Harleyář Jarda Vavřina o neonatologických zdravotnících: „Bez patosu, jsou to pro mě ti praví hrdinové, pro které je práce posláním.“

Jarda Vavřina je šéfem a spolumajitelem největšího českého dealerství značky Harley-Davidson, která poměrně viditelně v posledních letech podporuje Nedoklubko. Proč? Nejen proto, že má Jarda předčasně narozeného, dnes už 18letého, syna. Rozšířili jsme náš rozhovor vedený před dvěma lety a přinášíme novou verzi k příležitosti Světového dne předčasně narozených dětí, který se blíží.

Jardo, vy jste tátou předčasně narozeného dítěte. Povězte nám o tom… 

Je to už 18 let, co jsem v apolinářské porodnici dostal dárek k narozeninám. Matěj se narodil ve 27. týdnu těhotenství a z kilové porodní hmotnosti během pár dní shodil na 800 gramů. Hned druhý den po narození si vyjel na výlet do nemocnice v Motole, kde mu nějaký pan doktor kouzelník sešíval prasklá střeva. Tato diagnóza byla nejspíš také důvodem, proč se příroda rozhodla, že Matějíček půjde na svět tak brzy… V jiné době nebo i v této době, ale v jiné krajině by neměl šanci na přežití…

Jak se to tehdy celé odehrálo? 

Ono to vlastně všechno začalo už o měsíc dříve. Matějově mamince praskla voda. Já byl v tu chvíli služebně v Kazachstánu, až poblíž hranic s Čínou. To mi ale nezabránilo, abych už druhý den byl doma. Vyzvedl jsem staršího synka Tadeáše u babičky a utíkali jsme na návštěvu… A pak jsem na tu návštěvu šel ještě třicetkrát. Udržet Matěje co nejdéle u mámy v bříšku byla totiž první výzva. A chvíli tam ještě vydržel, takže byla splněna…

Vzpomenete si na vaše první setkání s Matějem? Co se vám honilo hlavou, když jste syna poprvé viděl?

Když jsem našeho králíčka, v kulichu, obrovské plíně a se spoustou hadiček, poprvé uviděl, hlavou mi pořád běželo, že bude muset být pořádný bojovník. Proto jako úplně první dárek ode mě dostal malinkou boxerskou rukavičku, kterou jsem se svolením sestřiček pověsil na jeho inkubátor.

A co první klokánkování? Vybavíte si ještě svoje pocity?

Prvního chování jsem se bál, vždyť se mi skoro vešel do dlaně! Ale klokánkovat jsem chodil poctivě každý den, takže jsem si brzy zvykl. Zážitek byl, když jsem ho směl prvně koupat. To umyvadlo vypadalo v poměru k Matějovi jako padesátka bazén! Taky vzpomínám, když sestřičky přinesly na oddělení čerstvě narozené tříapůlkilové MIMINO. Mezi nedoklubky působilo jako návštěva obra Koloděje! 🙂

Motorky, silné stroje, značka Harley-Davidson. To jsou vlastně symboly „těch nejtvrdších chlapů“. Má motorkář strach, když se mu narodí kilové miminko? Co to udělá s duší „tvrďáka“?

Vždyť je to jen motocykl. Ten z nikoho tvrďáka neudělá. (úsměv) Alespoň ze mě ho neudělal. Já si klidně pobrečím i u správně smutného nebo dojemného filmu. Ale o Macka jsem tehdy strach neměl. Částečně asi i z neznalosti, z televize jsem věděl, jen že děti se mohou narodit i dříve a u nás v České republice to s nimi umíme. A taky mi nějaký šestý smysl říkal, že to bude dobré.

Ale když ho odvezli do Motola, to jsem strach dostal. Tehdy jsem proletěl tunel ze Smíchova na Břevnov takovou rychlostí, že museli překalibrovat radary! Už po cestě známý známého zjistil kontakt na sestřičku, která byla u Matýskovy operace, takže jsem věděl, že všechno dobře dopadlo, ještě dřív, než jsem do Motola dojel. Ale bál jsem se strašně. To přiznávám.

Na klidu mi paradoxně nepřidávalo ani čtení nástěnek se statistikami u Apolináře a následné hledání informací na internetu. Najednou se vám úspěšnost 80 % nezdá tak vysoká, když si představíte, co znamená těch zbylých 20 %…

Jak se má váš syn dneska?

Z toho mimořádně škaredého miminka s vykulenýma očima vyrostl kluk, který holkám nedá spát. 🙂 Má skoro dva metry, 80 kilo a padesátku nohu!

Co Matěje baví? A jak mu to jde ve škole?

Deset let závodně plaval. Sport má rád skoro v každé formě: kolo, lyže, snowboard, wakeboard a teď hlavně basketbal. Má snad všechna dys, která existují, ale přihlásil se na střední grafickou školu. Přepral vady řeči a je před poslední operací oka. To mu při únavě ujíždí a šilhá…

Jardo, řekněte mi, potatil se – jezdí na motorce?

Na motorce jezdí od šesti let. V osmi letech byl mistrem České republiky v dragsterech…

Pardon? 😊

To jsou takové ty závody, kdy se jede rychle a rovně…

Z Matěje je dospělák… Máte z něj radost? Nikoho by dnes rozhodně nenapadlo, že měl tak těžký start do života… Jaké má plány do dospělosti? Jestli můžete něco prozradit.

Mám z něj velkou radost. Profesně míří ke grafickému designu, vrátil se k aktivnímu sportu a běhá jen za jednou holkou. (úsměv) Je z něj chlap s velkým srdcem, pokorou a smyslem pro humor i zodpovědnost. Zažívám s ním a jeho o dva roky starším bráchou úplně novou fázi rodičovství.

Kluci jsou dospělí a já teď pracuju na tom, aby návštěva nebo telefonát tátovi nebyla povinnost. Je to zajímavá disciplína, protože děti nás prostě poslechnout nakonec musí. Napiš si úkoly, ukliď si pokoj, vyčisti si zuby. A najednou dospějí a nemusí. Přitom to pro nás budou děti i v padesáti. Tak mi držte palce, ať volají, když se budou potřebovat poradit, vyřešit malér nebo oslavit úspěch, dřív než kamarádům! (úsměv)

Vy jste se oklikou k předčasně narozeným dětem vrátil, spolupracujete s námi, s organizací Nedoklubko. Spolupráce začala tak, že jste uspořádal váš tradiční charitativní závod Harley-Davidson Challenge právě pro nás. Proč jste si vybral právě Nedoklubko?

Tak on to za nás vybral pan bývalý poslanec Škárka. Napsal totiž tehdy o nedonošených a postižených dětech tak neuvěřitelně odporný post na sociální sítě, že jsem mu v odpovědi vyhrožoval inzultací. Neodpověděl mi… Místo toho se mi ale ozval kamarád Tomáš Kala, ať se uklidním, že v base nikomu nepomůžu a že mě raději seznámí s Lůcou Žáčkovou z Nedoklubka. A seznámil!

Mně se spojení známé značky „silných strojů“ Harley-Davidson a maličkých, slabých, nezralých miminek, které potřebují pomoc, velmi líbí. A vám?

Mně přijde naprosto dokonalé. Vždyť když se podíváte z blízka a pozorně, tak naleznete celou řadu společných znaků jezdců na H-D a miminek. Jsou křehcí, roztomilí, vládnou mocným hlasem a velkou bojovností. (smích)

Pojďme se dotknout ještě jedné věci. Proč by značka, jako je Harley-Davidson, neměla zůstávat stranou nějaké společenské zodpovědnosti a účastnit se podobných projektů? Proč je tolik důležité pomáhat, ať se již bavíme o naší společné práci (tím myslím H-D a Nedoklubko), nebo o čemkoliv jiném, kdy „silnější pomáhá slabšímu“?

Těžká otázka. Každý by měl pomáhat, když může. Je jedno, jestli je to globální značka nebo pekař na rohu. Záleží podle mě na tom, jestli pomáháte, než na tom, jak pomáháte a jak moc. A nejen proto, že nikdy nevíte, kdy se ocitnete v opačné situaci a budete sám pomoc potřebovat!

Svět je dostatečně děsivé místo na to, abychom si ho dělali ještě horším nezájmem a sobeckostí. Naštěstí, možná to tak na první pohled nevypadá, ale žijeme v místě, kde tomuhle, co říkám, opravdu velká část společnosti rozumí.

Závod byl úspěšný, po roce se stejná akce opakovala, opět s velkým zájmem, po roce zase. My moc děkujeme za podporu a finance, které nám pomáháte získat. Co vám osobně dává spolupráce právě s naší organizací? Myslíte, že můžete říci, že splácíte jakýsi pomyslný dluh za svého skvělého syna Matěje, který přišel na svět předčasně? Cítíte potřebu podpořit rodiny, kterým se miminko narodilo dříve, než by mělo?

Jsou dluhy, které se nedají zcela splatit. A to je zrovna tento, na který se ptáte…

Ve srovnání s tím, co dělá Nedoklubko, je náš přínos kapkou v moři. Ale baví mě to! Baví mě ta energie, která tím trochu atypickým spojením vzniká. Baví mě kontrast, který se dá tak krásně využít. Baví mě, když odrostlejší, původně maličká „nedoklubka“ doráží na našeho obrovského kamaráda s pekelnou přezdívkou Hellboy. (úsměv)

Mám radost, když na Prague Harley Days stánek Nedoklubka svítí mezi těmi tisíci motorkami a fousáči si u něj kupují háčkovaná srdíčka. A dokud to bude bavit i vás, Nedoklubko, a něco to bude přinášet, tak budu s radostí ten pomyslný dluh s vámi pomalu splácet.

V současnosti nám pomáháte vybrat peníze na Paula, velmi realistický simulátor, figurínu předčasně narozeného miminka, na které by se lékaři z celé republiky učili zákroky potřebné k záchraně takto maličkých miminek hned po narození. Myslím, že nejsem sama, koho práce neonatologů fascinuje… Jak vy tohle vnímáte – ty zázraky záchrany miminek sotva půlkilových díky perfektní a profesionální práci českých zdravotníků? A vzpomenete si někdy ještě na ty „svoje zdravotníky“, kteří pečovali tehdy o Matěje?

Je to osmnáct let. Nepamatuju si nikoho konkrétně. Ale dokonale si pamatuji, co jsem cítil. Péči, profesionalitu, pochopení, nasazení. Díky Nedoklubku jsem měl možnost se v posledních letech několikrát vrátit na „místo činu“ a okamžitě se mi do detailu vrátily pocity, které jsem tehdy na neonatologii u inkubátoru s maličkým synem Matějem zažíval. A moje víra v dobrý konec byla právě díky lidem, kteří na neonatologii pracují. Bez patosu, jsou to pro mě ti praví hrdinové, pro které je práce posláním.

Vzkážete z pozice někoho, kdo to zvládnul a má doma už velké, zdravé dítě, které na svět přišlo jako kilový drobek, něco rodičům, kteří právě zažívají těžké chvíle u inkubátorů?

Tak to je nejtěžší otázka. Já se na to vůbec necítím povolaný někomu radit. Zvládnul to hlavně Matěj, s obrovskou porcí „práce“ jeho maminky Karolíny. A ten strach a obavy, které rodiče zažívají, asi nějaký strejda, co je po bitvě generál, úplně nezmenší.

Jestli mi tehdy něco pomohlo, tak nepouštět si do hlavy pochybnosti. Ani na vteřinu jsem si nepřipustil, že by to mělo dopadnout jinak než dobře. Tak snad malé povzbuzení: VĚŘTE JIM! A vězte, že oni jsou taky zvědaví, komu a kam se to narodili, takže se sakra poperou o to, aby se na mámu s tátou mrkli, pokecali s nimi a v osmnácti, jasně, já vím, že to bude dřív (úsměv), si s nimi dali pivo a nechali si po tisící vyprávět, jak kdysi dávno vážili kilo!