„Ellinka se narodila po naprosto bezproblémovém a pohodovém těhotenství ve 24. týdnu (24+6tt),“ začíná své vyprávění Michaela. Jaký byl její příběh?
Byl to naprostý šok: Těhotenství bylo bezproblémové
Všechny ultrazvuky, vyšetření i testy jsem do té doby měla naprosto v pořádku, v bříšku krásně rostla a já se cítila skvěle. Zlatá holčička.
Proto to byl šok.
Narodila se ve chvíli, kdy já trávila Vánoce a vánoční svátky u rodiny na druhém konci republiky a její tatínek u té své na druhém konci světa, kdy se zároveň i navždy loučil s Ellinčinným dědečkem :o(
Byl podvečer 25. 12. 2020, poprvé za dobu těhotenství mi nebylo moc dobře, cítila jsem se slabá, unavená a nepravidelnými chvilkami mě pobolívalo břicho. Říkala jsem si, že je to TO ono – konečně první příznaky těhotenství… že jsem přece nemohla mít takové štěstí, abych si těch 9 měsíců s Ellinkou v bříšku prošla rájem bez bolesti. Bolesti se stupňovaly, přicházely nepravidelně v delších a pak kratších intervalech a úplně mě omamovaly a paralizovaly… když jsem pak na toaletním papíře uviděla krev, věděla jsem, že takhle to být nemá.
Už cestou do nemocnice jsem si uvědomila, že je opravdu zle, v sanitce jsem krvácela tak moc, že mi krev stékala po nohou proudem a když jsem se v ordinaci z posledních sil svlékla, vypadávaly ze mě už i kusy sražené krve. „Rodíte, jste otevřená na 6-7 centimetrů,“ zněla slova, na která nikdy nezapomenu. Následovala série vyšetření, porada několika lékařů s primářem, co se mnou nakonec bude… Porod už ale nešel zastavit… Dostala jsem kortikoidy na dozrání plic miminka, ty už ale nestihly zabrat… Ellinka se narodila za necelé dvě hodiny od příjezdu do nemocnice, ve 23:25, přirozeně… jediné, co jsem se o ní bezprostředně po porodu dozvěděla, bylo jen to, že váží 700 gramů, a že ŽIJE… Nic dalšího se mi nikdo neodvážil říct. Radši. Nikdo totiž nevěděl, co přinesou další minuty a hodiny.
Celou noc jsem nespala, jen plakala a vzlykala a nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Milion myšlenek, milion výčitek. Hlavou jsem si přehrávala, proč jsem nepoznala, že ty bolesti, které jsem večer měla, byly kontrakce, jak mi později řekli lékaři? O jakém zánětu to mluvili? Vždyť mi do té doby bylo naprosto skvěle. Mohla jsem tomu nějak předejít? Co jsem mohla udělat jinak a lépe? Na zítřek jsem měla koupenou zpáteční jízdenku a měla jet vlakem už domů, jak dlouho se teď domů nepodívám? Nemůžu tady Ellinku nechat samotnou. Jak to teď všechno bude? Jsme na druhém konci republiky. Očima jsem hypnotizovala dveře pokoje, kam mě odvezli a přála si, ať je někdo otevře a řekne mi, jak na tom má holčička je… Ať se konečně dozvím něco víc a nezblázním se strachem a nejistotou. To se ale stalo až ráno.
A manžel? Ten neměl ani tušení, že už se stal tatínkem, sbírala jsem odvahu, jak mu to říct, celou noc jsem měla rozepsanou zprávu a nedokázala mu ji poslat, celou noc jsem chtěla vytočit jeho číslo, ale nedokázala mu zavolat. Bylo to o to citlivější a bolestivější, že v ten moment na druhém konci světa, přes 8 000 km daleko, pohřbíval Ellinčinného dědečka, svého tatínka :o(
Když jsem Ellinku poprvé uviděla, byla tak maličká, průsvitná, samá kůžička… Napojená na spoustu hadiček a jen stěží se mi věřilo, že tohle je TO moje miminko :o( Přesto byla v mých očích nádherná, moje statečná princezna a já i přes veškerý strach a nejasnou budoucnost věřila, že se vším, co ji přijde do cesty, se popere, jak nejlépe dokáže a že jediné, co pro ni v tu chvíli můžu udělat je věřit jí, bojovat s ní a být trpělivá. A že tohle všechno musí i její tatínek. V momentě, kdy se dozvěděl, že už je Ellinka na světě, ihned přebookoval svou zpáteční letenku, letěl z druhého konce světa dlouhých 16 hodin a dalších pět jel do nemocnice, kde jsme ležely.
Prvních pár dní bylo těžkých, opravdu těžkých…
Ellince se nedařilo, byla stále strašně slaboučká, špatně dýchala, dostávala transfuze červených krvinek, s váhou jen a jen klesala, až nakonec vážila jen 580 gramů…
8. 1. 2021 – to byl den našeho prvního klokánkování :o) Ani jsem to nečekala, přišla jsem za Ellinkou jako každý jiný den a sestřička se mě zeptala, jestli si ji chci pochovat… krásné překvapení. Měla přesně 14 dní a vážila 630 gramů. Cítit u sebe svou holčičku, vnímat její teplo a dávat ji to své – tohle jsme obě strašně moc potřebovaly. Možná i právě proto šlo od této chvilky všechno lépe… Ellinka rostla, sílila, přibírala na váze, stále sice dostávala transfuze krvinek, bojovala s dýcháním, nedostatkem vitamínů, neuzavřenou tepennou dučejí, retinopatií očiček a objemnějším, nafouklým bříškem, se kterým si nikdo nevěděl rady… ale… přesto šla pomalými krůčkami vpřed. A já na ni byla neskutečně pyšná.
První její kilo jsme oslavili 47. den
Ato ve velkém stylu, šampaňským :o)) 75. den, s váhou 1 790 gramů, když už to její zdravotní stav dovoloval a byla stabilní, byla na mou žádost převezena do nemocnice v místě našeho bydliště speciální sanitkou pro transport inkubátoru s lékařským a sesterským dohledem, první Ellinčin výlet a rovnou s houkačkou – téměř 500 km daleko :o)) A i já se od Vánoc po tak dlouhé době dostala domů. Druhé její kilo jsme oslavili 84. den… a 94. den jsme si ji odvezli DOMŮ – konečně – s váhou 2 390 gramů a délkou 44 cm. Tepenná dučej se nakonec uzavřela sama bez operace a retinopatie očí vymizela úplně.
Vybojovala si to, zvládla to
Z toho malého uzlíčka, který tenkrát bojoval o každý nový den a nádech, vyrostla krásná a zdravá holčička.
Alespoň tohle jsme si mysleli první měsíc po propuštění z nemocnice. Bohužel se tak nestalo. Ozvalo se její bříško – to objemné, nafouklé bříško, se kterým si dřív nikdo nevěděl rady. Bylo čím dál větší, Ellinka čím dál bolavější, nateklejší, špatně se jí dýchalo. Zjistilo se, že její střívko nezvládá svou funkci, přičemž nám dosud nikdo neřekl proč a o jakou diagnózu konkrétně se jedná, podezření na Hirschprungovu chorobu se vyšetřením nepotvrdilo. Ve čtvrtém bio měsíci ji proto byla vyvedena ileostomie, aby si střevo odpočinulo… tohle pomohlo… a o půl roku později jí byla stomie zanořena. Bříško už jí zdobí jen dvě jizvy, na které jednou bude na hřišti balit kluky :o))
Před pár dny oslavila Ellinka svůj první rok… 12 měsíců bio/8,5, korigo… Má dva zoubky, přetáčí se z bříška na záda a naopak, pilotuje na bříšku kolem dokola, neustále žvatlá, brblá a povídá a i když z každé strany slyším, že už by toho měla umět daleko více – ještě se neplazí, neleze ani nesedí – tak vím, že se snaží a že jednou na to přijde a všechno dožene… intenzivně rehabilitujeme Bobathovou metodou, jezdíme na pravidelné kontroly a zdá se, že to naše miminko do dlaně, které se rozhodlo přijít na svět tolik předčasně, si místečko na tomto světě a u nás v náruči vybojovalo jak nejlépe dokázalo ..
Děkujeme, holčičko naše. Buď zdravá, šťastná… a stále plná síly a odhodlání jako v den, kdy jsi se nám narodila.
Také děkujeme, a nikdy nepřestaneme děkovat, všem lékařům a sestřičkám neonatologického oddělení (JIRP a IMP) v Ústí nad Labem za neskutečnou a oddanou péči o naši Ellinku. Jen díky vám teď mohu psát tento náš příběh a být šťastnou maminkou zdravé holčičky.
Všem malým bojovníčkům, kteří jsou teprve na začátku své dlouhé cesty a jejich statečným rodičům, přejeme hodně štěstí, sil a moře zdraví, trpělivosti a naděje. Nevzdávejte se!
Napsat komentář