Maminka s krásným jménem nám napsala: „Chtěla bych se srdečně podělit o náš příběh a dodat sílu ostatním maminkám. A vzkázat jim, ať neztrácejí naději a ať věří svým miminkům.“ Přečtěte si i vy její příběh. Ač to vypadalo, že porodí už ve 24. týdnu, nakonec se tak stalo o trochu později…
Ještě jsme to neplánovali
Bylo po Vánocích, s přítelem jsme tehdy zrovna den, co jsem zjistila, že jsem těhotná plánovali budoucnost a řekly jsme si, že děti ještě v plánu nejsou. Ten den o pár hodin později jsem si udělala těhotenský test, který jsem měla dlouho schovaný zabalený, byl pozitivní… Před tím přibližně rok jsem o miminko přišla na začátku 8. týdne… ale to je jiný příběh…
Vše probíhalo skvěle
Tak jsem pro jistotu udělala ještě test digitální, který mi ukázal přibližně 4. týden těhotenství. Hned druhý den jsem se objednala na gynekologii… Nemohla jsem tomu uvěřit, byla jsem šťastná a zároveň jsem se bála kvůli prvnímu těhotenství. Chodila jsem často na kontroly, pořád mi bylo více a více nevolno… Několikrát jsem navštívila i pohotovost kvůli bolestem a křečím v břiše. Nicméně, nezjistili nic. Screening dopadl taky dobře, vše vypadalo jak má být.
Instinkt mi říkal, že je něco špatně
Až v jeden den, byla to neděle 11. 7. 2021, přítel zrovna maloval kuchyň, protože jsme se měli druhý den stěhovat do jiného bytu… Já jsem se cítila divně už od rána, chodila jsem často čůrat, můj instinkt mi říkal, že je něco špatně, i když mě vůbec nic nebolelo. Byla jsem 24. týden a odešla mi hlenová zátka, ale já to nepoznala, pouze jsem poslala moji sestře fotku a ta mi napsala: Okamžitě jeďte na pohotovost! To je hlenová zátka! Já celá ve stresu začala jsem se třást, jeli jsme. Ve FN Lochotín Plzeň mě hned vzali, doktorka mě prohlédla a řekla sestričce, aby se ěla podívat. Ano jedna nevěděla, co říct a jen mlčeli. Nebylo to dlouho, asi 2 sekundy, mě to přišlo jak věčnost zatmavilo se mi před očima, zeptala jsem se, co se děje.
Doktorka vyhrkla: Rodíte…!
Okamžitě mi pomohly slézt z kozy, dovezly křeslo a odvezly mě na sál. Odhad malé byl 700 gramů.
Na ten strach nikdy nezapomenu, stihla jsem říct příteli venku, když mě převážely z budovy do budovy, že rodím, ať zavolá mamce. Strávila jsem 3 dny na sále, zastavovali mi porod. Zjistili, že odtekla plodová voda.
Po 3 dnech mě přemístili na rizikové oddělení, kde jsem strávila ještě 24 dní. 4. 8. 2021 jsem ráno necítila pohyby, malá mě kopala ve dne v noci, ale ten den a předchozí tři dny ne. Chtěla jsem na ozvy, kde se jim to nelíbilo a zavolali více doktorů. Už jsem věděla, že je zle, i když mi nic neřekli a snažili se mě uklidnit, jak sestřičky tak doktorky.
V životě jsem necítila větší strach
Odvezli mě na lepší ultrazvuk a tam se zjistilo, že malé hrozí hypotrofie, že více než 4 týdny neprospívá a má špatné průtoky. Zjistila to ta samá paní doktorka, která na mne vyhrkla, že rodím…
Znova jen ticho, tak jsem se znova zeptala, co se děje. Odpověděla jen, že miminku se nelíbí v bříšku a musí ven. Tehdy byl odhad 900 gramů…
V životě jsem necítila větší strach, bezmocnost, brečela jsem celou dobu, co mě vezli v křesle a hladily dvě sestřičky, že všechno dopadne dobře… utěšovaly mě všichni kolem. Já na nic nemyslela než na malinkou. A na ten pocit, kdy bude vše v pořádku. Snažila jsem se myslet pozitivně, ale měla jsem v hlavě zmatek a veliký strach…
A pak se mi malá narodila
Měla jsem oběd takže mě dali nějaké prášky na vylačnění, na sále se jen střídali mezi dveřmi a připravovali mě na akutní císařský řez. Anesteziologové, sestřičky, doktoři…
Narodila se mi moje zdravá holčička Georgiana Melissa s 820 gramy a 36 cm, odpovídala 26+3 a dýchala od narození sama.
Nastal den, kdy mě odvezli na JIP a já viděla poprvé to malinké miminko, všude plno hadiček, zachumlané a tak malinké. Nevěřila jsem, že to je moje dítě. Byla jsem tam jen pět minut a znova mě odvezli na pokoj…. Každým dnem to bylo lepší i se mnou, jizva mě bolela míň, i když to bylo těžké, ale den co den se zlepšovalo vše. Nemohla jsem se dočkat, abych byla co nejdříve na pokoj pro matky, který byl blízko mojí malé holčičky.
Hodně jsem za ní chodila
Pak jsem se konečně přestěhovala k malé a každý den ji navštěvovala a sledovala ji v inkubátoru, poté klokánkovala a vše bylo lepší. Byla jsem šťastná, že prospívá a je zdravá… Dny plynuly a mně to přišlo strašně dlouhé už pak, čekala jsem jen na to, abychom byly obě spolu na roaming in, pokojích kde jsem se o ní starala už sama…
A konečně jsme byly spolu na pokoji!
Konečně mi ji dali na pokoj ve vyhřívaném lůžku s 1 700 gramy. Byla tak malinká pořád a bála jsem se, ale bylo to nádherné, být s ní a poprvé ji mít pro sebe. Bylo to hodně těžké všechno. Malá od narození sama nekadila, pořád jen tlačila a nic. Bez pomoci se nevykakala, v noci nespinkala… nicméně vše bylo v pořádku.
Přišel ten den, kdy jsme mohli jít domů
Já se těšila, po nějakých skoro třech měsících! Na začátku října jsme konečně odcházeli. To bylo slávy! 2 440 gramů a 43 cm. Byla jsem plná strachy, jak to zvládnu…
Musím říct že jsem si začala vážit maličkostí a celkově života a hlavně zdraví mojí holčičky, která to všechno zvládla Nyní 9. 1. 2022 má Melisska 5 400 gramů a 60 cm.
Nikdy neztrácejte naději. Já si vždycky říkala, když jsem přišla k inkubátoru, a pokaždé jsem jen brečela při pohledu na malinké tělíčko: „Nebreč, jsi silná a tím dodáváš sílu malé!“
Vždycky přišla nějaká sestřička a utěšila mě laskavým slovem. A připomenutím toho, jak Melisska prospívá… Po pár dnech jsem chodila s úsměvem a tlačila slzy, bylo to lepší, mnohem. Čím víc jsem se radovala, tím lepší zprávy mi sestřičky sdělovaly ohledně malé.
Napsat komentář