Paní doktorka Zlatohlávková je lékařkou na neonatologickém oddělení na Klinice gynekologie, porodnictví a neonatologie při VFN v Praze. Povídaly jsme si o tom, co stojí za heslem „zero separation“ a o tom, proč je máma předčasně narozeného miminka v péči o něj tak moc důležitá.
ZERO SEPARATION. Zní to skoro jako nějaké zaklínadlo. A vlastně možná skoro je… Co si pod tím představit, pokud se bavíme o neonatologii, paní doktorko?
Anglické zero separation můžeme přeložit jako nulová separace či žádné oddělení a myslí se tím nerozdělení matky a novorozence od porodu po propuštění z porodnice. To, že maminka a dítě mají i po porodu zůstat spolu, platí pro všechny novorozence, ale toto heslo, či zaklínadlo, jak říkáte, bylo vytvořeno speciálně pro nedonošené a nemocné novorozence.
Protože u dětí donošených je to vlastně samozřejmost, za předpokladu, že se miminko narodí zdravé. Je to tak, paní doktorko?
Ano. Předpokládá se, že po celém světě je ve všech porodnicích samozřejmostí, že zdravý donošený novorozenec se po porodu adaptuje na svět nahatý na hrudníku maminky, tam se po chvíli odstřihne pupečník, posléze se dítě samo přisaje k prsu a zůstává trvale v jednom pokoji s maminkou za pomoci a podpory zdravotníků, případně rodiny.
Oproti tomu, pokud na svět přichází miminko nedonošené, je situace jiná…
Nezralí nebo nemocní novorozenci či novorozenci s poruchou adaptace jsou tradičně ošetřováni odděleně od matky, ačkoliv pro prospěšnost takového postupu nemáme žádné medicínské důkazy. Naopak přibývá důkazů, že časný kontinuální kontakt „kůží na kůži“ z anglického skin to skin, tzv. klokánkování, nejenom neškodí dítěti, ale má pozitivní efekty na zdraví dítěte i matky, a že dokonce oba poškozujeme, když tento vzájemný kontakt neumožníme.
Proto iniciativa GLANCE (Global Alliance for Newborn Care), založená v roce 2018 a koordinovaná Evropskou nadací pro péči o novorozence EFCNI (European Foundation for Care of Newborn Infants), která má za cíl reprezentovat zájmy dětí narozených předčasně, s nízkou porodní hmotností nebo nemocných, si zvolila úderné heslo zero separation ve snaze zvýšit povědomí o prospěchu nerozdělení hospitalizovaných dětí a jejich rodičů.
Víme, jaká byla geneze tohoto hesla, respektive celé iniciativy?
GLANCE vychází z doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO), která již v roce 2015 podporovala tzv. klokaní mateřskou péči (Kangaroo Mother Care, zkratka KMC) i pro děti s porodní hmotností menší než 2 000 gramů, jakmile jsou klinicky stabilní. KMC definuje WHO jako časný, setrvalý a dlouhodobý kontakt mezi matkou (či jiným pečovatelem v případě, že to nemůže být matka) a dítětem a výlučné kojení, tedy „klokánkování“ a kojení.
Na základě nových studií WHO v roce 2019 svoje stanovisko nově formulovala v tom smyslu, že KMC doporučuje jako rutinní způsob péče o všechny nezralé novorozence nebo novorozence s nízkou porodní hmotností 8–24 hodin denně (co nejvíce hodin). Přidala ještě doporučení, že KMC by měla být u těchto dětí zahájena po porodu. Obě tato doporučení považuje WHO za silná, pro jejich pozitivní dopad máme důkazy s vysokou mírou jistoty.
Proč je kontakt nezralého miminka s matkou tak moc důležitý, že by se do jisté míry dalo říct, že je nejdůležitější?
Začnu trochu zeširoka. V přírodě nepřežije žádné nezralé nebo matkou opuštěné savčí mládě. Musel se proto vyvinout široký repertoár rodičovského chování k udržení každého mláděte během dlouhého období závislosti, důležitý i pro další zdraví potomka. Něco, čemu říkáme vrozené sociální instinkty či socio-emoční chování, jako jsou empatie, soucit, vztah k druhým, spolupráce, altruismus. Jejich původ, funkci, příčiny vzniku a vývoj se pokoušejí už od Darwina vysvětlit různé hypotézy.
V současnosti umíme na jednotkách intenzivní péče vypiplat i extrémně nezralá nebo nemocná miminka odděleně od maminky. To nám zároveň umožňuje sledovat dlouhodobé emoční a neurovývojové následky separace a testovat teorie mechanismů vrozeného chování v dyádě matka–dítě. Nová teorie emočního spojení vychází z toho, že se biologické mechanismy řídící sociální chování matka/potomek vyvíjely stovky milionů let, tudíž musí být nezávislé na našem mozku, jehož vývoj probíhal jen ve stovkách tisíc let.
Co ještě tato nová teorie emočního spojení říká o „napojení“ plodu a matky na úrovni, o které se bavíme?
Tvrdí, že už v nitroděložním životě na sebe matka i plod vzájemně reagují na úrovni autonomního nervového systému. Autonomní nebo také vegetativní nervová soustava je součástí periferního nervového systému, který má za úkol udržovat optimální vnitřní podmínky organismu, tedy homeostázu, a činí tak bez vědomí jedince. Matka a dítě se vzájemně od sebe „učí“ tak, že odpovídají na podněty toho druhého a tato odpověď je podnětem pro reakci toho prvního.
Pokud vám to připomene, že jste ve škole něco slyšeli o Pavlovových nepodmíněných a podmíněných reflexech, tak jste na správné stopě. V případě matky a plodu, a po narození dyády matka–dítě, jde o vzájemné podmiňování, o dynamický vztah, kdy změny v jednom systému spouští reflexní odpovědi v systému druhém.
Pavlov měl pro své psy žrádlo a zvoneček. Jak to funguje v tomto případě, pokud zůstaneme u tohoto přirovnání? Co se stává oním stimulem?
Stimulem jsou biologické rytmy, například spánek/bdění a krmení, ale také hmatové, sluchové, čichové, chuťové a zrakové podněty. Vzniká socio-emoční reflex, kdy socio-emoční chování novorozence odpovídá socio-emočnímu chování matky, socio-emoční chování odpovídá autonomnímu stavu a autonomní stav dítěte odpovídá autonomnímu stavu matky.
Asi to zní příliš složitě, ale můžeme vidět na vlastní oči, jak se chovají všichni novorozenci i maminky podobně, když se jim do toho my zdravotníci nepleteme a jenom je tiše pozorujeme.
Novorozenec po porodu pláče, na hrudníku maminky relaxuje a usne, po chvilce se probudí, začne být aktivní, poté se zklidní, aby se za chvilku začal plazit k prsu, seznamoval se s ním hmatem (ručičky, rty), čichem (vůně mléka), zrakem (tmavý dvorec), a když olízne bradavku a přisaje se, i chutí. Nakonec spokojeně usne.
Maminka reaguje doteky, očním kontaktem, úsměvem, jemně k dítěti promlouvá, ono slyší její hlas a vidí její obličej. Vzájemně odpovídají na podněty toho druhého. Také tatínek se tváří v tvář dítěti začne chovat otcovsky. Nikdo je to neučil, nepřemýšlí o tom, jsou to vrozené instinkty. I my, otrlí zdravotníci, zjihneme.
A tím se můžeme vrátit k mé původní otázce: Proč je tedy kontakt mámy a novorozence tak moc důležitý? Vzhledem k vašemu předchozímu vysvětlení to již tušíme.
Proč je kontakt nezralého miminka s matkou tak důležitý, vyplývá z toho, že nitroděložní vzájemné podmiňování nebo jinými slovy společné učení bylo zkráceno předčasným porodem, a ještě bezprostředně po porodu je vzájemný kontakt přerušen úplně a miminko je odneseno na jednotku intenzivní péče.
Jaké jsou hlavní benefity blízkého kontaktu nedonošeného novorozence s matkou? A mluvíme-li o přínosech, řekněme si: Nejde jen o to, že to prospívá miminku, je to tak? I pro ženu, matku, je tento časný kontakt důležitý…
Tomu se věnuje nová vědecká disciplína nazvaná nurturescience. Toto slovo je obtížně přeložitelné do češtiny. Anglické nurture znamená živit, pečovat, starat se, vychovávat, slovo nurturing označuje interakce mezi matkou a dítětem a také aktivity neodmyslitelně spjaté s mateřstvím, jako jsou chování, dotýkání, komunikace, science je věda.
Nurturescience znamená tedy vědecké zkoumání interakce matka–dítě ve snaze porozumět potřebám matky, dítěte i rodiny. Koncept nurturescience založený na teorii emočního spojení mě nadchl.
Sama teorie je fascinující, ale navíc má obrovský praktický dosah. Vznikly dva společné vědecké programy, jeden v Columbia Medical Center v New York City, kde pracují autoři teorie emočního spojení, a druhý v Karolinska Hospital ve Stockholmu, jejíž neonatologové dlouhodobě propagují klokánkování a rodinnou péči.
Jak souvisí tento vědecký výzkum s praxí? Čím přesně se zabývají? A mají již nějaké výsledky?
Oba programy zkoumají aplikaci teorie emočního spojení v denní péči o nezralé novorozence. Ten americký se jmenuje Family Nurture Intervention, tedy něco jako rodinná pečující intervence, a ten švédský Infant and Family Centered Developmental Supportive Care, česky bychom řekli vývojová podpůrná péče zaměřená na dítě a rodinu.
Ve studiích ověřují celý koncept rodinné péče i jeho jednotlivé prvky, jako jsou například klokánkování, kojení, podpora matky, zapojení rodiny, a testují nosnost teorie emočního spojení včetně jejího uplatnění v diagnostice a léčbě. Výsledky studií podporují hypotézy, že tento způsob péče je přiměřený a že místem, kde by se péče o nezralé dítě měla provádět, je hrudník matky, při klokánkování. Z výzkumů vyplývá, že potřeba citového spojení je jednou ze základních potřeb matky i dítěte – nezbytná v životě pro odolnost vůči stresu i zdraví obou.
V perinatologických centrech se rodí miminka často opravdu extrémně nezralá. Bavíme-li se o těchto nejmenších pacientech, je jasné, že nemohou zůstat u matky a musí jim být poskytnuta adekvátní péče, aby přežili… Jak lze v tomto případě tedy mluvit o „zero separation“? Lze u takto maličkých miminek zachovat onen tak důležitý kontakt s mámou?
To záleží na tom, co myslíme těmi nejmenšími pacienty. Skupina dětí označovaných za extrémně nezralé je poměrně široká. Zahrnuje děti narozené na hranici životaschopnosti mezi 22.–24. týdnem s hmotností zhruba 500–700 gramů, ale také děti narozené ve 27. týdnu, které mohou vážit i 1 000 gramů.
Pojďme si tedy říci o těch větších miminkách. Ta se rodí sice předčasně, ale nepřichází na svět v pásmu extrémní nezralosti…
Z nejčerstvějších studií máme potvrzeno, že novorozenci narození na horní hranici nezralosti mají prospěch z toho, když nejsou odděleni od matky. Veliká studie WHO provedená v 5 zemích Asie a subsaharské Afriky, publikovaná v roce 2021, srovnávala u novorozenců s hmotností 1–1,8 kg nepřetržitou KMC zahájenou okamžitě po porodu s KMC umožněnou až po stabilizaci dítěte. KMC zahrnovalo klokánkování nejméně 20 hodin denně, kojení a ošetřování na matce.
Jak to dopadlo?
Studie byla ukončena předčasně, protože již po zařazení 3 211 ze 4 000 původně plánovaných případů prokázala významné snížení úmrtnosti o 25 % v prvním měsíci života u novorozenců klokánkovaných ihned po porodu. Švédsko-norsko-německá studie IPISTOSS (to je zkratka z Immediate Parent-Infant Skin-to-Skin Study – doslova studie okamžitého kontaktu kůží na kůži rodič–dítě, tedy klokánkování bezprostředně po porodu), publikovaná v roce 2022, zkoumala vliv klokánkování ihned po porodu po dobu 6 hodin proti standardní péči v inkubátoru na adaptaci dětí narozených ve 28. až 32. týdnu. I tato studie byla ukončena dříve, když po zařazení 91 z původně plánovaných 100 novorozenců prokázala, že klokánkované děti měly stabilnější dýchání a akci srdeční, tedy na mamince se lépe adaptovaly na mimoděložní prostředí.
Co z toho tedy vyplývá pro zdravotníky, kteří pečují o předčasně narozená miminka?
Naším nejbližším cílem by měla být nulová separace všech novorozenců narozených od 28. týdne výše nebo s hmotností kilo a výše, samozřejmě po důkladné přípravě a zaškolení týmu.
A co novorozenci, kteří se rodí dříve než ve 28. gestačním týdnu? Je jasné, že nemohou zůstat u matky a musí jim být poskytnuta adekvátní zdravotnická péče, aby přežili…
Osobně si myslím, že není zcela jasné, že nemohou nejmenší pacienti zůstat u matky. Věřím, že se ukáže, že tento způsob péče je prospěšný i pro daleko menší a nezralejší děti. Na některých jednotkách neonatální intenzivní péče po krátké poporodní stabilizaci na resuscitačním lůžku klokánkují děti narozené už ve 25. týdnu, pokud potřebují jen podporu dýchání, a ne umělou plicní ventilaci. WHO ve svém doporučení nespecifikuje ani věk, ani hmotnost, ani čas, jen říká, že by to mělo být co nejdříve, jak je to po porodu možné, a co nejdéle, jak je to možné. Umím si představit, že v budoucnosti bude hrudník maminky tím místem, kde budeme společně s rodiči pečovat i o ty nejmenší, nejkřehčí a nemocné novorozence.
České porodnice, resp. jejich neonatologická oddělení, jsou hodně limitovány prostorem, který mají k dispozici. Budovy jsou často zastaralé… Vy pracujete v porodnici u Apolináře, která byla postavena dokonce v předminulém století. Jak v těchto podmínkách, kde zatím skutečně není možné, aby maminka ležela na posteli vedle inkubátoru se svým miminkem (byla ubytována v porodnici), docílit co největšího a nejbližšího kontaktu ženy s novorozencem?
Trochu se bráním slovu kontakt, protože nejde o občasnou návštěvu, krátkodobé doteky nebo omezené klokánkování, ale celý koncept péče, který umožňuje emoční spojení matky a dítěte za podpory zdravotníků a rodiny. Máte pravdu, že naše prostory takovou péči v celé šíři neumožňují, dokonce ani v dosti redukované podobě. Nicméně i když matky nemohou být po porodu ošetřovány společně se svým nezralým dítětem a po rekonvalescenci jsou propuštěny domů, už před více než 20 lety jsme začali s klokánkováním a postupně jsme stále více začleňovali rodiče do péče a začali je považovat za součást týmu, dokonce i v covidové době jsme prosadili přítomnost tatínků.
Bohužel nemáme zázemí pro rodiče, natož aby mohli na oddělení docházet i sourozenci či širší rodina. Máme málo pokojů pro maminky s dětmi a mohla bych pokračovat.
Ale hlavně si nemyslím, že prostory jsou tím největším problémem. Někdy je to výmluva, proč něco nejde. Řešení není primárně v prostorovém vybavení, ale ve změně myšlení. Když přijmeme za své, že emoční spojení každé matky a každého novorozence je jejich základní potřebou, uděláme všechno pro to, aby ji mohli naplnit.
Jaká je tedy podle vás cesta k tomu, aby fungovalo vše, o čem tu nyní spolu mluvíme? Kde začít?
Změnit svůj přístup musíme v prvé řadě my, neonatologové, protože vidíme, že jsme v posledních 30 letech s pokroky intenzivní péče sice významně zvýšili přežití všech nedonošených dětí včetně hraničně viabilních novorozenců, ale nezlepšil se příliš jejich neurologický a emoční vývoj ani chování. Na základě nových poznatků z nurturescience bychom měli přesvědčit neonatologické sestry, porodníky a porodní asistentky, že je nezbytné vytvářet oddělení, kde budeme společně pečovat o matku a dítě za podpory její rodiny.
Tady si dovolím malou odbočku. Ani maminka by v poporodním období neměla být osamocená. Člověk je jediný savec, který nerodí sám. Po věky byly kolem rodičky ženy, které se staraly o ni a o novorozence ve společné místnosti. V našich porodnicích jsou často maminky s donošenými dětmi na pokoji samy jen s občasnou pomocí sestry, která má na starosti další novorozence. A má-li maminka poporodní komplikace, je léčena na porodnické jednotce intenzivní péče bez dítěte.
To máte pravdu a je hezké, že to říkáte, přestože jakožto neonatolog nejsou vašimi pacienty dospělí, v tomto případě novopečené maminky. Pojďme se ale vrátit k změně paradigmatu péče o nedonošené novorozence…
To není ale tak úplně pravda, co říkáte… Neonatolog se stará o dyádu matka–dítě. (úsměv) Nově vytvořené nadšené týmy zdravotníků pak mohou tlačit na vedení nemocnic a pojišťovny, Ministerstvo zdravotnictví. Svoje myšlení musí změnit i rodiče a jejich rodiny. Někdy nám dá dost práce přesvědčit maminku, že je potřeba, aby byla se svým miminkem co nejčastěji a co nejdéle, aby nastoupila do nemocnice, když se uvolní lůžko.
Společnost je zatím nastavena tak, že lékaři a sestry se o novorozence postarají, že maminku doma více potřebuje starší sourozenec nebo maminka musí dodělat práci, kterou předčasně přerušila; tatínek je zaměstnán, babička taky, navíc bydlí daleko. Když se změní myšlení i laické veřejnosti, budou to rodiče, kteří budou tlačit na to, aby mohli být se svými novorozenci, aby na všech neonatologických odděleních byl zaveden model rodinné péče a byly tam pro ni i prostorové podmínky.
Babičky si vezmou dovolenou, aby mohly pomoci se starším sourozencem. Na porodnici bude zázemí pro celé rodiny včetně sourozenců – to není utopie, to už je realita ve světě na odděleních s rodinnou péčí. Protože nepřetržité klokánkování by maminka sama nezvládla, klokánkují i sourozenci, babičky, dědečci, případně tetičky a strýčci.
Je klokánkování, které je na českých neonatologiích běžnou praxí, součástí budování kontaktu mezi ženou a novorozencem? Jaké má z vašeho pohledu lékařky přínosy?
Závěry studií srovnávajících klokánkování oproti tradiční péči o nezralé děti dokazují, že je to bezpečná metoda péče, dokonce snižuje úmrtnost, výskyt těžkých infekcí, podchlazení, stres, zlepšuje růst, kojení, vztah matka–dítě i spokojenost maminky. Je považována za optimální součást péče. Právě tyto studie přinesly důkazy, které podepírají doporučení WHO, aby se klokaní mateřská péče stala rutinním přístupem i k nezralým dětem. Všimněte si, že WHO nemluví o klokánkování, ale klokaní mateřské péči. Jde totiž o to, že klokánkování není cílem péče, ale místem, kde o dítě pečujeme, jak vyplývá z konceptu péče založeném na teorii emočního spojení.
Zkusme z druhého konce: Co se děje, pokud je nezralý novorozenec od matky oddělen a je mu poskytována pouze péče lékařská? Jaký dopad to má na vývoj dítěte? Existují studie?
Opět se vrátím k teorii emočního spojení. Separace matky a dítěte vede k projevům smutku, úzkosti až stresu u obou, které můžeme objektivně měřit. Jedna z autorek teorie Martha Welch vyvinula skórovací systém, který umožňuje diagnostikovat emoční rozpojení.
Z výzkumů víme, že u donošeného novorozence je fyziologický přechod z nitroděložního života na svět ukončen v 6 hodinách života a prvních 24 hodin je zásadních pro celý další život. Mluví se dokonce o „kritickém oknu“ prvních 1 000 minut, to je, pokud dobře počítám, asi 16 hodin. Ustavují se pravidelné cykly spánku a bdění, k tomu je potřeba vůně matky. Mezi cykly spánku se vkládá krmení, opakované sání dítěte je nutné k nastavení laktace. Vzájemným stimulováním matky a dítěte se tvoří u dítěte spoje do podkoří do tzv. emočních oblastí mozku a dále do mozkového laloku, kterému říkáme sociální mozek. U matky podobné spoje pronikají do oblastí, které označujeme jako mateřský mozek.
Už dříve jsem mluvila o společném „učení“, kapacita k němu je vrozená, ale samotný proces „učení“ probíhá prostřednictvím reflexů v autonomním nervovém systému a k tomu je třeba vzájemných podnětů. O toto vše miminko separované od matky přichází a je o to ochuzena i matka.
Teď mě ale napadá: Co když separace po porodu z jakéhokoliv důvodu musela proběhnout? Lze to záhy ještě nějak napravit? Jak s tím pracovat?
Naštěstí s teorií emočního spojení souvisí i hypotéza uklidňujících cyklů, podle níž se už perinatálně při vzájemném autonomním podmiňování matky a plodu vytváří uklidňující reflex a to je možné využít v terapii. Při separaci dochází k poruše autonomní regulace matky a dítěte (dysregulaci), ale po jejich opětovném spojení se vzájemná autonomní regulace obnovuje. Při opakovaném klokánkování dříve a rychleji. Terapeutický uklidňující cyklus má čtyři fáze.
Na počátku je maminka i dítě v různém stupni nepohody až zloby ze separace. Ve druhé fázi při pokládání dítěte mamince na hrudník ke klokánkování svoji nepohodu spolu sdílejí. Pro nezasvěcené dítě může vypadat nespokojeně, že se mu klokánkování „nelíbí“, může plakat. Pokud cyklus přerušíme, uvedeme oba do ještě větší nepohody a distresu. Je potřeba najít vhodnou polohu a ponechat maminku i dítě, aby si navzájem „postěžovali“, maminka dokonce slovně. Ve třetí fázi zmizí jejich nepohoda a oba se uklidní, ve čtvrté vzájemně sdílejí svůj klid, mohou mít oční kontakt nebo usnout.
V případě, že není klokánkování možné, lze dát do inkubátoru látku s vůní matky a matce látku s vůní dítěte, maminka se může dítěte jemně dotýkat a konejšivě na něj promlouvat. A jakmile to jde, opět obnovit klokánkování. Toto vše je součástí konceptu Family Nurture Care, ověřeno studiemi.
Jsou země, kde sice inkubátory v nemocnicích mají a o předčasně narozené děti se umí postarat, ale rodič je stranou, může přijít třeba jen na návštěvu v předem daných časech. U nás tomu v začátcích neonatologie také tak bylo… Znamená to, že má miminko v tomto případě už tak nelehký start života ještě zhoršený tím, že je separováno od matky?
Když moje generace před více než třiceti lety začala budovat intenzivní neonatologickou péči, rodiče ke svým dětem nesměli vůbec. Velmi brzy jsme umožňovali alespoň návštěvy, ale zpočátku starší zkušené sestry měly potřebu řádu a snažily se, aby návštěvy byly omezené na určitou dobu. Po revoluci jsme mohli čerpat zkušenosti v zahraničí a poznatky z literatury, což se s příchodem internetu ještě zlepšilo a zrychlilo a také celá společnost se proměňovala ve svých hodnotách a my s ní.
Už jsem říkala, že více než 20 let klokánkujeme (ale jen 3–6 hodin, což je podle nových výzkumů a doporučení nedostatečné) a rodiče stále více považujeme za součást týmu a doufám, že oni se také tak cítí. Jsem hrdá na to, že jsme neustrnuli v dřívějších názorech, ale jsme stále schopni přijímat nové výzvy. Teď po důkladných přípravách a tréninku jsme začali po porodu ošetřovat i extrémně nezralé děti na speciálním lůžku v bezprostřední blízkosti maminky. Věřím, že nové generace přijmou za své, že žádné dítě nemá být po porodu separované od maminky, žádná maminka oddělená od dítěte, že naším pacientem není dítě, ale dyáda matka–dítě. Zdá se mi, že to je už jen malý krok ve změně myšlení proti té dlouhé cestě, kterou jsme ušli my.
Pojďme do praxe. Rodiče jsou na českých neonatologiích zváni k péči o miminka, co nejvíc to jde. Pravdou je, že se často bojí na maličké miminko sahat, mají obavu, aby mu neublížili… Jak bojovat s tímto někdy až „blokem“, paní doktorko? Je obava namístě? Povzbuďme rodiče, aby se nebáli…
Čím více budou maminky i tatínkové zapojeni do péče, budou opravdu součástí týmu, tím méně se budou bát, že by svému dítěti ublížili. Jistěže chápu, že na takovou situaci vůbec nebyli připraveni, potřebují podporu neonatologů, sester, dalších podpůrných pracovníků i rodiny, která také potřebuje podporu, ale nakonec to zvládnou, stanou se z nich úžasní rodiče.
Pro mě je radostné sledovat, jak se z nejistých až ustrašených maminek po porodu, které se bojí sáhnout na své dítě, postupně stávají sebevědomé maminky, které se před propuštěním plně postarají o své původně extrémně nezralé miminko, a dokonce většinou i kojí. Mám v nejčerstvější paměti zážitek, kdy jsem po návratu z třítýdenní dovolené potkala na intermediárním oddělení maminku chlapečka narozeného ve 24. gestačním týdnu s hmotností 670 gramů a s dosti komplikovaným průběhem, která byla zpočátku obzvláště roztřesená a ztracená, protože navíc nerozuměla česky, a najednou to byla sebejistá maminka, která naprosto samozřejmě zvládala péči o svého rostoucího nezralce včetně kojení.
Jedinou cestou, jak rodiče zbavit obav, je zapojit je od počátku do péče s důvěrou, že jsou to oni, kdo se nejlépe, byť s naší pomocí, postarají o své dítě, o svoji třeba Aničku či Honzíka.
Mám ještě jeden dotaz, paní doktorko… Jak vnímáte Nedoklubko, pokud se bavíme o onom „zaklínadle“? Můžeme vám být nějak nápomocni? Můžeme pomoci v tom, aby se tato praxe stala běžnou součástí péče o maličké pacienty na českých neonatologiích?
Já Nedoklubko vnímám jako součást širokého „týmu“ zdravotníků a poučených laiků, kterým jde o společný cíl – zlepšení péče o nezralé novorozence –, a v tom léta účinně pomáháte v nejrůznějších oblastech. Máte velkou zásluhu na tom, že, jak jste v předchozí otázce vyjádřila, „rodiče jsou na českých neonatologiích zváni k péči o miminka, co nejvíc to jde.“ Teď můžete významně pomoci v tom, aby rodiče nebyli jen „zváni k péči“, ale aby se na všech jednotkách intenzivní i intermediární péče zaváděl nový koncept péče, kde matka a dítě nejsou po porodu odděleni a vytvářely se podmínky pro rodinnou péči.
Vím, že Nedoklubko jakožto jeden ze zakládajících členů mezinárodní organizace EFCNI (Evropská nadace pro péči o novorozence) se aktivně do kampaně zero separation zapojilo. Přináší také nejčerstvější informace ze zahraničních kongresů i zkušenosti zdravotníků a rodičů s klokaní mateřskou péčí. Nedoklubko jakožto respektovaná pacientská organizace může ovlivnit veřejné mínění, aby také u nás zdravotníci i laici přijali za své, že oddělení matky a dítěte po porodu je nepřijatelné. Změna myšlení vyvolá tlak zdola a věřím, že spustí řetězovou reakci změn praxe, které budou k prospěchu všem novorozencům a jejich maminkám i celým rodinám. Heslo zero separation, „nulová separace“ je dostatečně srozumitelné a úderné.
MUDr. Blanka Zlatohlávková, Ph.D., je absolventkou 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy (1983). Po promoci nastoupila na dětské oddělení Okresního ústavu národního zdraví (nyní Klaudiánovy nemocnice) v Mladé Boleslavi a v roce 1987 na neonatologické oddělení II. gynekologicko-porodnické kliniky (nyní Kliniky gynekologie, porodnictví a neonatologie) 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde se až dosud věnuje především klinické práci. Zprvu pracovala jako sekundářka na jednotce intenzivní péče, po atestaci z neonatologie (1991) jako specialistka a od roku 2001 do října 2022 byla vedoucí lékařkou oddělení intermediární péče. Od roku 1991 vyučuje neonatologii a od roku 2008 i bioetiku na 1. lékařské fakultě UK. Doktorské studium bioetiky na Ústavu humanitních studií v lékařství 1. LF UK ukončila obhájením disertační práce na téma Etické problémy péče o extrémně nezralé novorozence (2011). Je autorkou nebo spoluautorkou originálních prací publikovaných v impaktovaných a indexovaných časopisech i a kapitol z neonatologie a bioetiky v několika monografiích. Zabývá se zejména časnou výživou a podporou kojení nezralých novorozenců, sledováním jejich dalšího růstu a vývoje a etickými otázkami neonatologie. Je spoluřešitelkou tří grantů IGA MZ, dvou mezinárodních grantů a několika klinických lékových studií. Aktivně přednáší na odborných regionálních nebo národních setkáních. Od pacientské organizace Nedoklubko, podporující rodiče předčasně narozených dětí a perinatologická centra, dostala ocenění Purpurové srdce. Je vdaná, má jednu dospělou dceru.
Napsat komentář