Maminka Kristýna píše: „Náš příběh začal intuicí a to hned na začátku dlouho očekávaného těhotenství.“ Tajemný začátek e-mailu, že? Jaký je příběh Týny a jejího předčasně narozeného miminka?
Nejistota a strach!
Namísto euforie a pocitu štěstí se dostavil spíš zvláštní pocit nejistoty a strachu. Jasně, mimo to i obrovská vděčnost a nadšení, ale jako by mi něco říkalo “Tak, a teď se připrav, to bude jízda.” A to byla, velká emocionální horská dráha.
Vše začalo hned 1.screeningem, kde na ultrazvuku bylo vše v pořádku, dokonce jsme už i věděli, že to bude chlapeček, ovšem krevní testy vypadaly jinak. Podle nich jsme měli obrovskou šanci, že chlapeček nebude zdravotně v pořádku. Zaplatili jsme další testy, které už dopadly naprosto ukázkově. Uf!
Dovolila jsem si se těšit, ale…
Začala jsem si připouštět, že jsem opravdu těhotná, že už se snad žádných špatných zpráv nedočkáme. Dočkali. Druhotrimestrální screening se paní doktorce opět nezdál, tentokrát to ale bylo naopak, krev v pořádku, ale chlapeček neprospíval, jak by měl.
Za 4 týdny proběhla kontrola, kde už růstem zaostával zhruba o 3 týdny a byla jsem okamžitě poslána do rizikové poradny v Brně na Obilním trhu, kde si mě převzala neskutečně úžasná paní doktorka Jouzová.
Ta rozhodla o krátkodobé hospitalizaci a aplikaci kortikoidů na dozrání plic miminka, nebylo totiž možné odhadnout, kdy porodím. Tehdy jsem byla ve 27.týdnu těhotenství…
Dostala jsem covid a šlo to „ráz na ráz“
Hospitalizovaná jsem byla 4 dny a vše bylo natolik v pořádku, že jsem byla ještě na dobu neurčitou propuštěná domů s tím, že na kontroly budu jezdit každé 3 dny. Takhle jsme to zvládli ještě 3 zázračné týdny, než jsem ovšem dostala covid. A pak už to šlo ráz naráz. Znovu hospitalizace, tentokrát už jsme ale věděli, že rodit budu za pár hodin. Přesně za 17.
A tak Maxík přišel na svět
Po porodu mi přišlo, že si moc neuvědomuju, že jsem svého syna porodila ve 31+3 týdnu. Vždyť je to “jen” o dva měsíce, určitě to zvládne levou zadní. Zvládl, ale určitě ne levou zadní. Narodil se v 10 hodin s váhou 810 gramů, nemusel být sice resuscitován, ale vidět jsem ho ani tak nemohla, byla jsem přispaná a vzbudila se u šití.
Porod vedla již zmíněná paní doktorka Jouzová, kterou jsem o to i moc prosila, s ní se o nás oba postaralo dalších asi (pocitově) 12 lidí.
Nemůžu být vděčnější za celý zdravotnický tým, ačkoliv jsem si náš první porod představovala docela jinak.
Za Maxíkem mi bylo přislíbeno, že bych se mohla podívat za cca 12 hodin od porodu, to odpovídalo desáté hodině večerní. Hurá, to vydržím!
Přišly ale komplikace
Kolem 9. večer zamnou přišla paní doktorka z dětské JIP, kde do té doby Maxík byl. Myslela jsem, že mě naloží na vozík a jedu se za ním konečně podívat, to se ale nestalo, řekla nezapomenutelnou větu: “Maminko, Maxík se nám nelíbí, bude nutný převoz do dětské nemocnice, je mi to líto, potřebuju podepsat souhlas.” A v tu chvíli mi došlo, jak brzy jsem porodila, a co všechno možné i nemožné nás čeká. Maxík měl torzi jednoho varlete, které se bohužel nepodařilo zachránit. Ale byl bez dechové podpory, naprosto stabilní a zvládal to na jedničku. Super, tak nejhorší jsme si vybrali a teď už bude určitě všechno v pořádku. Jasně.
Maximka jsem poprvé viděla na Valentýna
Svátek zamilovaných, dovezli mi ho zpět na Obilňák, kde nás spolu čekalo dalších 8 týdnů, byl to božský den, doslova a do písmene. Spolu s Maxíkovým tátou Matějem jsme šli za naším synem poprvé společně, do té doby za ním jezdil pouze on, náš úžasný a silný táta. Bylo to samozřejmě nepopsatelné. Byl tak maličký, opravdu miminko do dlaně. Vypadal jako ty, co jsem vídala na JIP všude okolo sebe a přišly mi docela normální, sama sobě jsem se musela pousmát, tohle si opravdu nikdo nedovede představit, jak malý člověk to byl.
Chodila jsem za Maxíkem co nejvíc
Svůj pokoj jsem měla dole na intermediárním oddělení, a každé 3 hodiny chodila nahoru za svým chlapečkem, odstříkávala jsem mléko, četla mu Malého prince a učila se celou péči o takového drobečka, všechno probíhalo s rukama v inkubátoru. Někdy jsem tam seděla až do dalšího krmení, tu dobu jsme klokánkovali, což byly další nezapomenutelné okamžiky, tak trochu netradiční bonding mezi všemi těmi pípajícími přístroji, kde byla někdy atmosféra tak hustá, že by se dala krájet.
Po 9 dnech jsme se konečně dočkali a Maxíka mi jedna ze sestřiček přivezla na pokoj. Božínku, váží 950 gramů a já už se o něj budu starat skoro sama, za pomoci úžasných sestřiček samozřejmě, ale už byl prostě jen můj.
Za 2 týdny přišel další šok
Večer před koupáním jsem v plence objevila krev. Ach jo, co to zase je, proč, pokládala jsem si klasické otázky, ale brzo si uvědomila, že na ty teď není čas, musím zůstat silná. Maxík byl 10 dní na infuzích, takže sotva se začal přisávat na kojení, nemohli jsme v tom pokračovat.
Z úst paní doktorky zaznělo: “Nekrotizující enterokolitida, té se obáváme, ale nic negooglete maminko, chlapeček je stabilní, zatím není nutný převoz do dětské nemocnice.” Cože, jaký převoz? To už nemůžu zvládnout, ale jak jsem četla tady na Nedoklubku, být silný je někdy to jediné, co nám zbývá.
A tak jsem sebrala síly a byla tak statečná, že to teď zpětně ani sama nechápu. Ale to určitě každá z nás, maminek!
Naštěstí jsme nic takového znovu podstupovat nemuseli, Maxík se zotavoval díky celému týmu a pořádné dávce antibiotik naprosto ukázkově. Bohužel ale nemohl dostávat moje mléko, ani tzv. fortifikaci, díky které by mnohem více přibíral, a tak se nám cesta domů zase o kus oddálila, ale nevadí, dočkáme se.
A dočkali jsme se!
Po přesně 8 týdnech jsme se opravdu dočkali, my si sbalili naše malé (nedo)klubíčko s pouhými 1 760 gramy a mohli jet domů. Domů, to bylo nejoblíbenější slovo, co paní doktorka vyslovila.
Chtěla bych říct, že na konci každého tunelu je světlo. No, to je asi troufalé, ale my ho našli a já za to děkuji každý den. I Vám, Nedoklubko, děkuji na stotisíckrát za vše, co pro nás všechny děláte.
Napsat komentář