„Ráda bych se s vámi podělila o náš příběh, který se mi nevyprávěl nikdy úplně lehce, ale třeba to někomu pomůže stejně jako mně, když jsem si četla osudy jiných rodičů a jejich dětí.“ Tak začíná e-mail od maminky Kristýny… Jaký je příběh její dcerky Stelly?
Těhotenství bylo vytoužené
Čekali jsme 2 a půl roku, než jsem na těhotenském testu objevila dvě čárky. Užívala jsem si každý den i přes dlouhé nevolnosti, pod srdcem jsem nosila nový život a to mě naplňovalo neskutečnou láskou. S přítelem jsme se moc těšili a zároveň se strachovali při každé kontrole.
Můj bývalý gynekolog mě „strašil“
Říkal, že mám málo plodové vody a placenta špatně vyživuje. Nic ale nedělal a říkal, že je vše v normě. Nechápala jsem jeho postupy a proto jsem si sama sehnala jiného pana doktora a poprosila ho o prohlídku. Tento pan doktor mě ujistil, že miminko je v pořádku a nic z toho, s čím jsem přišla, není pravda. V tu dobu jsem byla 25+6. Dál jsem ale chodila na prohlídku ke svému gynekologovi… Čas plynul a já jsem ve 29. týdnu začala cítit neznámé pobolívání podbřišku. Řekla jsem to na běžné prohlídce, ale nic se nedělo. To samé se opakovalo ve 31. týdnu – opět nic. I přesto, že jsem se jen tak mezi řečí zmínila o mé konizaci děložního čípku (o které gynekolog věděl, jelikož mě sám operoval), ale ujišťoval mě, že to na průběh těhotenství nemá vliv. Za dva týdny jsem porodila..
Dcera se narodila ve 33. týdnu
Víkend před porodem jsem měla bolesti a tak mě přítel odvezl na pohotovost, tam jsem měla štěstí na úžasnou paní doktorku a celkový přístup personálu. Po prohlídce miminka ultrazvukem, kde nebylo nic zjištěno, paní doktorka prohlídla i mě a zjistila, že můj děložní čípek měří pouhý 1 cm. To jsem byla 32+5 – odeslali mě do nejbližší nemocnice k hospitalizaci, ale ani tam se nepodařilo miminko udržet.
Za dva dny jsem porodila. Dcera se narodila ve 33+1, vážila 1 910 gramů a měřila 43cm a byla okamžitě odvezena na JIP. Měla jsem to štěstí, že jsem mohla zůstat v nemocnici a docházet celé dva týdny za dcerou na JIP a poslední týden jsem už ji měla u sebe na pokoji. Celkem jsme tedy byly v nemocnici 3 týdny. Řekla bych, že Stellinka zvládala situaci vcelku dobře.
Začátek nebyl jednoduchý
Trpěla na apnoické pauzy, monitor dost často hlásil pokles, ale sestřičky byly skvělé a se vším pomáhaly a hodně vysvětlovaly, dostávala kofein na podporu dýchání, jelikož plíce nebyly dostatečně vyvinuté, měla žloutenku, která se 3x vrátila. Ale i přes veškerý stres jsem si užívala každou chvíli se svojí dcerou a byla jsem ráda za každý den, kdy nás mohl navštívit přítel.
Byly dny různé, některé méně náročné, některé na psychiku opravdu hrozné. Při každé apnoické pauze, které byly především při jídle, jsme se báli o to víc… Váha dceři spadla dolů, ostatně jako všem minkům, ale bylo to v normě a za 14 dní po porodu se dostala na váhu 2 kg a tak se dostala z inkubátoru na vyhřívanou postýlku. Za dva dny jsme se dostaly společně z JIP na šestinedělí a konečně byly spolu. Za 5 dní nás propustily domů.
Vše se zdálo být v pořádku…
Radovali jsme se ze společných chvil doma, apnoické pauzy byly občas, ale po týdnu se objevily opět ve velkém, skoro při každém jídle. Po 10 dnech jsem si začala všímat mramorované kůže. Druhý den večer, byla to sobota, měsíc a den po narození, se Stellinka neprobudila na jídlo a byla apatická.
Na pohotovosti nám po telefonu řekli, ať okamžitě přijedeme. Po příjezdu byla okamžitě převezena z dětského oddělení na dětskou JIP a čekalo se na výsledky krve. CRP měla 33 a to je prý pro tak malé miminko vysoké. Krev prokázala zánět v těle a tak nasadili antibiotika. Mohlo to být cokoliv – zápal plic, zánět mozkových blan a my jsme se báli, abychom o dceru nepřišli.
Výsledky po druhém odběru krve jsme měli ještě v neděli večer a zjistilo se, že naše dcera má sepsi, laicky otravu krve a nikdo nevěděl z čeho… Až po pár dnech, kdy bylo veškeré vyšetření, se po kultivaci stolice zjistila přemnožená bakterie Ecoli, ale do dnes nevíme, kde, kdy a jak se to stalo. Naštěstí antibiotika zabrala, my jsme si týden poležely v nemocnici a přáli jsme si, aby vše bylo už v pořádku.
Bohužel komplikace nekončily
Bohužel to netrvalo dlouho a v listopadu začala mít dcera průjmy, kojení šlo špatně, ale naše bývalá pediatrička nic nechtěla řešit. Dlouho jsme je prosili o výtěry, vyšetření a jiné, ale nikdy nám nevyhověli. Jen ji udělali CRP, z kterého se nic neprokázalo až pomalu, ale jistě, dcera přestávala jíst úplně – nešlo nic, kojení, ani flaška, pila méně a méně, MM ani UM.
Až po Vánocích, kdy mi za celý den vypila jen 200 ml, jsem jela na pohotovost a tam si nás po probrečené zkoušce dát jídlo, nechali. Druhý den, kdy se nic nezměnilo, zavedli dceři sondu do žaludku a čekali jsme na různá vyšetření. Bohužel nám vyšel i pozitivní test na covid a tak jsme byly v izolaci. Dlouhých 17 dní jsme byly v nemocnici a jediné, co se zjistilo, že má dcera ve střevech rotaviry a astroviry a k tomu soor, který nikdo neléčil a masivně se rozrostl až do střev.
Tento další dlouhý příběh pokračoval hospitalizací v jiné nemocnici, proběhla spousta vyšetření a na nic se nepřišlo. Rotaviry jsme vyléčili probiotiky, soor léky a kapačkami, ale covid přetrvával celý dlouhý měsíc – tudíž pro nás to znamenalo izolaci a bylo to opravdu náročné. Přítel nás neviděl bez tří dnů celý měsíc. Až po všech jiných vyšetřeních pan doktor na gastru přistoupil na endoskopii jícnu. Nic ale nebylo prokázané a tak život se sondou do žaludku pokračoval, my jsme si Stellinku odvezli domů a krmili přes hadičku..
Jíst jí prostě nešlo
Zkoušeli jsme všemožné i nemožné, ale nic nepomáhalo k tomu, aby dcera začala jíst. Smířili jsme se s tím, že veškerá onemocnění ji natolik ublížila, že si s tím tělíčko neumělo poradit. Bylo to náročné, musela jsem se naučit zavádět sondu, měnit ji minimálně každý týden a jezdit na kontroly a cvičení. Do toho měl přítel školení 200 km daleko od domova na dva měsíce a my zůstaly samy na vše. Naštěstí nám rodina pomohla…
A pak konečně začala jíst!
Když už přišel čas, kdy mohla Stellinka příkrmy, začali jsme zkoušet jídlo na lžičku, protože pít zapomněla, nic z toho neuměla, dávila se mlékem, vodou a vším tekutým. Od února na příkrmech do pusinky a mlékem do sondy jsme ušli další dva měsíce dlouhé cesty. Ale v dubnu se na nás usmálo štěstí a potkaly jsme se s paní doktorkou, která nás velmi podporovala, do toho jsem měli podporu i od naší nové pediatričky, byli jsme na návštěvě u mé rodiny, přítelovi skončilo školení a my po různých zkouškách s jídlem konečně vyhráli a 10. dubna jsme už sondu nezavedli. Bylo to těžké, moc jsme se báli, aby vše bylo v pořádku, ale zkoušeli jsme stále něco nového a dceři od samého začátku věřili, že to zvládne. Na ten den nikdy nezapomeneme, dcera byla starší a zvládala papat na lžičku a my jsme se postupně posouvali dál a dál.
Dnes je Stellince 19 měsíců, je moc šikovná a je s ní velká sranda. S pitím a jídlem stále trochu bojujeme, není to žádný jedlík, ale doufáme, že to špatné jsme si vybrali a bude už jen dobře.
Napsat komentář