„Zdravím vás do Nedoklubka. Děkuji za to, co děláte. 💜“ Takhle hezky začíná e-mail, který nám poslala Alice a pokračuje: „Chtěla bych se podělit o náš příběh.“ My její příběh nyní s vámi sdílíme.
Zázračné těhotenství
Asi půl roku před otěhotněním nám po vyšetření v centru asistované reprodukce sdělili, že šance na otěhotnění je téměř nulová, z různých důvodů… Proto jsem těm dvěma čárkám na testu, který jsem si v srpnu 2020 dělala, nemohla uvěřit…
Od samého začátku jsem měla rizikové těhotenství, vzhledem k mým gynekologickým letitým problémům, cukrovce druhého typu a zpomalené funkci štítné žlázy… Samozřejmě se brzy přidal vysoký tlak a preeklampsie. Opravdu jsem se šetřila, skoro pořád ležela, snažila se nenervovat a tak… Na konci ledna, v den stěhování se do vysněného domu, mi zemřela babička…
Kvůli malé jsem se psychicky držela…
Do toho mi bylo asi týden poté hodně zle, kašel, rýma, dýchavičnost. Covid test však negativní. Když jsem 8. 2. v necelém sedmém měsíci šla na kontrolu ke své gynekoložce, naměřila mi hodně vysoký tlak, takže jsem se musela sbalit a večer se jet nechat přijmout do nemocnice, prý na den, dva, na pozorování… Bohužel, při příjmu toho dne mi covid test vyšel pozitivní. Bylo osmého února, třináctého jsme měli mít svatbu… Termín porodu byl až 12. 4..
V nemocnici ve Slaném se opravdu snažili, musím moc poděkovat celému týmu, který se o mě staral, hlavně své gynekoložce, primářce MUDr. Matouškové. Dva dny se snažili můj extrémně vysoký tlak snížit, vždy se zadařilo jen na chvilku… Moc jsem tohle všechno nevnímala. Pamatuji si toho z těchto dnů hrozně málo.
Nechápala jsem, že mne převáží, abych porodila
Ve středu 10. 2. kolem osmé hodiny ráno se rozhodlo a paní primářka mi domluvila převoz do Motola. Nechápala jsem proč, mám se přece v sobotu vdávat, malá je ještě navíc hrozně malá, nemám ani pořádné bříško, nemáme doma nic připravené, dům je napůl v rekonstrukci… Při převozu mě pořád hrozně hodná paní doktorka od záchranářů utěšovala, pořád mi nedocházelo, že jedu na porod. Jsem přece v 31+2tt teprve…
Po příjezdu do Motola jsem jela hned do nějaké místnosti, kde se mě ptali na jméno pro miminko a podobné věci, pořád jsem jim říkala, že jde o chybu, že je brzo, že mi nic není a chci domů… To, že jsem měla tlak přibližně 190/130 mi nějak nedocházelo… Dovedli mě na sál, kde všichni hlavně tak nějak byli docela vykulení z toho, že jsem přišla po svých…
Porodila jsem za přísných proticovidových opatření
Řekli mi, že mě píchnou do zad, že budu vnímat, ale nebude mě nic bolet. Všichni byli ve skafandrech, přišlo mi to hrozně vtipný, prý jsem s nima i vtipkovala o tom, že jsem vždycky chtěla, aby mě operovali astronauti… 🙈🤣
Kromě té opravdu bolestivé injekce do zad jsem nic necítila. Císař byl v plánu tak jako tak. Povídala jsem si s lékaři a sestřičkami, aspoň myslím. V 10:55 jsem uslyšela najednou pláč miminka… V tu chvíli mi došlo, že šlo fakt o porod… Asi vlivem vysokého tlaku a všech těch léků jsem byla jak na drogách, mimo. Když jsem ji uslyšela, rozbrečela jsem se taky… Ukázali mi jí dva metry ode mě, asi na tři sekundy… a odnesli ji…
Pak už si jen pamatuji, že jsem se probudila na izolaci na JIP
Hned jsem volala příteli, rodičům, sestře a nejbližším kamarádkám… Předtím, než mě odvezli na sál, jsem jim prý stačila odeslat několik zpráv. Což jsem si ani neuvědomovala. Doktoři mi přišli říct, že budu na izolaci pár dní. „Malou vidět nemůžete minimálně deset dní, jste covid pozitivní…“
A mě to bylo tak nějak hrozně divně jedno… Jakoby se mě to netýkalo. Hrozně mi chyběla v břiše, že mě nikdo nekope do močáku, že se mi tam nikdo nehýbe… Ale to, že mi najednou oznámili, že je malá v inkubátoru, že nemá dovyvinuté orgány, že sama nedýchá a že k ní nesmím, mi bylo skoro jedno… 🥺
Prostě psychika úplně v háji…
Každopádně mě z nedonošeneckého oddělení ihned kontaktovali a od prvního dne mi posílali přes WhatsApp fotky mé holčičky. Po dalších dvou dnech mě přesunuli z JIPky na klasický pokoj, ale pořád izolace kvůli covidu, byla jsem ale ráda…nechtěla jsem být na pokoji s nikým, nenáviděla jsem celý svět…
Pořád jsem byla v telefonickém kontaktu s přítelem a rodiči. To jediné mě trochu drželo. Lékaři mi po dvou rentgenech oznámili, že jsem s covidem prodělala i těžký zápal plic. Alespoň mi došlo, proč se mi tak těžko dýchá. Po dlouhých devíti dnech mě pustili domů… A odpoledne jsem viděla spolu s přítelem poprvé naší princeznu. Rozbrečela jsem se hned ve dveřích, když jsem viděla tu skleněnou rakev-inkubátor.
Ona byla tak hrozně maličká!
Při porodu měla 1 240 gramů a asi 34 cm… Naše malá Lilly… Věděla jsem z fotek, že je plná hadiček, ale když to vidíte naživo, pukne vám srdce. Měla jsem o ní asi poprvé od porodu ohromný strach, bylo mi jí hrozně líto, ale jinak jsem si nebyla jistá, co cítím… Rozhodně to nebylo to, co by asi máma měla cítit ke svému miminku… skoro pořád jsem brečela, většinou ale kvůli tomu, že jsem se nevyznala ve svých pocitech, nenáviděla jsem se za to.
Přítel, moji rodiče, zbytek rodiny, všichni ji milovali od první chvíle, kdy jsem ji porodila, dokonce ještě dřív, než se k nim dostaly první fotky… a já necítila nic… Nebo jsem si to aspoň myslela. Samozřejmě z mnoha důvodů jsem nemohla kojit, mléko nikde… a já byla i ráda v tu chvíli… malou jsem viděla dvě vteřiny a pak devět dní ne, prostě jsem si k ní nemohla vytvořit žádný vztah, žádné mateřské pudy se u mě neobjevily…
Nebylo to celé vůbec jednoduché
Bohužel i v této době některé sestry neumí jednat s matkami, které nemohou nebo nechtějí kojit…🤷🏻♀️ Každopádně, když jsem konečně všem vysvětlila, že se nehodlám na téma kojení dál bavit, nechali mě být a mě se asi o padesát procent ulevilo… Moc mi také psychicky nepřidalo, když mi spousta známých psalo dotazy, jak si vede malá…
Jako jasně, jsou hodní, že se zajímají, ale sakra, já to sama nevěděla, navíc jsem měla dost starostí sama se sebou, špatně se mi dýchalo… A navíc, když si myslíte, že ke svému dítěti necítíte tu obrovskou lásku, ale vypadá to, že všichni ostatní ji milují, tak vás to dostává víc a víc na dno…
Za malou jsme jezdili obden
Klokánkovali jsme, poprvé přebalovali, mazlili se s ní. Po několika dnech, když už nepotřebovala takovou péči, nám ji převezli do kladenské nemocnice. Tam jsme za ní také jezdili jak to šlo, i přes komplikace ohledně povolení návštěvy otce. Protože aby mohl otec dítěte na návštěvu, musel mít čerstvý negativní test na covid, což normálně pracující chlap prostě nemůže pořád stíhat 🤦🏻♀️
Lilly se neuvěřitelně lepšila, rostla, prosperovala
29.3.nám ji dali konečně domů. Moje city k ní postupem času nenápadně rostly. Teď, když píšu tento příběh (květen 2021, poznámka redakce), je to měsíc, co ji máme doma. Doteď si myslím, že necítím to, co by správně matka měla k dítěti cítit.
Ale kdo vlastně rozhoduje o tom, co je správně? Mám o ní strach, postarám se o ní, nespustím z ní oči, občas doslova-dokážu se na ni x hodin jen tak dívat… Po těch dlouhých měsících si myslím, že ji miluju… Ale není to taková ta šílená láska, nejsem z ní přehnaně „poprděná“ jako jiné matky. Ale úspěch je, že už jsem to schopná pojmenovat, že už si to tolik nevyčítám. Že jsem prostě srovnaná s tím, že nemusím být ta poblázněná mamina…
Malou miluju, i když svým způsobem
A hledala jsem v sobě ten cit dlouho… Ten cit opravdu roste, pomalu, ale jistě. Při každé návštěvě jsem cítila o malinko víc, jde to v malých vlnkách… Přítel i moje rodina mi pořád nepřestávají opakovat, jak jsem skvělá máma, že i když jsem nikdy předtím dítě ani nechovala, ani nehlídala, že mi to jde úplně skvěle a jak jsou na mě pyšní. To mi dodává obrovskou energii, kterou hrozně potřebuji, protože pořád ještě nejsem úplně zdravotně v pořádku. Pořád mi nedochází, že jsem tu už nemusela být. Že i v dnešní době může matka při porodu zemřít… Já to nevnímala, ale právě kvůli extrémně vysokému tlaku a preeklampsii v kombinaci s covidem a zápalem plic jsem prý málem zemřela… Naštěstí to vše dobře dopadlo a my máme doma to naše ŠTĚSTÍ.
Snad tímto příběhem dodám sílu i jiným maminkám bojovníčků, které toto prožívají nebo teprve budou… Vzkázala bych jim, aby neřešili okolí, ale hlavně sebe a miminko… A i když k miminku nebudete ze začátku cítit to obrovské BUM, nebojte se, ono to v malých vlnkách přijde 🥰 tak si na ně počkejte 💜
Napsat komentář