Přibík vážil při narození 420 gramů: Narodil se předčasně kvůli preeklampsii

O silný příběh malého Přibíka, obrovského bojovníka, se s námi podělila jeho maminka, neméně statečná Helena. Ta musela svého syna porodit předčasně, protože ji postihla zákeřná těhotenská choroba zvaná preeklampsie. Ta ohrožuje těhotné, pro které může být velmi nebezpečná, stejně jako pro miminka. Přibík i jeho maminka naštěstí přežili… 

Helena nemohla otěhotnět, proto podstoupila IVF. Po prvním nevydařeném pokusu a pauze přišel pokus další. Tentokrát své naděje Helena s mužem upírali ke zmraženému embryu. „Jak neuvěřitelné. Živá buňka, která není pouhým okem vidět, byla zmrazena a poté rozmrazena.“ Vyšlo to! Helena byla konečně těhotná. „Byli jsme tak šťastní a plný vděčnosti.“ Jak sama říká, už tehdy cítila, že miminko, které nosí pod srdcem, je bojovník – však už to, že se uhnízdilo, rostlo a prospívalo, bylo vítězstvím v jednom boji. Jestli to je bojovná holčička, nebo statečný chlapec rodiče nevěděli, chtěli se nechat překvapit.

Helenin vysoký krevní tlak nikdo neřešil

Vše probíhalo v pořádku až na vysoký krevní tlak, který lékař Heleně měřil na každé kontrole. Proto ji pro jistotu odeslal ke kardiologovi, ten provedl příslušná vyšetření, která dopadla dobře. Proto se Helena uklidnila. „Ve 20. týdnu jsem absolvovala druhý velký ultrazvuk. Dle paní doktorky bylo opět, až na vyšší krevní tlak, vše v pořádku,“ vzpomíná Helena na dobu, kdy ještě netušila, že jí těhotenství zkomplikuje preeklampsie a smutně dodává: „Dnes si myslím, že lékařka situaci podcenila a vlastně zanedbala péči o mě…“

Diagnóza zněla jasně: Preeklampsie

Z rizikové poradny pro těhotné byla Helena po odběrech krve a změření tlaku poslána domů. Helena vzpomíná: „To bylo pondělí. Na další kontrolu jsem měla přijít v pátek…“ Před víkendem už si Helena vyslechla onu diagnózu. „Projevila se u vás preeklampsie,“ sdělil jí lékař a pokračoval pro Helenu šokující a nečekanou informací: „Musíte okamžitě na porodní sál. Miminko musí na svět.“ Helena vyděšeně psala manželovi, co se stalo a aby za ní přijel.

Když konečně dorazil, střídali se u nich zdravotníci, každý přišel s nějakou informací o tom, co se bude dít. „Bylo nám sděleno, že jsem momentálně v ohrožení života a dokud není děťátko na světě, mají povinnost mě zachránit na úkor dítěte.“ Dostavil se také neonatolog, který nepřišel s dobrou zprávou. Vyděšeným rodičům řekl, že miminko narozené v tomto gestačním týdnu nemá moc šancí přežít. Helena vzpomíná: „Tohle jako budoucí rodiče vymodleného dítěte slyšet nechcete.“ Nakonec se po dohodě zdravotníci rozhodli nechat Helenu v porodnici, kde byla pečlivě sledována a několikrát denně kontrolována ona i její miminko.

Těhotenství museli lékaři ukončit

O pár dnů později se ale lékařce nelíbil výsledek ultrazvukového vyšetření. Podle ní šlo miminku o život, evidentně neprospívalo. „To byl den, kdy se nám život otočil vzhůru nohama,“ vzpomíná Helena. Ještě ten večer se malý velký bojovník Přibík narodil. „Paní Králová, operace proběhla v pořádku, máte chlapečka,“ slyšela novopečená maminka Helena od anestezioložky po probuzení. „V hlavě jsem měla zmatek. Plakala jsem,“ vypráví Helena vzpomínajíc na tyto těžké chvíle.

Už na JIPce začala odsávat mateřské mléko, aby svému synovi dala to, co pro něj bylo tolik podstatné. Nebylo to vůbec jednoduché, jak potvrzuje: „Nechtěla jsem si připustit, co se stalo, protože jsem si moc dobře uvědomovala, že nejspíš nepřežije. Bála jsem se, jak mě to zraní.“ Helenin manžel na tom byl jinak, tomu se ulevilo, že jeho syn i manželka jsou v pořádku. Když byla Helena přeložena na oddělení šestinedělí, přišla nabídka od sestřiček, že by se mohla jít podívat na synka. Helena na tu chvíli nerada vzpomíná: „Říkala jsem jim, že nechci. Strašně jsem se bála… Pořád jsem myslela na to, že nepřežije.“ Sestřičky se jí spolu s manželem snažily přesvědčit, že její strach je v pořádku, ale že nad ní nemusí vyhrát. „Pamatuji si to jako včera, když mě muž vezl na vozíku ke dveřím, které jsem vůbec nevěděla, že existují. Zazvonil na zvonek a ohlásil nás, že jdeme za synem. Byl tak natěšený.“

Helena se se svým mužem ocitli v novém světě. Stáli u inkubátoru a koukali na miminko mezi hadičkami, s maskou na obličejíčku. Maličké tak, že by se doslova vešlo do dlaní. Přibík vážil pouhých 420 gramů… Od lékařů rodiče slyšeli, že jejich syn je stabilizovaný, že nejdůležitějších je 72 hodin po porodu, a že poté následuje dlouhá cesta, během které se může stát cokoliv.

Na dny po narození syna Helena nerada vzpomíná

Pro oba rodiče bylo důležité, že si mohou svého malého syna pohladit. Naučili se otevřít dvířka od inkubátoru… „Po pěti dnech od porodu mě propustily domů. Od toho dne jsme za synem dojížděli každé odpoledne,“ říká Helena. Pravidelně odstříkávala dál mateřské mléko. Nevynechávala ani noc – věděla, že noční odsávání je velmi důležité pro udržení laktace. To potom s manželem vozili do porodnice, aby malý Přibík měl dostatek toho, co potřeboval.

Šestý den si Helena mohla svého synka poprvé pochovat. Helena popisuje, jak úžasné to bylo: „To byl pocit. Mít toho drobečka u sebe!“ Tehdy si Přibíka pochovala v hnízdečku. Klokánkování – tedy přiložení miminka na nahý hrudník – se maminka Helena dočkala až 17 dní po porodu. A od toho dne to byla oblíbená činnost, kterou se svým synem provozovala co nejčastěji, nejen kvůli podpoře laktace, ale hlavně pro to, že to byly ty nejhezčí společné chvíle. „S tatínkem jsme se v klokánkování střídali, ale já si to užívala častěji,“ usmívá se Helena.

S předčasně narozenými miminky je to jako na houpačce

To Helena velmi dobře pochopila, když ji jednoho dne na cestě za synem zastavila paní doktorka, aby jí sdělila nové informace o zdravotním stavu Přibíka. Při kontrolním ultrazvuku hlavičky zdravotníci odhalili dvě cysty na jeho mozku. „Mně tehdy vážnost situace v první chvíli nedošla,“ vypráví Helena. „Myslela jsem, že se dají operovat nebo prasknou a ztratí se. A vše bude zase dobré…“ Paní doktorka ale Heleně opatrně sdělovala, že bude Přibík pravděpodobně postižený. Nedokázala však říci do jaké míry – zda bude mít pouze opožděný vývoj, nebo bude jeho postižení celkové a závažné. „Řekla mi, že to ukáže až čas… Nevím, kolikrát se člověk může za život zhroutit, ale mě se to opět stalo,“ říká smutně Helena. Dodává ale, že si uvědomovala, že by se měla kvůli Přibíkovi snažit zůstat v co největší pohodě.

Myšlenky byly neodbytné, včetně oné známe otázky: „Proč zrovna my?“ Heleně nešlo přestat myslet na to, že bude mít postižené dítě. „Sestřičky i lékaři se nás snažili lehce uklidnit, že Přibík vnímá, a že to nevypadá, že by měl být vážně postižený.“ Helena nerada na ty dny vzpomíná, s mužem žili ze dne na den, dovolili si opět doufat v dobrý konec. Nejen Heleně a jejímu muži, ale i celé širší rodině tehdy velmi pomáhala kamera, která byla u Přibíkova inkubátoru. Kdykoliv se tak na svůj malý poklad mohli podívat.

Novopečená rodina stále neměla vyhráno

Přibík bojoval se zánětem – začalo se mu zvětšovat bříško, bylo nafouklé červené, žilkaté. Zdravotníci bedlivě jeho stav kontrolovali. Domnívali se totiž, že by mohl mít zánět střev, kterým předčasně narozené děti často trpí. Nevyhnutelná bohužel nakonec byla operace. Tehdy Přibík vážil pouhých 1 200 gramů. Heleně se na to nevzpomíná lehce: „Je to nepředstavitelné, že takto malé dítě lze operovat. Jeli jsme se s Přibíkem rozloučit. Povzbudit ho, že vše bude dobré.“ Zákrok dopadl dobře – zjistilo se, že šlo o zánět slepého střeva. Chirurg, který Přibíka operoval, dal vše v bříšku do pořádku. A od té doby se jeho stav pomalu, ale jistě začal zlepšovat. Dokonce se snižovala potřeba podpory v dýchání.

Neuvěřitelné se stalo skutečností: Pyšní rodiče si nesli syna domů!

Jakmile se Přibík dostal na oddělení intermediární a byl oblečen do bodýčka, rodiče si konečně dovolili být optimističtí. „Poprvé jsme tehdy vyzkoušeli přiložení k prsu. Moc to ale nešlo, Přibík nevěděl, co dělat,“ konečně se usmívá Helena při trochu veselejší vzpomínce. Brzy na to Helena mohla k synovi nastoupit na pobyt do nemocnice. To Přibík vážil už celá 2 kila a byl to tedy už „velký kluk“. „Trénovali jsme papání, aby už nemusel mít krmící sondu do bříška. Učila jsem se orofaciální stimulaci, cvičení vojtovy metody a další. Střídali se u nás návštěvy. Nikdo kromě mě a manžela do té doby syna na živo neviděl. Dělali jsme si legraci, že je to naše utajované dítě,“ směje se Helena. Pak konečně přišel ten den! Helena září: „Ten pocit, že už nebudeme v nemocnici, že toho našeho chlapečka budeme mít doma a budeme konečně všichni pohromadě, nejde popsat!“

 

Péče o Přibíka byla stejná jako o každé miminko

Jen lékařů, ke kterým bylo třeba chodit na kontroly, bylo více. Neurologie, kardiologie, oční, plicní, ortopedie, foniatrie a hlavně fyzioterapie – to vše museli rodiče s Přibíkem absolvovat. Cvičili také „vojtovku“. Chlapec absolvoval operaci tříselné kýly. Vyšetřen byl také na magnetické resonanci. „A tehdy začaly padat verdikty,“ říká Helena. Potvrzena byla střední forma dětské mozkové obrny, kvadrupostižení a zvětšená levá mozková komora.

Jaká je prognóza? „To nikdo nedokáže moc říci,“ říká Helena a dodává: „Neví se, zda bude jednou chodit, jestli se zvládne sám najíst a napít, či jestli bude mluvit. Zvládá zatím otočení na bříško, ale to je vše. V roce Přibík vážil 5,5 kilogramu a měřil 62 cm.“ Helena má štěstí v tom, že její rodina i přátelé situaci chápu a maximálně je podporují. Jak moc je celá situace bolestná dokládají Helenina slova: „Já jsem se s tím vším velmi prala. Slovo „postižený“ mi nešlo ani vyslovit. Když se mě někdo ptal co synovi je, říkala jsem, že je nemocný.“

Přibík je obrovský bojovník

Zdravotní stav Přibíka je následkem jeho velmi časného příchodu na svět. Byl opravdu extrémně maličké miminko. Další následné diagnózy se stále objevují a pravděpodobně také objevovat i nadále budou. Přibíkovo rodině pomáhá Raná péče a pomoc je to velmi podstatná. Helena vážně říká: „Trvalo, než jsem si připustila, že syn není nemocný, ale postižený. Přestala jsem se za to stydět a začala být naopak velmi pyšná na každý malý nebo velký pokrok, který udělal. Ale neobešlo se to bez pomoci. Skončila jsem v péči psychiatra, neboť těch starostí a všeho kolem, bylo na mě moc.“

Přibík je skutečně velmi šikovný a dělá pokroky. Plazí se, válí sudy, zajímá se o svět, je veselý a usměvavý – což můžete vidět na jeho fotkách. Během prvního pobytu v lázních se Přibík naučil foukat, říkat první slůvko, zbavil se dudlíku… O tom, že pobyt v Hamzově léčebně v Luži-Košumberku měl smysl Helena vůbec nepochybuje: „Vyplatilo se to! Každý den se nám mění před očima. Tolik se učí, víc si žvatlá a mentálně se hodně posunul.“ Helena své vyprávění uzavírá slovy, které nesou obrovskou pravdu:

„S dětmi ten život získá úplně jiný rozměr. Mnohem, mnohem hezčí.“

 

 

Přečtěte si rozhovor s maminkou Helenou o preeklampsii.

Informace o PREEKLAMPSII si můžete přečíst zde.