikrát se nám pomocí lékařské vědy podařilo otěhotnět, ale bohužel to pokaždé skončilo špatně.
Další (páté) těhotenství se udrželo a kromě běžných těhotenských komplikací se vyvíjelo dobře. Ovšem strach nás nikdy neopustil. Po prvním screeningu ale přišla první rána. Pozitivní screening na Downův syndrom. Absolvovali jsme odběr plodové vody a i vzhledem k předchozím potratům jsme také podstoupili spoustu genetických vyšetření na všechny možné vady nebo nemoci, které lze u plodu zjistit.
Poprvé jsem našeho chlapečka mohla vidět až druhý den odpoledne, kdy mě za nim manžel na vozíku vezl.
Od té doby jsem k Jáchymkovi chodila každé 3 hodiny. Postupně jsme se naučili v inkubátoru měřit mu teplotu, vyměnit saturační čidlo a přebalit. Často nastávaly situace, kdy se hlasitě rozhoukal monitor, který signalizoval, že Jáchymek nedýchá a že se mu hodně zpomaluje srdíčko. V těch chvílích se i nám téměř zastavilo srdce strachy. Pohled na bezvládné tělíčko, které tak rychle nedostatkem kyslíku zbělalo, byl tak bolestivý. Personál byl ale úžasný! Dokázali Jáchymkovi ihned pomoct a nás uklidnit. Za čas jsme se i my naučili tyhle situace zvládat a Jáchymka sami zpátky “nahodit”.
Po 4 dnech po porodu mě z nemocnice propustili
Všichni kolem si nosili miminka sebou domu, všude kolem čekající tatínci s autosedačkami s miminky a já jsem odcházela z porodnice v slzách, bez miminka. Další šílený den, na který nikdy nezapomenu.
Rozjel se kolotoč dojíždění.
Doma jsme měli našeho prvního syna – prvňáčka, který byl hodný a chápavý, ale maminka a tatínek mu chyběli. Každé ráno jsme jeli 70 km do nemocnice. A večer zase zpátky domů k prvnímu synovi, kterého jsme stihli vidět aspoň před spaním. V noci jsme si ještě volávali na JIP, abychom se zeptali, jak na tom Jáchymek je a přes noc doma každé tři hodiny odsávali mlíčko, které jsme vezli sebou ráno do nemocnice. Každé ráno mě manžel vysadil před nemocnicí a pokračoval do práce. V nemocnici jsem každé tři hodiny, jak to bylo na JIP zavedené, docházela za Jáchymkem na odsání mlíčka, přebalení a klokánkování. Manžel byl s námi, kdykoliv to bylo možné. Snažil se přizpůsobit pracovní dobu co nejvíc, aby také mohl trávit čas u inkubátoru nebo klokánkovaním.
Přítomnost obou rodičů je pro miminko v inkubátoru velmi velkým přínosem. Přes neustálý strach jsme nepřestávali myslet pozitivně. Víkendy jsme trávili v nemocnici celé dny oba dva. Během dlouhých 2 měsíců Jáchymkova pobytu v nemocnici jsme ani jeden den nevynechali cestu za miminkem s mlíčkem nebo cestu večer domů k našemu staršímu synovi.
Nikdy nepřestaneme být vděční těm, kteří ho zachránili. Ať už to byl ten nejvyšší z nás, naše láska a víra, medicína, síla syna a jeho chuť do života nebo síla všech, co se za něj modlili.
Paní Mirko, jste velmi statečná žena, mrzí mě, čím jste si prošla, a máte mé pochopení (já sama porodila „až“ ve 33+1 ). Držím palce, ať všichni už ve zdraví můžete zažívat všechny krásy světa. Mnoho láskyplných, radostných a bezstarostných chvil♥️🙏
Moc vám za tenhle příběh děkuji. Moje mala dceruska se narodila před týdnem v 26+1 vážila 769 gramů. Jsme na tom stejně všude okolo inkubátoru jsou hadičky a mě připravují na to že můžou přijít komplikace. Vás příběh mi dodal energii a naději